Iluminace

13. listopadu

Skvělá, čtivá kniha

3 30. srpna

Když jsem tuto knihu otevírala, vůbec jsem netušila, jak mě dostane. Její čtivost mě vzhledem k tématu opravdu až překvapila.
O osobě Hildegardy jsem dosud neměla žádné povědomí, její osud byl pro mě nepopsaný list, takže jsem hltala každou její stránku a děkovala, že jsem se narodila až do této doby. Pokud byla její životní cesta aspoň z části taková, jak ji M. Sharratt vylíčila v této knize, Hildegarda byla opravdu neskutečně pozoruhodná a výjimečná osobnost. Autorce jsem totiž téměř všechno „sežrala“ i s navijákem. S Hildegardou v jejím dětském věku jsem neskutečně prožívala všechny její až nelidské útrapy, měla jsem sto chutí vzít krumpáč a rozbořit tu zeď, která ji připravila o celé dětství, dospívání i celý mladý věk. Tu „svatou“ Juttu bych taky nejraději praštila něčím po hlavě, aby přestala být tak fanaticky a nesmyslně zaslepená.
Samozřejmě chápu, že ve 12. století svět fungoval úplně jinak. Život všech lidí byl postaven jen na víře a jejích nezdravě přísných a hlavně nezpochybnitelných pravidlech. I to, co je dnes pro nás absolutně nepochopitelné, bylo pro lidi žijící v té době vcelku standardní. Jednání a myšlení hlavní hrdinky mě ale hodně nutilo k přemýšlení. Připadalo mi podivné, že na to, že se z historického hlediska jedná o „svatou“ osobnost, představenou kláštera, jsem z ní paradoxně necítila téměř žádnou opravdovou víru. Do kláštera se doslala už v dětství a z donucení a ani po letech strávených v něm, jsem v ní žádné velké náboženské přesvědčení nenašla. Připadalo mi, že celý svůj život hledala vlastně jen cestu zpět k ukradené svobodě v rámci podmínek, ze kterých se nemohla vyvázat. Na svou dobu působila až neskutečně osvíceně a moderně, třeba i tím, že si přiznávala a uvědomovala svoje ženské slabosti, což se s ohledem na zakořeněné představy u zbožných jeptišek těžko přijímá. Ale to bych se asi nechtěně dostala ke spekulacím, co jsou historická fakta a co literární fantazie. Knihu jsem brala jako beletrii a ne literaturu faktu.
Přesto jsem se ale sem tam musela pozastavit nad občasnou na můj vkus příliš „současnou“ mluvou. Moc se mi do příběhu ze středověku nehodily slova jako například trapas nebo inteligence. Představa, že by se mniši, jeptišky nebo vlastně jakýkoliv člověk té doby takto vyjadřoval, je pro mě dost málo uvěřitelná. I když...co my vlastně víme…Možná se lidé z té doby od nás opravdu zas tak moc nelišili.
Každopádně knihu bych k přečtení určitě doporučila, a to rozhodně nejen těm, kdo milují historické romány. Paradoxně, i právě díky tomu trochu současnému náhledu si myslím, že její cílová skupina je opravdu podstatně širší. Je tam vlastně všechno - velký emotivní a drsný příběh, drama, útrapy, láska…a takto čtivou formou přiblížit širší veřejnosti vcelku nezáživnou dobu středověku prostě oceňuju.

