Ostrov
Roy Jacobsen
Ingrid Barrøy série
1. díl >
Román o neobyčejné hrdince Ingrid, jenž okamžitě zaujme čtenáře archetypální silou vyprávění o zápase lidí s drsnou přírodou. Opírá se o skutečný příběh lidí, které autor poznal ve svém dětství a je situován do první poloviny 20. století na malý ostrov Barroy na severozápadním pobřeží Norska.
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2014 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
De usynlige , 2013
více info...
Přidat komentář
Tak nevím, zda je to tím, že se vytříbil můj odhad na výběr knih, snížily se mé literární nároky nebo mám jen čtenářské štěstí, ale opět musím dát vysoké hodnocení. Miluji sever pro jeho přirozenou drsnost bez jižanského pozlátka a právě taková je tato kniha. S hlavní osobou Ingrid dospíváme a procitáme z téměř idylického dětství až k realitě dospělosti, která je na ostrovech, kde má přes všechnu snahu stále ještě hlavní slovo příroda, o to reálnější a drsnější.
Severské autory nijak zvlášť nevyhledávám, jejich literatura bývá většinou dost drsná, strohá, úsporná, chladná v emocích, prostě taková, jako země, odkud pocházejí, ... a přesto si tahle útlá knížka ke mně cestu našla, možná taky díky obálce, která mně zaujala, a jsem moc ráda, že se tak stalo. Pane Jacobsene, je to za 5* :-).
A to i přesto, že příběh je přesně takový, jak jsem očekávala, ... psaný stroze, úsporně, popisující drsnou přírodu, drsné a emoce příliš neprojevující ostrovany ... a přes to, přese všechno, je to krásný příběh, který Vás zaujme už po prvních přečtených řádcích, chytí Vás ... a Vy se ocitnete na malém severském ostrůvku a necháte se unášet vyprávěním, budou s Vámi smýkat ostré severské větry, šplouchat na Vás studená voda ... a mezi tím vším, ... mezi řádky ... ucítíte občasné závany tepla ... vážně :-) ... i tak daleko na severu na tenhle studený ostrov občas zasvítí slunce ... a pak se vyprávění najednou na malou chvíli stává až poetickým, malebným, ... jen na tu malou chvíli pocítíte chuť podívat se tam ... ale ta Vás hned o pár řádků dál zas pěkně rychle přejde ... stačí, aby trochu zafoukalo, přihnala se bouře nebo jen menší ledová sprška ... a Vy jste pěkně rádi, že jste o mnoho set kilometrů jižněji :-) ...
... a v naší příjemné zeměpisné šířce si můžete vychutnat tenhle obyčejně neobyčejný, působivý, silný příběh, který, ač se na první pohled jeví, jako vyprávěný chladně a bez emocí, bude působit na všechny Vaše smysly ... slaný závan větru a studeného moře nejprve nasajete svým čichem, poté ucítíte na jazyku slanou příchuť moře, a na kůži studený poryv větru ... a to vše se Vám spolu s občasnými hřejivými paprsky, vtiskne do Vaší mysli :-).
„Nikdo nedokáže ostrov opustit, ostrov je vesmír v kostce, kde hvězdy spí v trávě pod sněhem. Ale stane se, že se o to někdo pokusí. Bývá to v den, kdy vane pomalý východní vítr.“
... taky cítíte ty vzácně teplé hřejivé paprsky na tváři?
„... obloha nad ostrovy je vysoká, větry chladné a matoucí, občas přinesou i krátký závan tepla ... a nad mořem náhle ustane vítr ...“
Poutavý příběh vyprávěný strohým, ale působivým jazykem. Soulad drsné přírody a lidské vůle k přežití.
