Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/6718/bmid_druhe-mesto-9eM-6718.jpg
4
476
476
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká.... celý text
Přidat komentář
Surrealistická báseň zabalená do formy novely. Spousta zajímavých nápadů, které by samy o sobě mohly být nosnými tématy povídek, ale zatlačené do pozadí tunami slovní vaty. Jednotlivé snové epizody objevující Druhé město schované za "kulisami" Prahy i jen tak se ukazující nejen v jejích ulicích, dohromady však pospojované jen náhodně, neuvěřitelně a někdy i na sílu. Krásně podivné a hravé vnitřní odkazy na děj jiných stránek i dospělé filozofování. Na druhou stranu až dětská hra s fantazií, ne/asociacemi a náhodným spojováním nespojitelného v rámci dlouhých nesmyslných odstavců (na mě trochu moc, i přesto, že jde o dílo knižního surrealismu). A krásné, i když bohužel jen černobílé, ilustrace Pavla Čecha.
Je to tak strašně zajímavé, některé z vytvořených knižních obrazů za čtení opravdu stály, jako celek je ale Druhé město strašlivě nevyrovnané a pro mě míjející se účinkem – jako příběh to zkrátka nefunguje. Spíše jde o hodně podivnou řadu prosněných nocí, sepsané povídání ze spaní nebo do slov převedené tahy štětce bláznivého malíře...
Oslnivá surrealistická forma, která se ovšem časem omrzí. Filozofický přesah je za mě spíš nedotažený, tu a tam nesměle naznačený. Navzdory mému hodnocení nepovažuji naprosto Druhé město za průměrnou knihu. Svojí formou, jazykem, je mimořádná.
Kniha je výletem do tajemných zákoutí měst, duší, myšlenek. Balancuje na hranici schizofrenie, sen nebo skutečnost? Něco nepostřehnutelného tady vedle nás přece musí existovat! Některé scény, například kilometrová vlna tsunami za Petřínem nebo duté sochy na Karlově mostě ( jedna je dokonce barem! ), jsou nezapomenutelné. Zajímavější dějové části bohužel střídá příval fantas(magorických) myšlenek, které sice dotváří obraz onoho Druhého města, nicméně větší smysl v nich nenajdete a prokousat se jimi je po čase docela únavné.
Myslím, že jsem celý život hledal druhé město - pod zvětralými cihlami v babiččině zahradě, ve starých, chátrajících budovách s ornamentální výzdobou pod oprýskanou omítkou a jejich sklepích dýchajících zatuchlinou, na bezcílných toulkách opuštěnými nočními ulicemi prázdných průmyslových čtvrtí, v dutinách ztrouchnivělých pařezů porostlých huňatým mechem, v antikvariátech a malých knihkupectvích, v symbolech starých věšteckých karet, na stránkách starých knih, knih o magii a alchymii zaplněných záhadnými obrazy... Narozdíl od hlavního hrdiny jsem však nikdy neprošel onou zásadní životní prohrou, která přetrhává pouta a otevírá daleké a exotické kraje. Párkrát jsem již stál těsně na okraji, ale asi jsem nenalezl dostatek odvahy přejít přes hranici, možná mě jakýsi pud života zadržel před rozhodujícím překročením demarkační čáry. A tak jsem se vždy díval na magii druhého světa jen jakoby přes tlusté sklo, nasával její zatuchlou a zároveň svěží vůni a nepochopená touha mi sžírala srdce, zatímco mé tělo mne stahovalo zpět k domovu těžkými okovy životních pudů, společenských konvencí, morálky a zodpovědnosti ke svým bližním.
Druhé město si mne našlo díky krátkýmu setkání s Martinem Kyšperským v knihkupectví. Knihu označil jako tu nejlepší iniciační věc pro vstup do světa Michala Ajvaze. Takže jsem neodolal a rozhodl se proces iniciace podstoupit.
Ten druhej svět, kterej se nachází někde pod Prahou, pod noční Prahou, a neplatěj tam vlastně žádný pravidla, trochu odkazuje k Alence v říši divů, trochu k Nekonečnému příběhu, trochu ke knihám kde někdo jde po stopách nějakýho záhadnýho tajemství. Takže je to čtení napínavý a je nepredikovatelný, kam se bude děj ubírat.