1 11. července

Se zájmem jsem se pustila do téhle knihy - mám za sebou Alminu extázi, takže jsem se těšila na autorčino pojetí, které mne v tomto případě ale přeci jen trochu překvapilo. Překvapil mne ale zejména život Hildegardy, o kterém jsem netušila nic. Jen o málo víc jsem tušila o ní samotné, přesněji o jejím významu.
Samotný život je vylíčen s jistou dávkou autorské licence, protože z 12. století zrovna moc přesných informací nemáme, spíš protichůdných, ponechávajících spoustu prostoru pro autora (a vyvolávajících spoustu pochybností u čtenáře).
Třicet let jako rekluza, to je (by byl) děs (dožila se 81 let, což je neuvěřitelný věk na tu dobu a neuvěřitelné, aby od malička takovou dobu byla vlastně uzavřena v kobce s minimem světla, vzduchu a pohybu, jinak se o ně mniši vcelku starali, ovšem hygiena?). /Pozn.: o opravdu děsivém životě rekluz jsem četla v báječné knize Když vyleze pavouk, Hildegarda se měla oproti tomu vlastně skvěle.../ Další vývoj jejího života, jak jej líčí autorka, je vlastně taky dost zvláštní - vcelku ji nezobrazila nijak "svatě", jen jako pořádnou svéhlavičku, se kterou nakonec špatně vycházeli i jí nejbližší. Že ji většinově nesnášela církev a pokoušela se ji i exkomunikovat, je celkem zákonité.
Jako velké mínus knihy, krom jisté nespolehlivosti v všech ohledech, ale považuji zcela pominutá samotná vidění, pečlivě zapisovaná, předpovědi a vůbec vše, co zanechala světu. Pro mne tedy neuvěřitelná postava, o níž se asi pokusím zjistit víc.
Překvapilo mne také, že kniha nebyla nijak "náboženská" ve smyslu duchovním. Podobně byl překvapivý titul, který se - aspoň podle líčení autorky - vlastně nevztahoval na samotnou Hildegardu. 75%

35 02. července

Opravdu velké překvapení. Nečekala jsem, že mě kniha na podobné téma a v podstatě velmi komorní tolik vtáhne a její čtení bude tolik bavit. Nevšední příběh ženy, která půlku života strávila jako rekluza - prakticky zazdena v oddělených místnostech kláštera - přičemž toto rozhodnutí nebylo jejím, ale byla v pouhých 8 letech věnována církvi. Jako zralá žena je díky svým vizim uznána papežem, ale ani přes svoji slávu a lásku prostého lidu není její další cesta vůbec lehká. Velmi zajímavý náhled do života středověkého kláštera a fungování církve v té době.

1 14. května

Částečnĕ fiktivní příbĕh Hildegardy z Bingenu,která třicel let prožila zazdĕná v cele mužského kláštera.Svými vizemi vnášela ,,svĕtlo" do tehdejší ,,temnoty" církve.

10 25. dubna

Když si odmyslíme ty náboženské vize, je to překvapivě hlavně kniha o ženě v mužském světě. Jistě o výjimečné ženě a přesto velmi lidské, pravdivé a uvěřitelné. Protože jsem podle hodnocení čekala hlavně knihu o víře, jsem překvapena velmi mile tím, že je to kniha o lidech a o jejich cestách, které si ne vždy mohou zvolit sami.

2 26. května

Kniha se četla dobře a autorka si pečlivě nastudovala fakta a historické reálie. Přesto jsem byla zklamaná z psychologie hlavní hrdinky, byla příliš současná a pro mne neuvěřitelná. Na to, že je hlavní hrdinka jednou z nejvýznamnějších křesťanských mystiček, je v 90 % knihy jen velmi málo mystického (redukovaného na jakýsi esoterický new age prožitek) a nevidíme vývoj jejích poznatků a duchovní cestu. Jistěže život reclusy (jeptišky - poustevnice izolované v minimálním prostoru) byl neuvěřitelně těžký zvláště pro malé dítě, ale přesto se mi nechce věřit, že by Hildegarda jen cítila odpor, touhu uniknout a modlitby by pro ni znamenaly jen prázdná slova. Když srovnám třeba s knihou N. Kazanzakise o sv. Františkovi, tak vidím, že bohužel Iluminace jen klouže po povrchu. Je to škoda, protože autorka má schopnost napsat poutavé vyprávění.