Číst tuhle knížku je jako rozhodnout se o krásném slunečném dni jít si užít nádherného počasí. A tak jdete a užíváte si a najednou na Vás někdo chrstne kbelík plný ledové slané vody. Jen se oklepete, prostě to přijmete. Stalo se a jdete dál. A znovu - chrst! A tak se střídají krásné pocity s nepříjemnými emocemi dál a dál. Nakonec zjistíte, že se v té ledové vodě už skoro topíte, ale Vám se to překvapivě líbí! Krátké, ale o to údernější věty, poskládané jakoby bez autorovy emocionální účasti a právě o to jsou mnohem drsnější a reálnější. Nečekejte nějaké závratné dějové zvraty, ale velmi příjemný čtenářský zážitek rozhodně očekávat můžete.
Ostrov Roye Jacobsena má 200 stran - i tak se do nich vměstná 15 let života na malým ostrově na severu Norska, kde hospodaří jedna rodina s tím, co drsná příroda dá. Děj začíná v roce 1913, takže rodina doma nemá playstation 4. Jacobsen se s tim vůbec nesere - kniha obsahuje stejný počet emoci, jak Eva Pilarová bezprostředně po botoxu.
Celá rodina, včetně dědy, lehce retardované sestry otce Barbry a 3leté dcery Ingrid je zapojena do každodenního pracovního procesu. Výše uvedené osoby s matkou Marii a otcem Hansem tvoří kompletní osazenstvo ostrova, který bud vyrábí sítě, loví ryby, opravuje lodě, opravuje barák nebo spí. A to i o víkendu a o prázdninách. V knize se nestane nic převratného, otec není ve skutečnosti děda a dcera nespí s koněm. V knize se ani jednou neprcá a neobsahuje ani jeden full frontal. Jacobsen jen popisuje život na ostrově – někdo se narodí, děti jdou časem do školy, najdou si práci, navštěvují místa mimo ostrov, vrací se na ostrov, někdo občas umře a tak dále. Stále se divim těm 10/10.
Hodně drsná realita, taková syrová a pravdivá... Knihu jsem četla zpočátku těžko, ale jak se příběh vyvíjel, hltala jsem řádku za řádkou... Opravdu nesmírně obtížné bylo žít na ostrovech...
Výborná kniha. Dlouho jsem o ní přemýšlela, o syrovosti krajiny a složitosti života v ní. Doporučuju.
Tak tohle je fakt parádní záležitost. Doporučuji každému, kdo má chuť se zcela věrně ocitnout v mrazivé subpolární atmosféře, ve které se s člověkem příroda rozhodně nepáře. A jako se příroda v tomto podnebném pásu s nikým nemazlí, nemazlí se ani Jacobsen s vyprávěním příběhu. Používá zvláštní stručný styl, který přitom paradoxně vykresluje osudy obyvatel ostrova Barroy neobyčejně plasticky. Opravdu zajímavá knížka. Stylem připomíná místy Bildungsroman. Ve svébytném podání autora je to ale dokonalý nástroj k vylíčení syrového příběhu, bez příkras a kudrlinek. Mě to nadchlo.
Zvláštní kniha, která vás svým tempem nutně donutí zpomalit. Syrové vyprávění bez jakýchkoli příkras o životě na severském ostrově. Bohužel jsem postrádala trochu více děje, nicméně postavy vykresleny moc pěkně.
Já nevím, mě to nenadchlo. Hrdinka mi nepřišla ničím neobyčejná, všichni se tam s tím perou, protože pryč odejít nechtějí, takže musí bojovat. Kdyby tam žil kdokoliv z nás, tak by se rval plus mínus stejně.
Ryby, kajky, mráz, samota, běsy, smíření. V Jacobsenově románu Ostrov jsou nahuštěny snad všechny aspekty lidského přebývání.
Víc jak rok jsem na ni v knihovně čekala, ale ten zážitek stál za to. Dospívání na skalnatém ostrově bičovaném větrem a sněhovými bouřemi. Příroda je nádherná a drsná, stejně tak nekončící boj o živobytí, ze všeho vane syrovost a opravdovost.
