Eugenie: Příběh české hoteliérky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421919/bmid_eugenie-Gwj-421919.jpg
4
480
154
Podtitul: Příběh české hoteliérky. Román je inspirovaný skutečnými osudy Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental. Eugenii jako většinu žen té doby čeká smluvený sňatek. S manželem se stará o chod hotelu, kde prožijí okupaci i válku. Bombardování Plzně poškodí hotel a připraví ji o otce a manžela. Až osvobození americkou armádou přináší do jejího života nejenom novou naději, ale i lásku…... celý text
Přidat komentář
Autorka s trochou romantiky zpracovala skutečné události týkající se historické postavy Eugenie i osudu plzeňského hotelu po bombardování za 2. světové války.
V Plzni v hotelu stále visí portrét této ženy. Osud si s Eugenií zahrával, byla statečná, nebo vše nechala osudu?
cituji " Mám všechno. Všechno, co jsem nikdy nechtěla. A nemám nic z toho, po čem jsem toužila"
Od paní Poncarové jsem nedávno četla knihu Podbrdské ženy, která se mi opravdu velmi líbila. Na tuto knihu jsem se tím pádem vážně moc těšila, ovšem jsem dost zklamaná. Rozvleklé to bylo, takové trochu divné. Skutečný příběh hlavní hrdinky byl zajímavý, ale ta omáčka kolem, mně celkem dost nudila a nečetla jsem s s chutí... spíše z pocitu, že už to tedy dočtu.
Jelikož jsem z Plzně, docela jsem se těšila na druhý román od Jany Poncarové, ačkoli její prvotině jsem nepřišla úplně na chuť.
Popis města, hotelu, historických událostí, to vše se mi moc líbilo a příběh Eugenie si určitě zaslouží románové zpracování. Bohužel, ke způsobu, jakým je vylíčen osud Eugenie mám výhrady. Stejně jako v Podbrdských ženách, i v této knize je hlavní hrdinka vykreslena jako chudinka trpitelka. To za celá ta dlouhá léta v Plzni nenašla ani ždibec radosti? Tomu se mi ani nechce věřit. Ženy to v minulosti rozhodně neměly jednoduché a skutečně mnohdy nemohly se svým osudem nic moc dělat. Zde je nám však Eugenie představena jako velmi sebestředná osoba, která se sice podvolí vůli rodičů, ale celému světu pak roky dává na srozuměnou, jak je nešťastná. Přitom okolí by jí sneslo modré z nebe. Nejhorší pro mě bylo, jak je zde popsán její vztah - nevztah k dětem. Zajímalo by mě, zda skutečně taková byla doopravdy, nebo má jen autorka potřebu znázorňovat ženy v tomto světle. Nevím, možná dám ještě šanci dalšímu románu a budu doufat, že ta zahořklost zmizí. Protože vypravěčka je Jana Poncarová výborná.
Zajímavý návrat do české historie - o plzeňském hotelu Continental ....
Biografie ženy, která byla provdána, ve válce ovdověla a dokázala hotel po bombardování znovu zprovoznit ....
A osvobození Plzně americkou armádou jí přineslo i vnitřní svobodu .... a lásku ....
Hned jsem si tu vznosnou budovu prohlédla na netu .... Eugenie byla schopná žena ....
Kniha a její hrdinové jakoby pro mne byli stále zahaleni jemným závojem a na povrch vystupovala pouze melancholie a kus hořko-sladké historie.
I přes počáteční nesympatii k hlavní hrdince a jejímu okolí jsem se začetla velmi rychle a postupem času, stránku za stránkou, si autorka i hrdinové získali mé srdce.
Hvězdičku ubírám za pro mne nesrozumitelný závěr. Nebýt závěrečného doslovu, vůbec bych nevěděla za koho se vlastně paní Eugénie provdala. Proč padla tato volba, mi uniklo úplně.
Každopádně díky vnitřní síle hlavní hrdinky se mi kniha líbila více než Podbrdské ženy.
Eugenie se mi líbila více než Podbrdské ženy.Příběh samotný se dobře četl,životem zklamaná hlavní hrdinka,která si neumí užívat toho co jí život nabízí,neumí projevit lásku ani vlastním dětem.O jejím životě s druhým manželem se autorka moc nezmiňuje.
Celkem mne kniha zklamala. Eugenie byla studená jako psí čumák a pořád tak nějak mimo okolní dění. Chápu, že to nebylo vysněné manželství, ale kdyby si vzala toho kluka, který ohříval kaštany a čepoval limonádu, bylo by jí lépe? Rozhodně ne. Měla vše, na co si pomyslela, k tomu velké bohatství a dvě zdravé děti, ničím netrpěla. Nemusela nikdy pracovat a stejně byla neustále "melancholická".
A dle závěru knihy hotel nechala ve správě pana Ulče, jelikož tušila, že by o něj přišla. Ale houby, o nic se nezajímala. Byl tady konečně zajímavý muž, jí ubíhají roky, proto s ním odjíždí pryč. Nikoliv kvůli nastupující změně režimu.
Podbrdské ženy jsem nečetla, touto knihou jsem se s autorkou setkala poprvé a kniha se mi moc líbila.
Eugenie to v životě neměla jednoduché, stejně jako v té době všechny slečny z vyšší vrstvy, které se vdávaly pro peníze. Eugenin otec Arnošt si vyhlédl nového majitela hotelu Continental a rozhodl se, že svou dceru za něj provdá, protože jeho snem bylo být hoteliérem.
Sotva osmnáctiletá Eugenie se učí žít se svým manželem, kterého téměř nezná a který je o 9let starší než ona. Není to jednoduché a ona i později ve třiceti letech a s dvěma dětmi není spokojená. Všude je válka, vším se šetří, v hotelu se rozvaluje gestapo a ona touží po lidském a příjemném dotyku, o lásce, kterou nikdy nepoznala.
