Dom na azúrovom pobreží

17.11.2025

Pújčím si od @Enehy" Tahle kniha je tak okouzlující, že ji odpustíte všechny nedostatky."
Dům v Blankytném moři je okouzlující příběh, mistrovsky vyprávěný, o hlubokém zážitku z objevení nepravděpodobné rodiny na nečekaném místě – a uvědomění si, že rodina je vaše.

Moje TOP kniha roku 2025. Autor úžasně píše. Příběh je neskutečný. Kniha je plná naděje, odvahy, lásky a přátelství, úžasných postav a krásných myšlenek. Určitě se k ní někdy vrátím. Miluju všechny děti úplně stejně jako Linus a Arthur a miluju i Arthura s Linusem. Dokonalost.

31.10.2025

Nádhera!!! A Saša Rašilov to svým projevem ještě povýšil. Je to milé, vtipné, laskavé, je to okouzlující.

Kouzelná kniha o kouzelných, ale přesto velmi lidských bytostech - taková "soft" fantasy, kterou jsem neváhala doporučit k přečtení ani vlastní mamince, která tento žánr jinak vůbec nečte.
Svěřenci sirotčince jsou do jednoho velmi zábavné bytůstky a osobnosti dvou hlavních postav, které o ně pečují, Arthura a Linuse jsou krásně rozpracované - zejména sledovat to, jak postava Linuse doslova rozkvétá před očima, byla jedna velká čtenářská radost.
Linusova šedivá "dystopická" realita ale na mě byla tlačená až trochu do absurdna; chápu záměr vytvořit co největší kontrast s barevným životem na ostrově, ale přece jen se nejedná o žádné postapo a prostředí "obyčejné" sociálky by jako orámování příběhu dle mého názoru úplně stačilo.
Queer tématika je zde spíše jen tak mimochodem, což je podle mě naprosto v pořádku - kéž jsou všechny bytosti šťastny; magické i nemagické, muži, ženy, trpaslíci, víly i docela obyčejní smrtelníci!

“Ty nejméně očekávané věci můžeme najít, když je vůbec nehledáme.”

Anotace mluví o magické mládeži, magie je ale v knize tak marginální záležitost, až mi v hlavě naskakovaly otázky, proč je to celé zaobalené zrovna takhle?
A kdybych náhodou tápala, je to téměř na každé straně, být jiný je v pořádku a láska mezi dvěma lidmi (bytostmi?) stejného pohlaví taky. No, mně je například jedno, kdo s kým žije a jaký je, když je to slušný člověk. Vlastně se mi kniha líbila, ale nemám ráda, když ze mě někdo dělá blbce a tlačí na pilu.
Doplním svůj názor, že kdo předsudky má, knihu z vydavatelství s názvem conQueer si nepřečte už z principu, zvlášť když to ještě podpořili poznámkou na přebalu, že “vydávají příběhy o queer lidech nejen pro queer lidi”.
Protože o tom ta kniha vskutku není.

Tato kniha byla pěkně čtivá

Tahle kniha je tak okouzlující, že ji odpustíte všechny nedostatky.
Velmi povedená kombinace tvrdé společenské kritiky a něžného humoru.
A tak prosím, více takových knih do této společenské sloty.

Prvá kniha od tohto autora a už som rovno začala čítať ďalšiu. Výnimočný príbeh o tom ako strach z neznámeho, iného, môže ľuďom zatvoriť oči a srdcia, rozsievať strach a nenávisť, kde vôbec nie sú potrebné a aktuálne. Ak niekto nezapadá do daného "normálu", neznamená to, že je zlý či nebezpečný. Príbeh Linusa Bakera, Arthura Parnassussa a zázračných detí v dome na Azúrovom pobreží je naozaj krásny, bolestný, farebný aj radostný. Odporúčam!

