Jediná bytost
Martin Sichinger
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481322/bmid_jedina-bytost-7Zr-481322.png
3
40
40
Symbolický název tohoto románu charakterizuje sny a touhy hlavních protagonistů: mladý strážmistr Jan Zatloukal pevně věří, že získá statek po smrti svého strýce, což mu umožní oženit se s dívkou, kterou miluje již od dětských let a po sňatku tak s ní splyne v "jedinou bytost". Stejně tak se cítí i dvojice českých výsadkářů, kteří jsou za okupace vysláni do jihočeské oblasti s tajným úkolem zlikvidovat velitele zdejšího gestapa. Jejich nacvičené pohyby, mechanická gesta či téměř naslepo vykonávané rutinní činnosti jsou nejen výsledkem tvrdého a náročného výcviku, absolvovaného u anglických jednotek, ale zároveň předurčují oba parašutisty také do role "jediné bytosti", neboť první z nich je odkázán na druhého a naopak. Během druhé světové války a v letech po ní se osudy ústředních hrdinů dramaticky protnou - v těchto chvílích se Sichingerův příběh mění v podobenství o lásce, zradě a pomstě. Každý z těchto tří pojmů náhle dostává nový impuls a rozměry, které navozují v ději nečekané situace s překvapivými zvraty.... celý text
Přidat komentář
Moje první setkání s tímto autorem nemohu ohodnotit jinak než jako podprůměr, který jako by byl šitý horkou jehlou, místy až naivní a nepříliš uvěřitelný.
Já mám jinak Sichingera docela rád, ale tady podle mě ujel. Houby ví, s čím sem šli výsadkáři, šli přece na smrt. A pak ten epilog, aby se vysvětlilo, co se jinak nedalo pochopit, a postavilo do figury jako v detektivce, to na mě bylo moc. Až toho pana Sichingera někde potkám, řeknu mu že je svině a zastřelím ho.
Pokud odhlédnu od některých nepravděpodobných míst (hezky shrnul Boby 17), tak jako studie charakterů docela dobré. Bohužel literárně trochu pokulhává, ale kvůli překvapivému závěru jsem ochoten leccos přehlédnout.
Mám velké obavy, že příběh se takto nemohl odehrát. V roce 1943 mám pochybnosti o pytlačení brokovnicí a také o dlouhodobém ukrývání Lídy po lesích. Německý represivní aparát fungoval až moc dobře.
Dále mám výhrady k popisované výzbroji četníků (str. 36-38). Před válkou používali karabiny vz.33 a po vzniku protektorátu dostali zastaralé karabiny Mannlicher M95. Takže otázkou je, proč četníci měli fasovat armádní pušky vz. 24? Tyto zbraně ve skutečnosti pro své ozbrojené síly zabavili Němci. Navíc četníci své zbraně měli, takže pro koho byly určeny tyto pušky navíc? Také mám za to, že granáty četníci měli naposledy k dispozici za mobilizace 1938.
Popisované ponechání vozíku se zbraněmi na dvoře přes noc bez dozoru (str. 60-61) je prakticky vyloučené i v době míru, natož po událostech v Lidicích a Ležákách v roce 1942.
Řepka olejka se nesází, ale seje (str. 59).
Letoun s "protianténním zařízením" (str. 96, 107) měl asi mít goniometrický zaměřovač ilegálních vysílaček. Nejsem si ale jistý, zda takové letadlo vůbec existovalo.
Na závěr poznámku ke statku prohranému v hospodě v kartách. I v době protektorátu byl pro vznik vlastnictví k nemovitostem nutný zápis v pozemkové knize a k tomu byla potřeba listina. Takže v knize chybí větička, že Karlowitz navštívil příslušný okresní soud a nechal si zde, na základě předloženého dokumentu, statek úředně zaknihovat.
Byla jsem trochu zklamaná, takové ponuré, bez naděje. Ale autorovi dávám ještě šanci.
Styl vyprávění na mě působil tak ospale, znuděně, melancholicky... Knihu jsem v průběhu čtení viděla tak na tři hvězdičky. Po přečtení dávám pět... A mám chuť si to celé přečíst znovu.
Nenápadný, leč velmi dobrý příběh. Jeho kvalita není dána ani tak jazykovými schopnostmi vypravěče, prostředím, či strhujícím dějem, spíš civilností a uvěřitelností.
Ze začátku mě kniha příliš nebavila, ale jakmile jsem se dostala přes prvních pár stran, najednou jsem ji musela číst, dokud nebyl konec. Doporučuji tuto knihu všem, koho alespoň trochu zajímá téma druhé světové války.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Duchové Šumavy |
| 2011 | Smrt krále Šumavy |
| 2008 | Cukrový klaun |
| 2018 |  Kocovina šumavského léta |
| 2010 | Jediná bytost |
Sichinger zraje jako víno. Prvotiny se nedají číst vůbec, naopak poslední knihy jako Kocovina šumavského léta nebo Meyrovo sklo jsou skvělé. Tohle je kniha patřící spíše na začátek tvorby a taky to podle ní vypadá. K učtení už to naštěstí je, ale mnoho konstruktů, reálií i samotná dějová linka nejsou příliš věrohodné. Kdo máte málo času, sáhněte spíše po pozdějších dílech autora.