Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1156
314
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Nedočetla jsem. Po třetině vzdávám, bylo to moc pesimistické. A to jsem zvládla přečíst Zabijáka od Émile Zoly, ale tohle bylo moc...
Tuhle knihu jsem dal dvakrát. A i na podruhé ve mně zanechává stejný pocit: nechápu to haló kolem ní. Proč ty ceny, proč byla tolikrát překládaná apod. Je to řemeslně dobře napsaný příběh, ale hrozně vysoustružený, vyumělkovaný (asi jako Šikmý kostel) a stylisticky taky bezvadný, ale jaksi bez života. A vůbec nechápu, proč bych ten příběh měl číst. Úplně mi uniká důvod. Autorčin styl mi asi nejvíc připomíná knihy Ivana Klímy. Těm taky nemám co vyknout, jenom prostě nechápu, prčo bych to měl číst. Příběh mi nic neříká a styl taky ne.
Další kniha, kde cesta znamená cíl, což Namimu dojde právě až v cíli. Je dobře, že se píšou takové příběhy, v podstatě je to kronika daného místa. I když místo brzo zmizí z atlasů. Autorka použila hodně hrubý jazyk, takže jsem ráda, že jsem to "jen" slyšela jako audio. Postavy nejsou sympatické. Jen nevím, zda je to tím, kde a jak žili nebo to tak autorka chtěla. Posuďte sami.
Teprve podruhé jsem přečetl něco tak beznadějného (pokud nepočítám popisy válečných utrpení). Pesimističtější bylo snad jen Šlejharovo Kuře melancholik.
Bellová je původem Bulharka, to jako by z hloubi historie vysvětlovalo její výběr prostředí. Bulhaři, stejně jako místní lidé kolem jezera, mají v genech směs turkické a slovanské krve, jenže tím podobnost s relativně pohodovým Bulharskem končí. U jezera (asi Aralské, ale možná jsou i další, méně známá) tahle turkicko-slovanská směs spolu s místní kulturou bavlny, vodky a násilí, vede k absolutní katastrofě, a to ne pouze ekologické.
Naturalismus v té nejhrubší podobě.
85 % (zatím 1038 hodnocení s průměrem 74 %).
…
„No jo. Nikdo není vomluvenej. Může ti bejt devadesát, můžeš mít jen jednu nohu a jedno voko, ale jak se sklízí bavlna, tak musíš jít na pole a makat. Matky s dětma, dokonce i starosta.“
…
Nami leží na suché trávě nad betonovým molem, na vrcholu kopce, kde si Rusové před lety postavili anténu pro meziplanetární vysílání. Tehdy bylo ještě jasné, že budou létat na jiné planety, osidlovat je a snad se i s mimozemšťany a mimozemšťankami družit, Nami se o tom ještě učil ve škole, ale postupně o tom učitelé přestali mluvit.
Jezero je pozoruhodná kniha, přináší nadčasový příběh vyprávěný prostým jazykem bez patosu. Místo ani čas děje sice nejsou přesně specifikovány, předlohou se však stalo Aralské jezero, jehož vysychání představuje jednu z největších ekologických katastrof.
Přestože kniha není rozsáhlá, není snadné popsat stručně a zároveň výstižně děj a osudy hlavního hrdiny Namiho. Příběh má více vrstev, významů a především disponuje širokou symbolikou, přičemž snad nejvíce vyniká zánik a zkáza.
Jezero je těžká četba, je to krutá dystopie a působí hodně skličujícím dojmem, ale za přečtení určitě stojí.
Mna tento smutný, drsný príbeh Namiho zaujal. To tajomno okolo Jazera... A samozrejme som si tiež vyhľadala info o Aralskom jazere.
Jezero pro mě bylo bohužel velkým zklamáním. Čekala jsem hrdinovu pouť za poznáním světa i sebe sama, místy drsnou, místy úsměvnou, možná s nádechem magického realismu. Ale dostalo se mi jen nudy v podobě epického příběhu zaplněného řadou šablonovitých figurek a na efekt vykonstruovaných scén.
Nami je nesympatický, soucit ani sympatie nevzbuzující hrdina, jehož životní peripetie jsou vykresleny natolik odtažitě a neosobně, že nedávají čtenáři možnost vytvořit si k němu jakýkoliv vztah.
Postupná eskalace zdánlivě strašných zážitků působila čím dál nevěrohodněji a upřímně, už jsem jen čekala kdy na jezeře přistanou mimozemšťané.
Ty tři hvězdy jsou 1) za čtivost a rychlý spád, 2) za inspiraci k hledání aktuálních informací o Aralském jezeře a 3) za posledních 10 stran, protože příběh starého muže lovícího ze dna jezera utopené předměty dává tušit, že Jezero mohla být docela jiná, mnohem zajímavější kniha.
