Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/1953/bmid_kdo-chyta-v-zite-u8T-1953.jpg
4
4155
596
Tento psychologický poválečný román poprvé vydaný v roce 1951 patřil v padesátých letech k těm nejčtenějším. Příběh vypráví sedmnáctiletý mladík Holden Caulfield, který byl vyhozen z přípravné školy a popisuje tedy jeho cestu domů. Cestou se setkává s různými typy lidí a získává nejednu zkušenost. Černý humor, kterým nám je tento příběh vyprávěn, nás více přibližuje k povaze pubertálního hocha, který cestou poznává nejen nové lidi a nová místa, ale také tak trochu sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Volvox GlobatorOriginální název:
The Catcher in the Rye , 1951
více info...
Přidat komentář
Jestli chcete co vědět, tak mě štve, že jsem četl tuhle knížku, že jsem se k ní vůbec dostal. Mnohem raději bych poslouchal osmdesátkový songy Lennona a pak hity Beatles z 90. let po jejich společném návratu na pódia.
Mrzí mě ale, že se někomu knížka nelíbí z důvodu, že "ho nebere", "že se v Holdenovi absolutně nevidí", "že to nejde počítat k beatnické generaci" nebo bůhví co. Takový člověk nedokáže vnést do svého pohledu trochu empatie a vůbec nepochopil smysl. Že na světě je vždy nějaký Holden, který je ztracený, nemá žádné sny a všechno mu vadí, lidi, škola, filmy…a že je potřeba mu pomoct, věnovat mu pozornost, že je nebezpečný k sobě i svému okolí. Že je v jeho okolí vždy nějaká Phoebulka, která mu může pomoct a odvrátit neštěstí. V tom je knížka zajímavá. Osobně se mi postoj hrdiny nelíbil, děj šel taky úplně mimo mě, dějová linie o ničem, ale v tom to právě je, proto se mi knížka líbila.
Ale opakuju, byl bych radši tuhle knížku neznal a viděl ji jen náhodně na polici nějakého psychopatologa.
Skvělé. Fantastické. Holden zdaleka není tak "free", jak chce působit. Velmi intenzivní, silný, psychologický příběh, žádná "sranda", přestože tak na prvních stránkách možná román může na někoho působit. Holden prostě neví, co se sebou, nevěří si a kryje to svou jazykovou výbavou a potažmo chováním (zejména vůči autoritám). Ale pokud odhlédneme od aspektu psychologie, jsou tam vážně vtipné poznámky, bavila jsem se, moc pěkně přeloženo. Holden jako osobnost nemá, nebo spíš nebude mít chybu, jen musí dozrát a začít si vážit sám sebe.
Dostala som túto knihu na čítanie ako povinné čítanie na strednej.Vôbec som nepredpokladala,že ma tak pohltí a zapáči sa mi,aby som ju o niekoľko rokov otvorila zasa.Knihu som nakoniec aj zaobstarala a má čestné miesto v mojej knižnici.Kniha je zaujímavá,nepadne do noty každému.Rozprávanie slangového Holdena a jeho bežných útrapách,starostiach,myšlienkach.To,čím si bežne ľudia prechádzajú vo svojom živote.Pútavá,úsmevná..Ja ju mám veľmi rada
Před několika lety jsem ji přečetla, ale už jsem si nepamatovala, o čem byla. Teď už jsem se prokousala jen do půlky, dál to nešlo. Holden mi nepředstavitelně leze na nervy!
Je to již nějaký čas, co jsem knihu četla. Učitelka angličtiny na střední škole nám ji zadala jako povinnou. Už si úplně nevybavuji dějovou linii, místy to bylo i dost zmatené, ale vlastně celkově to i klapalo :) Taková vtipná oddechovka. Někdy ji zkusím přečíst znovu, až mě začnou lidi kolem mě víc sr*t.
