Druhý život pana Roose

1 14. března

Pohodový příběh jednoho pro okolí tak nudného muže, který byl nakonec nejzajímavějším mužem pro policii.

4 04.11.2022

Tak tenhle příběh se hodně povedl. Jak pan Roos, tak Anna byli sympatičtí, a pátrání - nejen po sprejerovi - Barbarottimu a Evě odsýpalo.

2 12.08.2022

Sama nevím, proč se mi knihy tohoto autora tak líbí. Pomalé tempo, do poloviny se celkem nic neděje, ale skvěle vypracovaná charakteristika postav a humor to vše vyvažuje.

14 21.06.2022

Opět příjemné čtení pro ty, kteří neholdují potokům krve a mají rádi příběhy. Až do půlky sledujeme druhý život pana Roose a teprve pak se na scéně objeví inspektor Barbarotti. Kromě vyšetření dvou případů jsem se také dozvěděl o posunu v osobním životě sympatického policisty. Za mě tedy celková spokojenost. Na celou pětku to není, ale silnější čtyřka je z mého pohledu určitě zasloužená.

29 06.06.2022

Trochu zkouška mé trpělivosti. Když jsem ještě na straně 180 čekala na zločin či inspektora Barbarottiho, propadla jsem čtenářské krizi. Naštěstí jsem to s panem Roosem nevzdala a na konci této zvláštní detektivky jsem opravdu spokojená. Všechno do sebe hezky zapadlo.

79 12.02.2022

Nesser převzal štafatu od Mankella ve vytváření nového švédského sociálního románu s kriminální zápletkou. Tato kniha je spíše psychologickým románem, možná studií do myslí stárnoucích mužů, možná "červenou knihovnou mužů předdůchodového věku", než nějakou detektivkou nebo krimi-příběhem. Autor se do problému zakousne s takovou vervou, a pitvá ho ze všech stran, až to mnohé čtenáře odradí zbytečným protahováním děje a opakováním myšlenek. Mne ne, jako kmet ) tedy skoro kmet), chápu o čem píše a jdu na další díl.

7 28.10.2021

"Kus nábytku?" Nudný...? Nebo je Valdemar Roos "ve skutečnosti mnohem složitější člověk, než jak ho vidí jeho okolí"? (str. 259) Může i pro něj platit, že "Život musí být příběh, jinak nemá smysl, a je tudíž k nevydržení"? (str. 260) A Valdemar svůj zajímavý příběh začne odhodlaně psát ve svých padesáti devíti. Ten chlápek stále se ujišťující, že nic lepšího už nezažije, je nejen hodný, jak ho vidí Anna, je vlastně urputný a v té své urputnosti, ač vlastně jen reaguje na přicházející okolnosti, obdivuhodný. My lidé jsme složitější..., ne, nikdo z nás není jen jakýmsi nudným, kusem nábytku.