Ale tady je navíc ještě i velkej filozofickej rozměr, kterej nutí člověka přemejšlet. Zda má cenu se do něčeho vrhnout a s jakou energií. S jakým záměrem a zda myslet na zadní vrátka. A odpovídat si na otázky, jestli chci žít ve spořádaném a normálním městě, nebo se posunout někam dál.
“Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy.” píše se v mý nejoblíbenější části knihy.
A je to i věc, kterou jsem si teď potřeboval uvědomit, která si mne teď potřebovala najít a kvůli které jsem se do temných a zapadlých zákoutí Druhého města vydal.
Michal Ajvaz mi krásnou a napínavou cestou poslal důležité otázky, na které nabídl i náznak odpovědí. Nebo ukázal, jak se na ně taky dá odpovědět.
A teda nemyslím si, že je to čtení pro každého, občas se mezi řádky dá ztratit.
„Slova z této básně o ovcích tvrdošíjně odkudsi tahajících v tlamách dlouhé a tlusté elektrické kabely do kavárny hotelu Evropa, plné hostů, kteří jsou z počínání ovcí smutní, se stala námětem velké fresky, před níž můj švagr, vracející se z filosofického kongresu, kde přednesl referát o tom, že hlavní problém metafyziky je třeba rozřešit na způsob oříškového müsli, byl přepaden prodavačkami ryb, které jej bily pěstmi do obličeje a volaly na něj: ‚Dobře utajená síť dálnic se zlatou vozovkou je stejně nóbl jako zvíře, které všichni loví v klavírních sonátách, udělej nám novou Sněhurku, vole!‘ Ani potom však nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně myslel hlavním problémem metafyziky.“
Líbí? Pak si tuhle knihu opravdu užijete.
Nelíbí? Tak to se do ní raději ani nepouštějte, protože takhle vypadá většina textu.
Nonsens mám ráda a třeba Vianova Pěna dní patří mezi mé oblíbené, ale tohle na mě bylo už příliš. Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním. Výsledkem je pak dokonalá fantasmagorie bez jakéhokoli smyslu vzniklá náhodně pospojovanými útržky. Občas se povede, že je kousek třeba i poetický nebo vtipný, ale zbylá většina je jednoduše obyčejný blábol. A tak je to i s touto knihou. Je to proud nahodilých myšlenek a obrazů. Některé pasáže mají úžasnou snovou atmosféru, některé působí groteskně, ale jako celek je to bohužel slátanina.
Hluboké zamyšlení o smyslu života a hledání důvodu pro existenci, nebylo to pro mne nejlehčí čtení, ale smekám před autorovou schopností propojit nespojitelné. Možná se ke knize někdy vrátím a s chutí si ji přečtu znova, ale teď asi nejsem ta správná cílová skupina.
Nádherná kniha,stejně jako většina ostatních od tohoto autora.Tajemno,napětí,prostě ta správná atmosféra která čtenáře lapne,vtáhne do knihy a už nepustí.Dokonce ani po dočtení knihy.Pak jdete večer městem a vidíte,jak je všechno jiné,než bylo před setkáním s touto knihou.Doporučuju všem,kteří ještě neztratili tan zbytek okouzlení a romantiky,které nám dnešní svět ještě ponechal.
(SPOILER)
Zvláštní kniha. Nemůžu říct, že je vyloženě špatná, ale asi nebudu mít potřebu přečíst si ji podruhé. Velká škoda je, že autor nám vlastně nedá možnost ten druhý svět pochopit, ale to by bylo proti tomu konceptu. Myšlenka uživatele bekule o hašiši je trefná, protože tohle za střízliva psané být nemohlo.
Ale trochu reality do toho všeho: Lidé se v příběhu rozhodně nechovají reálně. A teď nemyslím obyvatele druhé Prahy, ale například situaci, kdy hrdina přijde do hospody a cizí chlap mu začne vyprávět divný věci a pak dodá: "Nikdy jsem to nikomu neřekl, protože tady se o tom nemluví."
Můj druhý a poslední pokus s tím to autorem. Rovnou dávám do nedočtených protože jsem od poloviny už jen prolistovala sice až do konce ale přečetla jsem asi jen 60% knihy.Úryvek ze scény v knihovně "Stránky těchto knih jsou prosáklé hašišem"odpovídá mému pocitu z celé knihy.