Není špatná...je sondou generace a hodně záleží na věku v jakém se čte, takže se k ní zřejmě ještě někdy vrátím. Nicméně musím říci, že přestože si hlavní dějovou linii pamatuji, zážitek z četby mi nezůstal.
Kniha mne znudila. Neměla jsem náladu, hledat mezi řádky "co chtěl spisovatel říct. Já říkám, že tato kniha je o ničem. Ale to může být jen můj názor.. :)
Mám ráda inteligentní blbce. Pomáhají mi zapomenout, že se sama cítím minimálně 5x denně jako inteligentní blb. Občas problém domyslet si pubertální teen slang, protože dneska se prostě semeskuje a dýluje.
Místy mi bezbřehá naivita přerůstala přes hlavu a cítila jsem v tom hodně amertické pseudo-free mentality. Líp bude nechat tomu volný průběh a moc nad tím nedumat. Mrzí mne, že kniha tak nějak díky rychlému vývoji přirozeně výrazově zaostala. Bohužel ji to srazilo na tři hvězdy.
Pořád nevím, co si o tom mám myslet. na jednu stranu, fajn, má to patřit mezi klasiku, ale naprosto mě to neoslovilo a četla jsem to jen z povinnosti. Věřím, že tam je skryté poselství, ale je asi tak skryté, že jsem ho nenašla. Ale pěknou věc jsem si odnesla a to pár neotřelých slovních výrazů, jako je interesantní a pak výraz "fakt hlína".
Stejně je Holden trochu blbec
Jakmile jsem přelouskala prvních pár stran, věděla jsem, že tohle je ta pravá knížka, která na mě celý život čekala. Holden mi neskutečným způsobem přirostl k srdci svým chováním a smýšlením. Lidé tvrdí, že to byl naivní hlupák. Možná ano, ale nebývají mladí lidé naivní?
Je zřejmé, že tento román nepadne do noty každému. Člověk se musí naladit na tu správnou vlnu, aby uměl pobrat Holdenův úhel pohledu. Myslím si, že se Salinger nesnažil skrýt do knihy nějaký hluboký význam, možná nám chtěl jen nastínit to, čím se takoví Holdenové Caufieldové zaobírají. Nečekejte žádnou akci, jen vyprávění od slangově mluvícího chlapce, jehož život je stejný, jako ten náš. Věřím, že se najdou tací, kteří budou knihu brát jako odpad, ale také vím, že někteří si vyprávění Holdena Caufielda opravdu nechají líbit.
Nevadí mi, že je Holden tydýt, protože vykazuje potřebnou dávku sebereflexe. To už mi mnohem víc vadí vznešení tydýti od Murakamiho.
Myslím, že tahle kniha není určena úplně pro každého. Ne každý tam vidí a pochopí autorovy myšlenky. A kdo je pochopí, tomu se kniha zalíbí. Jako mně. Bez psiny.
Úžasný vyprávěcí styl a parádní charakter. Ano, na jednu stranu se Holden chová jako kretén, ale chová se autenticky, našel si svůj styl života a stojí si za svým. A ve skutečnosti je potřeba ho jen pochopit.
Skutečně nechápu, že je tu kniha některými tak kritizovaná. Na druhou stranu je dobré vidět, že jde o stále (i když už samozřejmě ne tolik) kontroverzní počin i po více než šedesáti letech. Kdo chytá v žitě je ale také stále aktuální. Jsem jen o rok mladší než hlavní hrdina a občas zažívám podobné pocity, i když dospívám ve 21. století. Zkrátka - kniha mě opravdu hodně bavila, Salingerův spontánní, "hrabalovský" styl mi vyhovoval. Až mi bylo líto, že jsme se musel s Holdenem tak brzy rozloučit.
V polovině knihy se mě kamrád ptal, jak se mi příběh líbí (on už četl) a já odpověděla: "Dobrý, ale čekám, až se něco stane." On na to: "Nic se nestane. Musíš vstřebávat ty myšlenky."
