Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 – ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl r. 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago) , 1957
více info...
Přidat komentář
Jako první jsem viděla filmové zpracování, které se mi hodně líbilo. Knížku jsem ale četla ztěžka a zdaleka mě tolik neuchvátila. Ale příběh Jurije, Lary, Toni a Komarovského, i doba, do které je zasazený, je hodně lákavé téma. Zkusím to znovu někdy později...
Kniha mě jaksi minula. Chtěl jsem ji odložit někde po prvních 80-ti stranách, ale vydržel jsem, čekal, kdy se to zlepší. A po pravdě ne a ne se dočkat. Nějaké zlepšení přišlo, ale pořád nic moc. Jména postav se mi pletla, filozofické úvahy mi byly cizí.
Na doktora jsem si dlouho dělal zálusk, ale čtení jsem několik let odkládal. Filmové zpracování z roku 1965 mě taky zrovna nepřesvědčilo a způsobilo další několikaleté odkládání. Nakonec díky Výzvě jsem se odhodlal a do čtení se pustil. Vždy jsem měl rád ruské klasické autory (Gogol, Tolstoj). Po knize Doktor Živago mám rád i Pasternaka. Od první stránky jsem se nedokázal odtrhnout a hltal osudy hrdinů. Jsou autoři jejichž popisy působí jak peřina narvaná hřebíky. Pasternak mi, ale poskytl peřinu vycpanou nejjemnějším peřím.
Knihu jsem po první čtvrtině odložila - pro mne těžké čtení, ve kterém jsem se ztrácela. Nechci to ale vzdát a určitě se ke knížce vrátím.
Budu si ji muset znovu přečíst a zopakovat ten výjimečný zážitek... Kniha, která mě svého času opravdu zasáhla.
V poslední době začínám čím dál tím více podléhat ruským románovým epopejím, Vojně a míru, Bratrům Karamazovým a právě teď i Doktoru Živagovi. Je to dílo těžké, klasické a typicky ruské. Už jenom ta velká matička Rus, která je tak nevyzpytatelná a tak podobná Laře. Dokážu, i když s obtížemi pochopit důvod, který vedl doktora k tomu, že vydal Laru Komarovskému. Tohle dílo by si právem zasloužilo Nobelovu cenu, už jenom za ty popisy přírody (kvůli kterým se teď kolem sebe dívám mnohem pozorněji), i za tu osudovost, která je na každé stránce románu.
Nedokážu ani moct říct, jaké myšlenky tento román podává, ale doktora, Laru, Toňu i ostatní budu mít ještě dlouho před očima. Snad někde našli místo, když jim ho revoluce nedala. A to je myšlenka, kterou jsem pochopil já.
"Planula svíce na stole. Svíce tam plála."
U mňa jednoznačne skvost... hlboký, epický román, ktorý sa dotkol mojej duše.....toto je život, toto je láska, toto je človek ... pre mňa veľmi "touching"... vnímanie týchto ruských autorov je veľmi blízke tomu môjmu , takže pre mňa je to zakaždým veľký zážitok
„A tehdy přišla nepravda na ruskou zem. Hlavní bídou, jádrem budoucího zla byla stráta víry v cenu vlastního názoru. Lidé si namlouvali, že doba, kdy sa zachovávali příkazy vlastního mravního cítění už minula.“
Doktor Živago je románom o prechode. O prechode z usporiadanej epochy dlhého 19.teho storočia, cez obdobie chaosu do epochy novej, do epochy nových myšlienok, nových vládcov a novej totality. Písaný z pohľadu inteligenta, predstaviteľa buržoázie, no ukazujúci i to, prečo toto obdobie nebolo pozitívnou zmenou ani v živote jednoduchých ruských mužikov.
Doktor Živago je postavou komplikovanou a zaujímavou najmä autobiografickými prvkami, ktoré do nej autor vložil. Na jednej strane je človekom, zodpovedajúcim vzorom ruskej klasickej literatúry, na druhej strane človekom naskrz dnešným. Človekom, ktorý napriek tomu, že má svoj vlastný, pevný filozofický rámec a ideály, nevie, čo vlastne chce a s ničím, čo vykoná nie je spokojný. Podobnosť medzi týmito dvoma prototypmi až mrazí.
