Druhý život pana Roose

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Když bylo Antemu Valdemaru Roosovi dvanáct let, spáchal jeho otec sebevraždu. Valdemar od té doby vytrvale volil v sázkové kanceláři stejnou kombinaci čísel. Nyní už je mu téměř šedesát a moudrá slova, která praví, že „trpělivost růže přináší“, se ukazují být pravdivá: Roos vyhraje dva miliony korun. Aniž by něco řekl rodině, podá v práci výpověď a koupí si malý domek v lese. Místo, kde může být sám sebou. Jednoho dne ale zmizí a po jeho stopách se musí vydat inspektor Gunnar Barbarotti…...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424967/big_druhy-zivot-pana-rosse-Yfo-424967.jpg 469
Série:

Inspektor Gunnar Barbarotti 3.


Žánr:
Literatura světová, Detektivky, krimi

Vydáno: , MOBA (Moravská bastei)
Originální název:

Berättelse om herr Roos, 2008


více info...
Nahrávám...

Komentáře (22)

Kniha Druhý život pana Roose

000nugatovej
28. října

"Kus nábytku?" Nudný...? Nebo je Valdemar Roos "ve skutečnosti mnohem složitější člověk, než jak ho vidí jeho okolí"? (str. 259) Může i pro něj platit, že "Život musí být příběh, jinak nemá smysl, a je tudíž k nevydržení"? (str. 260) A Valdemar svůj zajímavý příběh začne odhodlaně psát ve svých padesáti devíti. Ten chlápek stále se ujišťující, že nic lepšího už nezažije, je nejen hodný, jak ho vidí Anna, je vlastně urputný a v té své urputnosti, ač vlastně jen reaguje na přicházející okolnosti, obdivuhodný. My lidé jsme složitější..., ne, nikdo z nás není jen jakýmsi nudným, kusem nábytku.

jana8352
28. srpna

V půlce jsem knihu přestala číst, na mě moc rozvláčné a nudné.


kuruteku
23. května

Mankell a Nesser, dva autoři, pro které je detektivka jen prostředkem, ne cílem. Cílem je vyprávět o životě, o jeho zákrutách, propadech i nadějích. Proto čtu. A Valdemar Roos i Anna v první a druhé půlce, Eva Backmanová i Gunnar Barbarotti jen v druhé půlce poskytují mnoho námětů k zamyšlení - proč žijeme, co opravdu chceme, komu a jak můžeme pomoci či prospět. Chvíli mi trvalo (teď myslím tu sérii s G. Barbarottim), než jsem tomu přišel na chuť, ale vyplatilo se. Konec je malinko otevřený, ale rozřešení je svým způsobem i rozhřešením.

šipek
29. dubna

Tak velice dobře napsaná a čtivá kniha, ne detektivka. Je to spíše příběh jedno člověka nespokojeného se svým životem. U této knihy jsem si odpočinul a i se pobavil.

lenka.g
18. dubna

Trápila jsem se. Kdyby to aspoň nebylo tak rozvláčné, když už to není napínavé.

VendulaB
16. února

Kniha se čte příjemně, autor je dobrý vypravěč, příběh poměrně rychle plyne. Bohužel mi ale přišla velmi slabá zápletka - spíše než krimiromán, bych knihu nazvala románem či snad jen příběhem. Neurazí, nenadchne. Ale s ohledem na lehkost vyprávění dám jejímu autorovi ještě jednu šanci.

lendinka.k
31. ledna

Jedna kniha od tohoto autora lepší než druhá! A opět jsem četla jedním dechem. A ještě mě moc potěšilo podobenství s Lolitou, zvláště když jsem ji četla nedávno. Navíc jsou na ní v knize 2 odkazy. Myslím si, že i tolik cizích vět a výrazů, které tam najdeme, má na toto dílo odkazovat. A samozřejmě i to zapisování mouder mi k tomu taky ladilo. Takže kdo ji četl, asi ví, jak to celé mělo dopadnout. Možná v tom ale vidím víc než tam ve skutečnosti je. Na každého to prostě může působit jinak. Já jsem tedy nadmíru spokojená.

soukroma
19. ledna

Nesser zase trochu jinak: první půle věnovaná panu Roosovi, žádná detektivka, žádné psycho, a byť se může dotyčný skoro-šedesátník zdát trochu zvláštní ve svém poměrně náhlém pozdním rozhodování, já bych i všemu věřila, ba dokonce chápala. Ke všemu potřeboval trošku nakopnout okolnostmi, náhodami a nehodami. Anna mi trochu vadila, ale bez ní by se žádný další příběh vlastně neudál - pan Roos by prostě "jen" zdárně zmizel ve svém druhém životě.
Teprve v druhé půli nastupuje (tedy poskakuje o jedné noze) Barbarotti. Sprejerský případ vyřešil o hodně později než já (tedy o polovinu knihy později), ale naštěstí se mezitím věnoval právě panu Roosovi, Anně a spoušti, kterou za sebou zanechávali... Barbarotti na rozdíl od Roose je extrémně spokojený (ani s Bohem nijak zvlášť nerozmlouvá, to už spíš Marianne otevře nezdařbůh Bibli, a ejhle, je zase u Kazatele).
Teprve na konci trocha filosofování, prostě namísto pořádného konce, jak to Nesser dovede.
Ano, detektivka vcelku žádná, policajti takoví pohodoví, asi pro málo jiné práce, zato vhled do jedné dvou lidských duší tam je vydatný. A za to a za čtivost dávám zase plný počet.

Začínám si dávat stále větší pozor na Asundera, již jednou si tak sám v skrytu vyřešil za Barbarottiho aspol. jeden případ a ještě pořád nikdo neví, jak na to přišel. A jeho minimalistické šéfovské vstupy (i bez neposedné zubní protézy) do dění na jeho policejním oddělení jsou vždy příjemným zpestřením.

Tentokrát mne netrkla žádná pěkná moudra, ale jen metafora o nespavosti nad ránem: "jako korek vznášející se na hladině bdělosti..."
A samozřejmě páně Roosův občasný výkřik: "Jsem ve svém vnitřním exilu!" A pak že to byl nudný patron...

Pozn.: po přečtení komentářů níže jen připodotknu, že na obálce nestojí Nejlepší švédský krimiromán, ale že autor je trojnásobným držitelem tohoto národního literárního ocenění, Bästa svenska kriminalroman, a to v 90. letech (a to za tři detektivky s Van Veterenem - viz Ocenění u autora).
A dodám, že v.V. mi chybí čím dál víc, protože s B. je děj vždy hodně pomalý a hodně smutný, byť sám inspektor je až nemilosrdně šťastný jak blecha, povětšinou (však i naň dojde)...

1