Nejpovedenější kniha TJ Klunea! Jeho autorský styl v kondenzované formě, zkrátka srdcovka, ke které se budete neustále navracet. Extrémně oceňuji, že postavy nejsou v typickém mladším dospělém věku (20 - 30 let), nejsou klasicky krásné a ani nemusí být nijak speciálně nadáni (jak je v žánru fantastiky docela běžné), a přesto se stanou vašimi absolutními oblíbenci. Také díky tomu čtenář může opravdu ocenit klasická autorova témata - lidská sounáležitost, komunita, oddanost, jedinečnost individua, rodina, LGBTQ+ atp. Nechybí zde ani typický humor, filmový styl psaní, narážky na další díla od tohoto autora, hra s písněmi, které se stanou hymnou celé knihy, kdykoliv ji budete znovu číst (autor často cituje jen tak mezi řečí kousíčky z textů, které hrají v pozadí scény). A mnohem víc. Jedna z těch knih, kterou bych si přála zapomenout, abych ji mohla opět číst poprvé.

Nádherná obálka a poutavý příběh - tahle kniha mě chytla za srdce.. Po dlouhé době jsem knihu četla zároveň rychle i pomalu - rychle proto, že jsem byla zvědavá, co bude dál a přitom pomalu, aby to ještě neskončilo.. Nejde zde o žádná fantasy dramata, kde se bojuje na život a na smrt, jde zde o přátelství, důvěru a o to, být tam, kde se cítíte být doma..

po velmi dlhej dobe to bola kniha, ktora ked skoncila, tak mi to bolu luto, ze nema napr. dalsich 500 stran

Knížka jako celek se mi líbila. Některé části byly trochu přehnané. Ale počítám, že tím chtěl autor vyjádřit, jak mizerný život Linus vede. Což se mu povedlo. Protože vedle toho působí život na ostrově jako ráj. Příběh se hezky četl a ačkoli některé věci mi přišli už zbytečně přidané, je to fajn oddechová literatura a pustím se do pokračování.

Nejsem cílovka a mám pár výhrad, ale i tak bych z toho udělala film. A se skvělým retro soundtrackem. Trochu mi vadí, že to queer autoři skoro pokaždé potřebují přehnat a udělat queer opravdu všechny postavy. To stejné bylo v podstatě i v Přísně tajném spolku svérázných čarodějek. A obecně jsem u téhle knihy měla pocit, že zbytečně tlačí na pilu i ve všech ostatních oblastech. Ale pěkné a v mnoha ohledech originální počtení s krásnou obálkou.

Čtení jsem si moc užila, je to nádherný příběh který zahřeje u srdce. Plešaťejcího hlavního hrdinu Linuse s pneumatikou kolem pasu si člověk zamiluje tak rychle, že ani nemrkne.

Dům v blankytně modrém moři není klasická fantasy kniha, myslím, že se v ní nebojuje. To jí ale spíš přidalo. Vlastně se v ní bojuje, ale ne zbraněmi, bojuje se tam přátelsvím, pochopením druhých, smyslem pro rodinu. Bojuje se tam proti škatulkování bytostí a proti odsouvání na druhou kolej bytostí, které jsou jiné, jen proto, že jsou jiné. Ve Farmě zvířat se poukazuje a kritizuje špatný soužití lidí na zvířatech, zde na magických osobách.

Já jsem jenom já. Nevím, jak být jiný, než jsem. Takový jsem byl vždycky. Nejsem nic moc, ale s tím, co mám, dělám co můžu.

