Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Dostojevského román Idiot zcela jistě patří do zlatého fondu světového písemnictví, ač toto smutné poselství o mravních hodnotách lidské existence vyšlo poprvé již roku 1868, lze je bezesporu označit za nadčasové. Kníže Myškin, zchudlý a epilepsií postižený mladý muž, se vrací ze švýcarského sanatoria mezi "civilizovanou" ruskou společnost a upadající šlechtu. Jeho bezelstnost, vnitřní čistota a schopnost milovat druhé až k sebeobětování však budí u ostatních neporozumění a odpor. Seznamuje se s kupcem Parfenem Rogožinem, kterého žárlivost dovedla až k vraždě., v Myškinových očích ovšem není Rogožin zločinec, ale především nešťastný člověk, a tento pro okolí nepochopitelný postoj vynese knížeti přídomek idiot. Hlavní potíž je však v tom, že Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Идиот (Idiot) , 1869
více info...
Přidat komentář
Jedno z nejlepší děl na světě a to mu už nikdy nikdo neodpáře, i přesto, že se Dostojevskému poté co ji dopsal kniha vůbec nelíbila:))
Velmi nadčasový, živý a bolavý příběh, v němž je vidět jak kouzelná satyra Dostojevského a tak neuvěřitelné psychologické exploze, které mě umlčí, někdy i rozpláčí.
Dostojevskij opět nesklamal,jeho popis jednu sukundu před epileptickým záchvatem Kníže Myškina,kdy se jeho pocit života a vlstního vědomí vlastní existence zdesateronásobovaly,a další,a další momenty celého přběhu,v četně mistrně zvládnutých psichologických popisů dějovích postav románu
Ťažké dielo, ale stojí to za to. Nie všetko som pochopila, niektoré veci boli ťažšie, rozhodne bol ale Dostojevskij geniálny autor. Raz za čas, keď mám chuť, sa do neho pustím a nikdy neľutujem.
Kladu si otázku, jak by se zdejší čtenáři (včetně mně) zachovali ke Lvovi Myškinovi. Oni lidi se vlastně tolik nemění, mění se hlavně doba. Jakési, řekněme, "hříšné pudy" jsou v každém.
Literární políček? (Žádný mravní, jako byl v knize.) Možná.
Prostě a jednoduše moje první těžší klasické dílo. Ne vždy jsem na něj měla náladu, četla jsem opravdu hodně dlouho. Možná tím lépe, když jsem se zpětně upamatovávala na události předchozích stran, tak mi vyvstávaly v mysli v nových obrazech a lépe se na ně stavěly události stran následujících.
Myškin je takový "truhlík". Na život připravený je, to jen lidi okolo a život sám nejsou připraveni na Myškina, na jeho osobnost, povahu, vlastnosti...
Ta společenskost toho románu se mi místy líbila a místy mě až obtěžovala, všechny ty pletichy, naschvály, úplatky, náhlá úmrtí... takový bulvár tehdejší doby.
Pokud se mě chcete ptát, jestli Nastaša Filipovna nebo Aglaja Ivanovna, neodpovím. Obě mi byly víc nesympatické než sympatické. Zajímvé bylo sledovat jejich propojení s knížetem a to, jestli milá Aglaja řekne to nebo tamto za zvuku písně Since I've Been Loving You. (Ti znalí z vás si možná skryté symboliky všimli mnohem dřívě, ale Aglaia byla nejmladší a nejkrásnější ze tří grácií... objev z dějin výtvarné kultury, díky za ně.)
Líbila se mi ovšem ráznost Lizavety Prokofjevny, té bych občas zatleskala.
(Měla jsem založenou pro závěr komentáře záložku u zajímavého ostavce, ale záložka někam utekla.)
Je to už pár rokov, čo som knihu čítala, vtedy mi konanie a zmýšľanie postáv prišlo také nejaké hysterické, ovládané citmi a vášňami, nerozumové. Nerozumela som mu. Pri porovnaní s anglickou klasickou literatúrou priepastný rozdiel. Nemala som odvahu siahnuť po ďalšej Dostojevského knihe.
Myslím, že tato kniha není ani tak o příběhu, ve kterém vykresluje autor tehdejší ruskou společnost, ale spíš jsem si jako čtenář užívala Myškinova vyprávění, jeho dětský a nezkažený pohled na svět, upřímnost a způsob života, který donutí člověka k zamyšlení a celkový témě propastný kontrast mezi ním a většinovou společností.
Pokud pominu občas až zbytečně dlouhý popis a dlouhá ruská jména, která se snadno zaměňují, nesoustředí-li se člověk jen na knihu, kniha se mi opravdu líbila.