Divný, smutný, depresivní příběh. Hlavní hrdina Nami mi hodně připomíná Santiega z knihy Alchymista, ale tam bylo aspoň plno filozofování (které moc nemusím:):) , ale tady hnus střídá ještě větší hnus. Poslouchala jsem jako audio a proto jsem vydržela do konce, ale i ten zklamání.
Ale určitě doporučuji a názor si udělejte sami
Syrovostí a drsností to připomíná Nížiny Herty Müller, putování hlavního hrdiny zas připomene Alchymistu od Paola Coelho a taky trochu Malého prince. Nevím, zda bych tuto útlou knihu označila za "strhující román", jak bývá označován. Postavy mi přišly, až na dvě výjimky, krapet jednorozměrné. Každopádně atmosféra jednotlivých míst je vylíčena velmi reálně.
(SPOILER) Magický tajemný příběh, který mě nenechal vydechnout. Krásné detaily a líčení atmosféry. Chvílemi mi připomínal Alchymistu, chvílemi Murakamiho. Nami si mě získal svou rozkolísanosti, dělal chyby, ale šel dál. Potěšil mě i otevřený konec. Ráda sáhnu po další autorčině knize.
Syrový, úsporně napsaný, naturalistický román. Nic pro citlivé povahy! Kdybych ho viděla jako film, často bych si musela zakrývat oči. Zároveň ale vzbuzuje zvědavost a nutí číst dál. Příběh je napsaný bohatým jazykem a řemeslně je skvěle zvládnutý. Ano, řeč je často hrubá, ale jak jinak vypsat tak drsný příběh? Mě Jezero pohltilo a přečetla jsem ho za jediný den.
Děsivá kniha, která se zdá naprosto sci-fi v sobě bohužel ukrývá i hodně pravdy.
Doporučuji článek na Wiki, kde je popsána ekologická katastrofa Aralského jezera, které v důsledku projektu zavlažování pouští téměř vyschlo (objem vody klesl na jednu desetinu!) a voda je již v podstatě jedovatá.
Odkaz:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Aralsk%C3%A9_jezero
(Uro)Boros, koloběh zrození a smrti a temnota všude kolem - to pro mě bylo Jezero.
Má to atmosféru, napětí a příběh. Moje první setkání s autorkou a určitě ne poslední. Jestli lze o tak temné knize říci, že byla pěkná, potom ano. Byla moc pěkná.
Audiokniha - Vysílání Českého rozhlasu
Už dlouho jsem neabsolvovala nic tak bezútěšného. "Syrové" je zatraceně slabý výraz. A to jsem si jen chtěla nad chvíli odskočit od jiného, značně rozsáhlého příběhu, který se začal stávat trochu monotematickým.. teď mám chuť si hodit mašli..
Chodemmimo, k zamyšlení je i volba Rozhlasu pro ženu vypravěčku, fakt by mě zajímalo, co je k tomu u příběhu s většinovým obsazením mužských charakterů, včetně toho hlavního, vedlo..
Výborná atmosférická kniha, kde se (tak jako v knihách Jáchyma Topola, jehož romány anotace s tímto, podle mě trefně, srovnává) všem dějí ohavné a ještě ohavnější věci, kde temnota vítězí nad nadějí, zkrátka kde si deprese podává dveře s beznadějností. Ale na rozdíl od Topolových hrdinů tu ten hlavní k jisté katarzi nakonec přeci jen dojde. Nic pro slabé povahy, ale já Jezero řadím k těm lepším současným českým románům a Bianca Bellová se tak dostává do seznamu "musím si od něho/ní toho přečíst víííc".
Každý hledáme kořeny, teda snad.
Velmi realistický stroze podaný příběh o hledání vlastní existence. Líbí se mi styl psaní, úsporné, ale výstižné.
Velmi poutavý styl vyprávění, syrový, chvíli jsem si musela zvykat. V tomto období ruské okupace Ukrajiny dostává námět a prostředí úplně jiný rozměr...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptické romány
JezeroKniha Jezero je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 1 565x |
| Čtenářské výzvě | 488x |
| Doporučených | 59x |
| Knihotéce | 276x |
| Chystám se číst | 455x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 11x |
Tohle byla jedna velká, hutná a nepříjemná deprese, která nám ani v samotném závěru moc slunce nepřinese. Chvílemi byla až tak moc černá, že ji čtenář nesnášel a chtěl ji zahodit, protože se mu dělalo fyzicky špatně. Je to takové hodně naturalistické, morbidní, obsesní, ale vlastně zcela a od srdce upřímné.
Je to vlastně taková cyklická pouť, která vás i přes nepřízeň osudu zavede domů.
Takže...co je vlastně ústřední téma této distopické fikce? beznaděj? strach? lidská zrůdnost? Nebo ta nepatrná jiskřička v pochutnat světě na dně temného jezera?
Ona i ta sama autorka je evidentně trochu Barthovsky laděná Nietzchem ovlivněná existencialistka: "Ale kdo jsem já, abych interpretovala konání svých hrdinů? Autor je přeci mrtev."