Oficiálně jmenuji Dům v blankytně modrém moři svou druhou nejoblíbenější knihou. Důvod? Nikdy jsem nečetla něco tak nádherného, nikdy jsem u knihy tolik necítila a je jen málo knižních vztahů, které bych si zamilovala tak jako Linusův a Arthurův.
Vezměme to ale popořadě. Už několik let jsem měla v plánu si Dům přečíst, a teď, když je za mnou, cítím sice radost z dočtení krásného příběhu, především ale smutek z té nepopsatelné hloubky, kterou byl text obohacen. To je první z krás knihy: psaní. Autorovi se povedlo napsat knihu mírumilovným a útulným, zároveň vzletným jazykem. Utíká to, vy ani nevíte jak, prostě musíte číst dál.
Důvod druhý, proč si knihu přečíst: příběh. Je nabitý tolika prvky, tolika emocemi, až tu dokonalost vaše srdce není schopné unést a tříští se a tříští. Znáte ten pocit, když si něco tak moc zamilujete, až to vlastně nenávidíte? Tohle mám na mysli. Mimo emoční smršť však příběh otevírá spoustu důležitých témat. Zabývá se těmi "mírnějšími", jako jsou nalezení rodiny a domova, láska mezi dvěma muži nebo potýkání se předsudky, stejně tak ale zabíhá i do problémů spojených s řízením země a separováním menšin (v tomto případě lidí obdařených magickými schopnostmi) od typických občanů pod záminkou vyššího dobra.
Co se mně osobně usadilo nejhlouběji v srdci jsou však postavy, které jsou nejen výborně vykreslené, ale velmi realistické. Ať už je to antikrist Lucy (mimochodem postava antikrista je neuvěřitelně geniální), milující poslouchání staré hudby z vinylových desek, ustrašený Sal s duší spisovatele nebo Chauncey, o kterém vlastně nikdo neví, jak jeho "druh" nazvat, zamilujete si je. A samozřejmě jsou tady Linus a Arthur. Jejich vztah je jako bomba na pokraji výbuchu. Všichni jsme napjatí a bojíme se, co se stane. My prostě potřebujeme, aby spolu byli šťastní.
Mohla bych mluvit hodiny. Dny. Napsat knihy o všem, čím mě kniha uchvátila. Jenže to by k ničemu nebylo. Prostě si to přečtěte, pak pochopíte, o čem mluvím. Když dokázala tahle kniha naučit věřit na lásku cynika, jako jsem já, kdo ví, jakým způsobem ovlivní vás? Věřte, že rozhodně má co nabídnout.

Dům v blankytně modrém moři je nádherná knížka. Je to příběh o jinakosti, přijetí sama sebe, naději, lásce a rodině. O hodnotách, které jsou skutečně důležité. Kniha nám připomíná, že bychom neměli lidi odsuzovat na základě předsudků. Všichni to víme, ale často na to zapomínáme. Žijeme ve světě, který vás rychle zaškatulkuje podle jednoho atributu: podle vašich politických preferencí, podle sociálního původu (protože pro mnohé třídní boj stále neskončil), podle toho čím (ne)jsou vaši rodiče. Rychle si utvoříme názor a neuvědomujeme si, že člověka nedefinuje jen jedna vlastnost. Děti z domova v blankytně modrém moři toto ví. Jejich příběh šíří laskavost, empatii a soucit. Doporučuji.

Tahle kniha mě po dlouhé době pohladila po duši. Za možnost přečíst si ji, vděčím @stafety.rachel.roo děkuji.

I když je kniha strašně naivní a skoro celý příběh plujete na růžovém obláčku, všude svítí duha a jednorožci vypouští třpytky. I když je to celý strašně jednoduchý a už po pár kapitolách dokážete předvídat, co se bude dít. I když už na začátku víte, jak to skončí. Stejně si tu knihu oblíbíte. Na chvilku se zastavíte a řeknete si, jestli jste takhle, jak žijete šťastní. Protože Linus rozhodně šťastný není. Žije těžkým stereotypem, který vás nadzvedne ze židle.

Kniha za mě nemá moc napětí, za to je to velmi úsměvný a milý příběh, a právě kvůli tomu budete chtít číst dál. Tolik optimismu.
Hlavní aktéři příběhu jsou vykresleny tak mile, že i když za svěřence máte antikrista tak vám přiroste k srdci.
“Romantická“ linka mezi Linusem a Arthurem pro mě nebyla ničím zajímavá, něco mi tam chybělo.

Nějaké výhrady asi mám, ale i tak, po dlouhé době jsem si užila milé čtení. A to prostředí? To mě přeneslo z obýváku, někam úplně jinam.