Holubí tunel: Příběhy ze života

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Ani ne tak memoár jako spíše vzpomínání starého přítele, s kterým sedíte nad sklenkou sherry u krbu, a on vám vypráví příběhy ze svého předlouhého života. Pětaosmdesátiletý autor, vlastním jménem David Cornwell, tu v třiceti osmi kapitolách mluví o své práci pro MI6, o svém otci, který byl špatným tátou, velkým šarmérem a také často vězněným podvodníkem, o svých knihách a jednotlivých událostech, jež je ovlivnily, stejně jako o jednotlivcích, které potkal a jimiž se pak nechal inspirovat pro své literární hrdiny. Po dočtení knihy máme pocit, že jsme pochopili, jak se Cornwell – Le Carré stal jedním z nejuznávanějších a nejplodnějších autorů špionážních románů s naprosto pravděpodobnými zápletkami a motivacemi postav. „… zářivá pokladnice skvělých příběhů ze života.“ – The Seattle Times...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419595/big_holubi-tunel-pribehy-ze-zivota-7dR-419595.jpg 4.212
Žánr:
Literatura světová, Biografie a memoáry

Vydáno: , Argo
Originální název:

The Pigeon Tunnel: Stories from My Life, 2016


více info...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Holubí tunel: Příběhy ze života

zimela
05. června

Dal jsem na okrajové čtenářské doporučení Vladimira Poznera v zajímavé Yaleské přednášce (https://www.youtube.com/watch?v=8X7Ng75e5gQ o níž si už teď ale do značné míry také myslím své...což se přelilo i do imaginárního sporu tohohle komentu) věnující se kořenům současného dění z jiné perspektivy a nelituju. Carré na stará kolena, bez nutnosti napínat a vůbec všelijak deformovat skutečnost zápletkou (né že by teda zrovna tohle bylo jeho bolístkou; jako autor hodně cestoval a informace pro svá díla získával z první ruky) strhl oponu dramatu a odhalil takřka skladištní profánnost; co následuje po potlesku, když se vyprázdní sál a zhasnou světla. Takovou tu normální bídu i lesk jakéhokoli řemesla; staré křivdy, osobní zájmy, ideály, oddanost, bezmoc, schopnost, neschopnost, poplácávání po ramenou, pokuřující herci, kulisáci chystající novou scénu, upocený hlavoun se změnami ve scénáři a tak. Zvláštně mi to svou atmosférou všechno sedlo, čtení na zamračenou pláž, mimo turistickou sezónu. Tématická roztěkanost nevadí (dokonce i závěrečná, značně osobní část si své místo v celku obhájí); reprezentativní kaleidoskop, letem světem jedním půlstoletím. Nostalgické, občasným zajiskřením náhodného lidského doteku nadějné, spíš ale smutné. Šedá sféra skutků poměřovaných optikou přínosu „vyšším“ zájmům, šibeniční propadliště morální ambivalence.
Carrého rozčarování beru (na rozdíl od mnohých mu jej věřím; působí jako vcelku čistá duše) jen mi přijde lehce alibistické. Respektive, jaké choval představy? Že v poválečném Německu založíte vládu/rozvědku na zelené louce...? Ale chápu, je úlevně očistné říct; podívejte, co jsme mi sami dělali/děláme za zavřenými dveřmi (pochybná spojenectví, vrážení dýk do zad, účel světí prostředky)...potíž je, že se toho nevyhnutelně chopí nějaký dobrák od vedle (Pozner) a z pozic, které mu po hříchu právě nečestnými prostředky krvavě vydobytá svoboda umožnuje, přispěchá s duchaplnou analýzou á la „všechno je to, jak východ, tak západ, stejná špína“.
Nu, v „tajném“ světě prostředků asi ano. Ve světě účelu oněmi prostředky dosaženého už tolik ne. Stačí srovnat míru faktického útlaku vůči vlastnímu obyvatelstvu v rámci různých režimů (odpovězte si třeba na otázku, co se kulturně dělo v šedesátkách, tedy nejtužších letech řádění CIA/MI6/KGB/CID v Americe/Británi/Rusku/Číně). Ale kdo ví, možná by historii prospělo, kdyby západní rozvědka dala čestné skautské, zavedla transparentní účetnictví a dopředu zveřejňovala své plánované tahy na mezinárodní šachovnici...nebo se rovnou zrušila. Na stejnou hru by jistě okamžitě přistoupila i konkurence a nestrhla tak veškerou výhodu na svou stranu, v kterémžto případě bychom teď pravděpodobně zakoušeli blaho poněkud odlišných pořádků na vlastní kůži.
Když jsem u stran, tak by mě zajímal právě pohled strany „druhé“...a to nejen na špionáž, ale na běžný chod státu vůbec; GRU trademark i v současnosti příkladně plněné výroční kvóty gravitací „zasebevražděných“ novinářů pod okny paneláků, či v smyčce za mřížemi, ve mě velké naděje na nějaký hlubší vhled do problematiky nevzbuzuje...o románech, v nichž by si bývalí ruští špióni vesele pouštěli ústa na špacír, či vzniku nehorázných organizací typu Amnesty International ani nemluvě. Rozumějte, já Carrého praní „našeho“ špinavého prádla respektuju, jen nesu nelibě, když je pak užíváno k malování div ne rovnítka mezi ním a režimy „alternativními“(opět Pozner)...což je, zvlášť když druhá strana zarytě mlčí, nevyhnutelně zkreslující; člověk může těžko ocenit vhodnost záplaty, když nezná hrubost pytle. Toť vše.
Tak jako tak, čím dál tím víc přemýšlím, jestli je ve „velkém“ světě o co stát; zjisti kým jsi, buď a pokojně nakrm zem...to by mi bohatě stačilo.

Stužka dýmu a čtyři z oblohy jistou muškou sundaní holubi.

PS: „Kristus měl jen dvanáct žáků a i tak byl jeden z nich dvojitý agent.“ J.E.Hoover

Martinmmm
20. března

Príbehy zo života spisovateľa a predtým špióna..niektoré viac a niektoré trochu menej vypointované..vrátane načrtnutia vzťahu s Autorovým otcom..


5tužka
21. února

Tohle není kniha pro mě - co kapitola, to nějaký příběh ze života špiona, ale nic na sebe nenavazuje, nemá to žádný spád, musím odložit. Navíc tedy český překlad velmi chabý a také spousta grafických chyb :(

mgeisselreiter
29.06.2020

Velmi různorodé příběhy z průběhu prakticky celé literární aktivní dráhy autora a navíc i včetně vzpomínek na dětství a rodinu. Vše je velmi čtivě psáno, což je až skoro překvapující, protože mnohé le Carrého romány se čtou dost obtížně. Přesto musím říct, že většina těch příběhů není ničím zvláštní, ničím zajímavá. Najde se opravdu jen pár perliček, které potěší. Dalo by se říct, že spisovatel na stará kolena paběrkuje. Není to nijak ucelený soubor. Na 4* to není, dávám na hraně 70%, 29. 6. 2020.