Bylo to zvláštní čtení, do kterého se mi dlouho nechtělo. Začátek mě polapil a nadchnul vším - prostředím, hrdiny, úsporným stylem vyprávění - byla jsem zvědavá na každou další stránku. Knížka líčí život jedné rodiny na ostrovech na severu Norska, během asi deseti let. Jakousi hlavní postavou je Ingrid, která žije na ostrově s rodiči, tetou a dědečkem a během příběhu dospívá, sbírá zkušenosti a prožívá ztráty. Postav je tam později více, některé jsou jen tak načrtnuté, jiné trochu výraznější. Asi nejsilněji na mne zapůsobilo veškeré líčení prací, nutných k přežití v takovém místě. To, jak si lidé museli umět poradit s podmínkami obvyklými i neobvyklými, jak se přizpůsobili a semkli. Můj obdiv měl určitě otec Hans, který vlastními silami vylepšoval dům i okolí, žil pro svůj ostrov a pro rodinu a přitom neztratil cit (vztah k dětem, respektování názoru ženy). Toto úsilí bylo naštěstí dáno i dalším členům rodiny, ženy i děti nevyjímaje, pokud je neochromila nemoc. V knize je mnoho silných momentů a celé vyprávění je ne úplně obvyklé, proto moje nadšení z četby ke konci knihy trochu opadalo. Ani ne pro některé smutné události, ty jsou vyváženy zase jinak, ale spíš pro takové mlhavé a nedořečené vztahy a pocity. Knihu přesto doporučuji, v tomto zimním období obzvlášť.
Hezký pohled života na ostrově v první polovině 20. století, který je jenom váš a co vše obnáší to, aby člověk na ostrově přežil. Moc hezky napsaný příběh, sice místy trošku smutný, ale jinak to byla nádhera. Jen si myslím, že konec jako by byl ustřižen, ale asi to k tomu patří, život jde dál.
Nádhera! Pěkný příběh, skvěle napsáno. Podobně jako u Zázračného dítěte jsem nemohla přestat číst :)
Je neuvěřitelné, co a v jakých podmínkách dokáže člověk (bez rozdílu věku či intelektu) zvládnout. Když musí. Když chce přežít. Když miluje.
Pakliže se občas používá "jsem si z toho nadělal do kalhot," pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí "nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné práhy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného."
Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.
10/10
Kniha mě k sobě vyloženě přilákala - obálkou, jednoduchým a přitom tajemným názvem... Dala jsem se svést a od první stránky jsem nelitovala. Na první pohled jednoduchý příběh, je vlastně příběhem velmi plným, osobitým a k zamyšlení. Jak je možné že ve stejné době, kdy na půlce světa zuří válka existují místa, kde o ní nemají téměř potuchy? Žijí si svými "obyčejnými" životy a něco co je míjí, nemají potřebu jakkoliv řešit. Mají zase to "své", co za ně nikdo nevyřeší.. To je to, co nám v dnešní době, kdy se na druhé straně Země zblázní nějaký člověk a za půl hodiny to vědí všude na světě a ještě se tím mnoho z nich trápí, chybí... Vraťme se k sobě, vraťme se na své Ostrovy...
Štítky knihy
Norsko ostrovy norská literatura 30. léta 20. století psychologické romány člověk a příroda ságy Magnesia Litera
Ostrov
Kniha Ostrov je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 252x |
| Čtenářské výzvě | 51x |
| Doporučených | 28x |
| Knihotéce | 78x |
| Chystám se číst | 235x |
| Chci si koupit | 46x |
| dalších seznamech | 5x |
Moc se mi to líbilo. Je z toho cítit syrovost ostrovního života, pomalé plynutí času, absolutní nadvláda přírodních živlů, jednoduchost psychiky hlavních postav, přitom se silnými prožitky a nečekanými citovými projevy - negativními i pozitivními... Náhodou jsem začala knihu číst během teprve před pár dny skončené dovolené na Hvaru. Tedy na ostrově. :-) Zažili jsme i silnou bouři. A život tam plyne úplně jinak. Samozřejmě to není srovnatelné s ostrovem z knihy, přesto poměrně odlehlé místo, na němž jsme pobývali, umocňovalo moje prožitky z četby. Chtěla jsem "tam" chvíli být s hlavními postavami - a zároveň bych tak nechtěla žít ani za milion. Za mě výborná kniha.