Tak tohle jsem opravdu nedala. Omlouvám se všem příznivcům, ale pro mě to bylo kladení náhodně vybraných slov do dlouhých vět. Zkoušela jsem dvakrát a podruhé odkládám.
Na tohle dílko jsem se chystala už dlouho, ale pořád jsem ho odkládala, protože jsem si chtěla nejdřív pořídit (těžko sehnatelnou) fyzickou knihu. No, osud tomu chtěl jinak a já potřebovala přečíst knihu na seminář, takže mi nezbývalo, než sáhnout po čtečce. Po přečtení tohohle skvostu jsem se teda jen utvrdila v tom, že potřebuju mít tuhle knížku v knihovně. Ajvaz stvořil neskutečně podmanivý příběh plný magického realismu (co si budem, na to já slyším) zasazený do pražských reálií, čímž vytvořil naprosto nový koncept tzv. Prahy magické. Nečekejte legendy o Golemovi a alchymii, čekejte neskutečnou jízdu po okrajových, zapomenutých částech našeho světa. Co se skrývá za knihami v naší knihovně, jaký tajný průchod se nachází za stěnou staré skříně, kdo žije v prázdném kufru a co se v noci vysílá na vypnutých obrazovkách televizorů? Druhé město, které obývá okraje toho našeho, je tak trochu Říše divů, absurdnost, nonsens... anebo je to právě prasmysl všeho, kdo ví...
Opravdu krásné, snové počtení. Hlavně nechtějte vědět o čem kniha je, prostě si ji přečtěte a uvidíte.
Musím konstatovat, že ač jsem si myslela, že mám velkou fantazii, na tohle bohužel nestačila.
Autorovy popisy jsou fascinující, je nad moje chápání a vlastně obdivuju, jak může mít někdo takovou představivost. Na druhou stranu jsou to naprosto nesouvislé věci kladené na sebe až to bylo občas úmorné. Taková snaha propojit toho co nejvíc nespojitelného za každou cenu. V půlce jsem si říkala, že je to Alenka v říši divů v Praze, ale ještě o něco víc bizarní. Možná bych v knize viděla větší kouzlo, kdybych lépe znala Prahu... těžko říct. Na mě prostě kabáty, co se mění ve vojáky byly už moc...
Navíc jsem asi v tomto případě nevhodně zvolila audioknihu. Vůbec mi nesedl interpret a bylo tam prostě tolik podivna, že bych to asi lépe pobrala očima než ušima...
(SPOILER)
Nálada knihy mi okamžitě padla do noty - shodovala se s mými vlastními intuicemi a představami. Je to velmi fantaskní, a často, když promluví někdo z obyvatel druhého města, jde o nonsens přemrštěné délky.
Kniha tím provokuje. Jelikož druhé město má velice svébytná pravidla, jež jsou navíc načrtnuta velmi mlhavě, čtenář je nucen domýšlet, což příliš nefunguje, protože se tady pracuje s neuvědoměním, neřkuli s nevědomím. Jak si něco takového chcete představit? Navíc každý obyvatel města Vám podá své vlastní vysvětlení jeho podstaty, které si nejdříve musíte přeložit z obskurantštiny, abyste si zpětně uvědomili, že každý vypravěč v této knize je nespolehlivý, a jste tedy víceméně na začátku.
Asi je třeba říct, že nejde o fantasy, nemá cenu špekulovat, jak věci fungují (jako v Harrym Potterovi), protože tady se dostáváme za hranice fyziky a pravidel "našeho světa". Jde o alternativní realitu, ve které nemá smysl bavit se o smysluplnosti, logika zde nefunguje (zato funguje přirovnání k Alence v říši divů). Přesto je tento svět, řekl bych geniálně, přimknut k našemu světu, takže v tmavých koutech pokoje, kam se běžně nedíváte, dýmá vulkán nebo projíždí vlek, po noční ulici proplouvá parník a v jakémkoli elektrickém rozvaděči se může skrývat světlík podzemní katedrály.
Přečetl jsem to na jeden zátah - příčina i důsledek byly, že mě to nepřestalo bavit.
Do knihy jsem měla problémy se začíst, ale později to bylo lepší. Pár momentů v knize mě hodně zaujalo a konec byl skvělý, přesto mě kniha nezaujala tolik, jak jsem čekala.