Fajn, fajn. Po půl roce jsem Idiota znovu přečetl a hádejte co. Přineslo mi to opravdovej skvost až do ruky a já blbec ho předtím v té knize neviděl. Myslel jsem si, že se k němu vrátím až jindy, ale nastala správná chvíle a já to udělal už teď. Jsem šťastnej člověk. A teď do Vegas.
Zde jsem se trochu přecenil, a pustil se do něčeho, co mému mozečku zabere hodně práce a času, než si vše srovná. Možná taky nesrovná, zůstane v tom chaos, který se časem bude přeměňovat na chtíč si tuto knihu zopakovat. Zážitek to byl určitě skvělý, ale tvorba Dostojevského bude vždy patřit mezi částečně nepochopené. Každopádně se už nemůžu dočkat Karamazovců!
Opravdu jsem se snažil to pochopit, vstřebat všechny myšlenky. Jenže všechno zabila neuvěřitelná nuda při čtení tohoto románu. Nic tak nezáživného jsem snad ještě nečetl. Velká chyba byla z mojí strany, protože jsem čekal něco jiného a byl jsem velmi zklamán. Vyloženě mě štvali 50 stránkové debaty ruské šlechy nad politikou, filozofií apod. u toho jsem umíral. Možná že kdybych byl v době kdy jsem to četl straší měl bych jiný názor, to už ale nezjistím, protože to už nikdy číst nebudu.
Zajímavá knížka, s ne moc šťastným závěrem. První kniha Dostojevského, kterou jsem četl, od té doby jsem začal jeho díla číst,nadchla mě jeho tvorba. Zajímavá zápletka, krásná kritika společnosti - společné jmenovatele všech Dostojevského knížek. Jeho knihy bych doporučil všem! Občas se člověk i zasmál, hlavně první díl - prolhaný generál, bláznivá Nasťa, Rogožin s balíčkem peněz,... Parádní myšlenky, popis popravy a tak.
Učitelka na ruštinu nám o této knize řekla, že když jí četla v 16ti jako povinou četbu, nepochopila ji. Pak se k ní o 30 let později vrátila a zjistila, že Idiot má v sobě obrovskou sílu. Člověk si musí něco proží, překonat víc problémů a celkově se dostat na své životní cestě dál aby tuto knihu pochopil.
Naprosto s tím souhlasím. Také jsem jí četl teď jako povinou četbu, a bylo to pro mě utrpení. Nechápal jsem jednaní postav. Co svým chovaním sledovala Aglaja? Co sledovala Nastasija Filipovna? Nepochytil jsem.... ale poznamenal jsem si jeden citát z knihy
"Chápeme-li příliš brzo, chápeme snad i špatně" A já tuto knihu nepochopil...
Kniha se čte dobře, jen ve chvilkách, kdy se žádá po hlavním hrdinovi čin, tak on raději mluví, sní a nerealizuje. Neví co chce? Chce víc, než co mu jeho realita nabízí. A tak ztroskotává, je nenaplněný, vrací se zpátky odkud přišel, a od ostatních se liší právě tím, že postrádá jakékoli naplnění, ať už tragické či šaškovní.
Pro mě je tato kniha mnohem poutavější a čtivější, nežli Běsi, či Bratři Karamazovi. A pořád pro mě bude mít významné místo, jakožto první přečtený román od Dostojevského, který mě přivedl k přečtení všech ostatních románů...
Děj mě strhl, přečteno jsem měla za 4 dny.
Těžká, těžká... a s přibývajícími stránkami více a více ubíjející bichle, která vás nechci přímo říct bude nudit, protože Dostojevskij nedokáže nudit, ale většinu knihy jsem prostě proplul, teprve v závěru mě to strhlo. Tohle chce přečíst a pak to v sobě nějakou dobu nechat. Závěr je silný, kníže Myškin je neskutečně tragická postava. Zvláštní, jak poslední stránky dají knize v kontrastu s předešlými stovkami naprosto jiný rozměr. Přesto bylo čtení a dočtení tohohle neskutečným traumatem, je to prostě dlouhé, těžké, velké, jak mi říkala moje paní třídní ze SŠ, která studovala ruskou literaturu, ono to k těm Rusům zkrátka patří, už podle toho, kde žijí, v těch pláních, mrazech, obrovské, tvrdé zemi. Ale stejně přemýšlím, že si ji přečtu v budoucnu znovu, protože kníže Myškin mi ve svém prazákladě připomíná mě a věřím, že nejsem jediný, kdo se s ním ztotožňuje.
Štítky knihy
zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Další z geniálních knih geniálního tvůrce, četl jsem už dost dávno a tak už si nepamatuju tolik, ale vzpomínám si především takovou nepodstatnou drobnost, která se mi nevím proč zaryla hluboko do paměti a to když tam snad sám Myškin píše o železnici jako o bestii, řezající zemi - nějak podobně se o ní vyjadřovali vyhlazení původní obyvatelé Ameriky;-)