Jesuité
Alighiero Tondi
Autorem knihy je bývalý jesuita, který prožil v řádu 16 let, dosáhl vysokých hodností, působil 7 let na Gregoriánské papežské universitě až do roku 1952, kdy opustil řád a tak „zlomil okovy, které ho poutaly k omylu“. Kniha je zpovědí jeho života, jeho duševních bojů, zrcadlí se v ní jeho ideologický vývoj, který od atheismu z doby mládí vedl ke katolicismu a po důkladných theologických studiích k marxismu a komunismu. Zevrubně se v knize vypořádává s katolickou dogmatikou, s idealismem vůbec, vedle toho však líčí bohaté zkušenosti, jež v jesuitském řádu získal, hluboký rozpor mezi katolickou theorií a praxí, politické intriky Vatikánu, jež poznal z bezprostřední blízkosti, reakční pikle proti SSSR, ČSR a jiným zemím lidové demokracie, společenství zájmů mezi Vatikánem a táborem imperialismu.... celý text
Náboženství Historie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 1962 , NPL - Nakladatelství politické literaturyOriginální název:
I gesuiti , 1954
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
20. století Itálie marxismus katolická církev jezuité, Tovaryšstvo Ježíšovo kněží katoličtí kněží komunistická propaganda
Autorovy další knížky
| 1962 |  Jesuité |
| 1960 |  Církev a dnešek |
| 1955 | Tajná moc jesuitů |
| 1959 | Politický katolicizmus |
Autorův příběh je nevšedně zajímavý – narodil se do ateistické rodiny, konvertoval ke katolicismu (a nechal se vysvětit), dekonvertoval k marxismu (a oženil se) a pak se zase vrátil ke katolicismu (i ke kněžství). Knížku psal v marxistické fázi. Vyšla za minulého režimu, jelikož se soudruhům ohromně hodila do krámu: bývalý kněz mohl na církev prozradit leccos z jejího zákulisí. Faktem je, že jak komunisté, tak církev Tondiho trochu zneužili a redukovali ho buď na komunistu, nebo na katolíka, aniž by se snažili hledat složitější lidskou bytost.
Sám autor není nespravedlivý, a pokud můžu posoudit, ani pomlouvačný. I v marxistické fázi si uchoval úctu ke Kristově osobě a k mnoha katolíkům, kteří byli jeho přáteli či vzory. K marxismu se obrátil podle svých slov proto, že mu jako vitalistickému a praktickému člověku vyhovoval víc než abstraktní katolická teologie, nemající prý vztah k životu. Byl to prostě intelektuálně neklidný muž, který žil ve složité době a v rozjitřené zemi.
Jeho popis, jak to v církvi chodí, mi přijde velmi cenný - například poznámky o chodu semináře nebo o studiu na Gregorianě. Zpětně lituji, že jsem se tehdy při čtení víc neponořila do jeho výkladu o scholastice.