Štítky knihy
Praha surrealismus magický realismus rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Existuje banální fráze, často užívaná recenzenty. Ta zní, je to autor, kterého musíte nenávidět, nebo milovat. Stejně banálním ekvivalentem tohoto sousloví je pojem ROZPORUPLNOSTI. Obvykle, pokud si něčím nevím rady, nedokáži to přesně pojmově zachytit, tak to pro jistotu označím jako "rozporuplné".
Pokud však hodnotím přečtený román „Druhé město“ Michala Ajvaze, tak je velmi obtížné najít pro ně jiný výraz.
Druhé město je svou povahou fantaskní, surrealistický text, jehož námětem je setkání s „paralelním“ světem, jež prostupuje ten náš všední, každodenní a my jej spolu s autorem objevujeme a seznamujeme se s ním. Onen druhý, paralelní svět má často charakter snu, s groteskními proporcemi, s chybějící kauzalitou, s absurdními prvky a situacemi (zelená tramvaj brázdící zasněženou louku a mizející v lese). Vstupenkou, klíčem do „druhého světa“, respektive do „paralelní polis“, „města za městem“ je záhadná kniha, respektive její nesrozumitelný text psaný „oblými a špičatými písmeny, jejíž stránky „jako by vyplouvaly z temné tůně“. Tato tajemná kniha funguje coby magický klíč, jež otevře cestu hlavnímu (a jedinému) hrdinovi románu k stále se množícím hrozivým i fascinujícím zážitkům.
Na straně jedné se jedná o text nesporně výjimečný svou kultivovaností, bohatostí jazyka, obrazivostí a snivostí. Leč tato pozoruhodná forma (kongeniálně ilustrovaná Pavlem Čechem), zahleděná do metafor spojených především s vodou, mořem, nocí, tedy s chtoničnem povýtce, prostě z mého pohledu neodkáže zastřít jistou nedostatečnost, kterou jsem pociťoval poměrně záhy: autor trpělivě, skoro s knihovnickou pečlivostí popisuje nezemské zážitky s „druhým městem“ a navléká je za sebe na linku děje jako korálky růžence. Činí tak však bez jakékoli gradace, v podstatě mechanicky, bez toho, že by čtenář měl pocit, že text sám k něčemu spěje. O samotném „hlavnímu hrdinovi“, jediném subjektu mezi objekty, nevíme nic. Není to žádný Lautréamontův Maldoror, vzpínající se s divokou vášní v odporu vůči Bohu samému a křivící svět v souladu s touhami svého titánského Já. Ajvazův hrdina je pouze Pozorovatel, lhostejné Oko zaznamenávající děje – ať již groteskní, bizardní i hororové (v podstavcích Karlova mostu ukrytá okna do „mořského světa“, tajuplné a nesrozumitelné obřady neznámých tvorů, bizardní flóru a faunu „zeleného“, archetypálního „mořského světa“) – které však na něj vlastně nijak nepůsobí. Pozorovatel sám se nevyvíjí, pouze to, co vidí, eviduje a katalogizuje, přičemž prožitkem vlastně nijak ovlivněn. Nepociťuje úžas, děs, nadšení, pochyby, natož vášeň či strast. Nic necítí nic, krom lehkého údivu a občasné únavy. Nemá vztahy s jinými lidmi, ba jiní lidé se vyskytují pouze jako nutné rekvizity každodenního světa. Náš Pozorovatel sice potká dívku, která má dvojnici Alweyru“ z „druhého města“, leč tento motiv zůstane jen nahozen a nijak nevyužit. Dívka samotná mu je a zůstane vlastně zcela lhostejnou.
Nemohu si pomoci, ale pokud by „Druhé město“ byla dlouhá povídka, pak by byla okouzlující. Na celý román prostinká fabule a patrné okouzlení autora vlastními slovy, vlastní fantasií a snad i samotnou (namnoze velmi pozoruhodnou) fabulační schopností prostě nevystačí. A pocit z textu tak je pouze – rozporuplný. Autor v rozporu s vlastními slovy vede čtenáře k závěru, jež je v rozporu s jeho vlastními slovy až příliš zjevný, a po cestě, která je naopak až přespříliš jasná.
„Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině. Když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když jsme již dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.“ (M. Ajvaz)