Takže jsem knížku "popadla za druhý konec" a náležitě si čtení užila. Je mi jasné, že čtenáři budou na dva tábory, ti, co knihu milují, ti, co jí nerozumí. Já jsem jí v podstatě také neporozuměla, ale vzala jsem si z toho něco pro sebe.
Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet...
Jak už jsem četla v jedný knížce od Greena (fakt teď nevim, která to byla, ale je to fuk) - lidi maj vždycky nejradši tu poslední knihu, kterou přečtou. Vážně to tak je. Ale mám pocit, že tohle bude moje nejoblíbenější knížka ještě dlouho po tom, co přečtu spoustu dalších.
Když jsem mámě pučila moje "Hledání Aljašky" a ona mi to vrátila s tím, že jí to strašně připomíná "Kdo chytá v žitě", nějak jsem to nebrala na vědomí a postupem času na to zapomněla, i když jsem hned dostala chuť si to přečíst. Já vždycky dostanu chuť si přečíst jakoukoliv knížku, o který se kdokoliv zmíní jen slovem nebo někde čtu její název. Fakt zlozvyk, co?
Připomněla mi jí až četba k maturitě. Přelouskala jsem jí za dva dny a kruci - na světě není nic, co by líp vystihovalo moje stupidní pubertální pocity a myšlenky. Všechno, co v ní je napsaný, každá Holdenova věta, je pro mě prostě poklad - každý to jeho polemizování nad tím, jak jsou všichni kreténi, jak ho všechno umrtvuje, jak nesnáší svojí školu, jak nenávidí všechny a všechno a to jeho přemítání o tom, jak by chtěl zmizet. V jeho osobě jsem se viděla úplně neskutečně zřetelně.
V tý naší "Pencey" jsme měli nedávno psát referát na téma "Kniha, která se objevila v pravý čas". Hrozně moc teď lituju, že jsem si to nepřečetla dřív. Protože by se to pak určitě stalo tou hlavní knihou, která se objevila v pravý čas.
A jak taky říkal Holden - tohle je přesně případ díla, jehož autorovi bych chtěla zavolat, seznámit se s ním a prostě pokecat.
P.S.: Takovej třídenní "vejlet" nezní špatně a možná ho v nejbližší době podniknu. A napíšu vlastní "Kdo chytá v žitě".
Četla jsem dávno, jako holka a tenkrát se mi moooc líbila. Tehdy to ještě zdaleka nebyla povinná četba (jak jsem zjistila níže) a k její četbě se člověk dostal mimo "oficiální" kanály. Ale nevím, zda bych dnes po tolika letech měla při čtení stejný pocit. Hvězdy dávám tak, jak jsem cítila tenkrát...
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1971 |  Devět povídek |
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Kniha Kdo chytá v žitě je v
| Právě čtených | 66x |
| Přečtených | 6 547x |
| Čtenářské výzvě | 621x |
| Doporučených | 386x |
| Knihotéce | 1 067x |
| Chystám se číst | 1 330x |
| Chci si koupit | 191x |
| dalších seznamech | 62x |
Vzpomínáte si ještě na svá studentská léta? Já ano, a velmi dobře. Ostatně, studentem jsem stále. Pamatujete si, jaké to v té době bylo? Přišli dny, kdy vás všichni štvali, učiteli jste opovrhovali a odpoledne jste s přáteli raději zašli do nějaké pěkné a útulné knajpy? Na testy jste dlabali, kolikrát jste přišli do školy a pět minut před začátkem vyučování zjistili, že píšete písemku, ale stejně jste se na ni vykašlali s myšlenkou, že nějak už to dopadne? Tyhle okamžiky spojené se školou zná snad téměř každý, kdo ve škole pouze nevysedával a nešprtal se z hodiny na hodinu a do života si tudíž příliš zkušeností neodnesl.