V prosinci 1944 je hotel částečně zničen, během dvou dní Eugenie přichází o oba své rodiče, o manžela, o velkou část svých zaměstnanců. Je nucena se o hotel začít starat sama...
V květnu 1945 poznává amerického generála Johna, do kterého se konečně zamiluje... Možná je načase, začít si plnit sny...
Kniha mne hodně zasáhla. Zjišťovala jsem si informace o Eugenii, hotelu, dívala jsem na fotky z historie hotelu. Bylo mi hrozně smutno, když jsem četla, jak byli lidé šťastní, že válka konečně skončila a oni teď budou svobodní... Jak je to zasáhlo... Eugenie se svým manželem Emanuelem dvacet let budovali hotel a pak o něj prostě jen tak přijdou (stejně jako spoustu dalších lidí) a musejí utíkat s pár kufry a nechat tam vše, o co tak dlouho usilovali a jen z povzdálí sledovat, jak to komunisti ničí... :(
Moc hezká kniha, doporučuji k přečtení.
Ano, přikláním se k ostatním, i mne Podbrdské ženy zaujaly mnohem silněji. Tento příběh pro mne začal být zajímavým od okamžiku náletu. Velkým plusem je, že se jedná o skutečný příběh a mohla jsem se dozvědět něco bližšího o budově, kolem které často chodím...
Na knihu jsem se neskutečně tešila. Po přečtení Podbrdských žen, jsem si říkala, že tohle bude pecka. Asi jsme měla veliké očekávaní... a asi jsem přečetla hodně knih s vojnovou tématikou, protože melancholie a "utrpení" hlavní hrdinky mi prišlo v porovnaní s tím co se dělo za války jako směšné. Měla každý den teplé jídlo, teplo domova, milujícího manžela, zdravé děti, které vlastně neměla ráda. Celkově mi vadil a styl psaní, kde se vlastně nic nedělo, občas nějaký rozhovor a jen popis okolí a přírody. A závěr.. kde byl vlastně závěr? Přišlo mi to, jakoby to chtěla autorka už ukončit čím dřív. Z témy se dalo vytěžit daleko, daleko víc.
Plzeň je mým druhým domovem a v Continentalu jsem několikrát přenocovala. Proto jsem se na příběh velice těšila. Ale... vlastně jsem ani nebyla zklamaná, avšak čekala jsem detailnější a obsáhlejší popis míst a bohužel, každou druhou stránku na mě dýchalo to, jak strašně nesympatická a chladná mi připadá hlavní hrdinka. Dle mého se jí zase takové ohavné příkoří, aby si to pak vybíjela na svých dětech, nedělo :). Za mě Podbrdské ženy byly o mnohem, mnohem lepší..
Nějak se mi za celou knihu nepovedlo získat k hlavní hrdince větší náklonnost... nevím, zda je to vina autorky, nebo se nedokážu do dané doby vžít... pro mě to zkrátka nebyla žena, kterou bych si vzala za vzor. Dovedu pochopit, že k sňatku byla donucena, že chování k vlastním dětem bylo ovlivněno zkušeností s vlastní matkou i to, že stále prahla poznat opravdovou lásku...ale moje sympatie si nezískala. Příběh není nezajímavý, ale často se ztrácí ve zbytečně titěrném vykreslování detailů, které místo aby navodily atmosféru, naopak začínají po čase čtenáře nudit. I tak ale myslím, že to je kniha, kterou si stojí za to přečíst...a určitě bude mít zvláštní kouzlo pro ty, kteří znají plzeňské reálie...
Život Eugénie Egertové Janečkové a plzeňský hotel Continental sloužily jako předloha k napsání tohoto románu. Domluvený sňatek, starosti o chod hotelu, druhá světová válka, bombardování, okupace, děti. Koktejl nelehkých životních událostí a osudů.
*
Kniha se četla příjemné, svižně, celý příběh mi tak nějak ubíhal, ale přesto mi po dočtení zůstala určitá pachuť, pocit smutna, toho, že vlastně nevím, co si myslet... Eugénie na mě ve finále působila spíše nešťastným a místy až chladným dojmem (hlavně ve vztahu ke svým dětem). Měla jsem pocit, že hledá problémy vlastně i tam, kde nejsou. *
Na konci knihy jsem měla pocit, že se ode mě očekává nějaké velké aaaaccchhh a ooochhh, jak to celé zvládla a jak měla náročný život. Ale to si já úplně nemyslím. Celá její postava na mě působila tak nějak povrchně. Nicméně, pro mě, velmi zajímavé osudy a historie jednoho hotelu, které jsem si ráda přečetla.
Kniha se dobře četla. Narodila jsem se v Plzni a tak popisovaná místa dobře znám. O to víc jsem si mohla příběh užít.
Kniha se čte sama :-))
Hlavní hrdinka mi příliš sympatická nebyla. Na můj vkus příliš chladná, svým způsobem i nevděčná.
Knihu vřele doporučuji všem, kdo má rád příběhy dle skutečnosti posazené do konkrétního prostředí.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Plzeň láska životopisy, biografie česká literatura hotely hoteliérství, hotelnictví
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Kniha určitě není špatná, jen mi nejspíš vadila její titulní hrdinka. Rozumím, že autorka píše o jiné době, o době, kdy realizovat sny a jít proti všem nebylo ani myslitelné. Přesto mi Eugenie připadala víc divadelní loutku než živou bytost (ve výrazném kontrastu s tetou Vilmou). Příběh nicméně příjemně plynul, pomáhalo tomu členění na kapitoly i uvěřitelné dobové reálie.