Živnost paní Warrenové

17.07.2021

GBS o svých hrách poznamenal, že pro ně má ekonomie stejný význam, jaký má pro Michelangelova díla anatomie. O „Živnosti paní Warrenové“ to platí stoprocentně. [SPOILER, ale jen malý a obsažený už v anotaci] Titulní postava zbohatla provozováním veřejných domů, ale povahu svého podnikání tají před čerstvě dospělou dcerou Vivií. Prázdninová společnost, složená z matčiných přátel a někdejších ctitelů, ovšem přímo srší konflikty. Takže není divu, že v několika dramatických situacích Vivie zjistí, jak se to s její matkou mělo.

VIVIE: „Každý člověk má možnost volby, matko. [...] Lidé vždycky svalují vinu za to, jací jsou, na okolnosti. Já na tu pověru o okolnostech nevěřím. Lidé, kteří to v tomhle světě někam dotáhnou, si vybírají pro to vhodné okolnosti, a když je nemohou najít, tedy si je vytvoří.“
WARRENOVÁ: „To se ti to mluví, co? Tak já ti tedy povím, jaký byly moje životní podmínky.“

Je to hra o prostituci (ačkoli se v ní do žádného z veřejných domů nepodíváme), která se Shawovi stala jedním z východisek ke kritice kapitalismu. Ale také hra o střetu charakterů, matčina a dceřina. Ty se sice podobají ve svém utváření: obě ženy jsou praktické, pracovité, silné a zdrcujícím způsobem upřímné; zato se liší tím, jak dosahují svých cílů. Emancipovaná, divoká Vivie neuznává jinou hodnotu než práci, její matka se naopak rozhoduje kořistit na činnosti druhých.

Shaw je jeden z mých nejoblíbenějších autorů, ale „Živnost“ mě ve srovnání s jeho ostatními hrami nenadchla. Hodnotím relativně špatně (3,5 *) ve srovnání se zbytkem jeho tvorby — a opravdu mě to mrzí. Možná je to tím, že tvrdá a málo lidská Vivie v hlavní roli mi nesedla. Psychologické prokreslení a bohatství charakterů je jinak úžasné, všichni přímo dýchají životem. Ani se nedá říci, že bych tu zcela postrádala sympatické hrdiny (a to přesto, že GBS psal hru jako společenskou kritiku): architekta Preada jsem si upřímně oblíbila. Jenže obě protagonistky mi přišly poněkud přepjaté — radikálnost Viviiny reakce v závěru nechápu. Taky mám u téhle hry problém s předvídatelností. Doporučovala bych spíš Shawovu dramatickou prvotinu „Domy pana Sartoria“, protože má obdobné téma — zásadový jedinec versus kapitalistický zdroj příjmů —, ale umělecky se (podle mě) podařila víc.

PS. Zajímalo by mě, jestli měl Shawův útok na společenskou toleranci prostituce v Anglii nějaké důsledky, tedy kromě toho, že se „Živnost“ nesměla hrát. Doufám, že se mu podařilo těm ženám alespoň trochu pomoct.