Doktor Živago je dielom, ktoré v sebe spája Dostojevského hĺbku a Šolochovovu epiku. Jeho myšlienkové prúdy však nejdú pod kožu tak hlboko, ako to dokáže Dostojevskij. Šírka a monumentálnosť jeho príbehu, ani obraz a prekreslenie každodenných starostí ľudí tej doby nedosahuje záber Tichého Donu. Napriek tomu je Doktor Živago dielom, ktoré sa rozhodne oplatí prečítať.
Těžká kniha, zvlášť pro mladého člověka. Prvních 70 stránek jsem se absolutně neorientovala a četbu jsem chtěla vzdát. Po týdnu jsem se rozhodla knihu dočíst a asi tak od poloviny mě naprosto pohltila. Rozhodně to není románový příběh s happyendem. Kniha na mě působila jako příběh muže - Živaga a jeho provedení životem spojené s událostmi v Rusku a hodně filozofickými pasážemi. K
Miluji filmové zpracování s Omarem Sharifem a Julie Christie, takže přečtení knihy pro mne bylo nutností. V knížce mi vadí pouze to, jak Živago zemře - jeho filmový konec mi ladil trochu víc. Učitelka kurzu světové literatury na střední škole mi to vysvětlovala tím, že Živago je obyčejný člověk, takový antihrdina v tom, že jím osud smýká bez jeho přičinění, a jeho smrt to jen završuje. V tomhle pohledu jsem dílo nikdy nehodnotila, vždy jsem se soustředila hlavně na příběh... jak se jednotlivé postavy téměř od dětství mimoděk setkávají, aby se jejich osudy nakonec protnuly, spojily a zůstaly spjaté i když nejsou spolu. Navíc popis ruských revolucí, Ruska v prvních letech vítězství Bolševiků... Vždy jsem hluboce pohnuta. A filmové zpracování z roku 1965 moje okouzlení jen umocňuje.
Po 80. stránce jsem knihu odložila. Ztratila jsem se v postavách a celkově mě děj absolutně nezaujal a některé odstavce jsem musela číst dvakrát, protože jsem samou nudou ani nevnímala, co čtu. Netroufám si proto ani hodnotit. Asi je to tím, že kniha je úplně mimo mých zájmů a je to pro mě jen pouhá povinná četba. Nevím, jestli se k ní vrátím, spíš dávám více šanci filmu. Pro mladého člověka, který nemá zájem o ruské dějiny (čili bude tápat v knize jako já) a složitou literaturu, nedoporučuji...
Čteno už dávno, trochu košaté a náročné čtení. Přesto hodně působivé, snad i námětem, místem děje a historickými souvislostmi.
Pamatuji se, jak mě rozčiloval takový ten zvláštní rys ruské povahy, odevzdanost osudu, nechuť bojovat za to, oč stojím...
"To přece jen ve špatných knížkách jsou smrtelníci rozděleni na dva tábory a nemají spolu nic společného. Ve skutečnosti je ale všechno tak propletené ! Jaký beznadějný ubožák by člověk musel být, aby hrál v životě jen jednu roli, zastával jen jedno místo ve společnosti a znamenal vždy jedno a totéž ?"
„Kluci si hráli na tu nejstrašnější a nejdospělejší ze všech her, na válku, a přitom na takovou, že se za účast na ní věšelo a posílalo do vyhnanství. Konce pláštěnek ale měli zezadu zavázané tak, že to prozrazovalo děti v nich a dávalo najevo, že ještě mají otce a matky. Lara na ně hleděla jako velká na malé. Na jejich nebezpečných zábavách ležel nádech nevinnosti. Týž nádech se přenášel na všechno ostatní. Na mrazivý večer, pokrytý tak huňatým jíním, že se pro tu hustotu nezdálo bílé, ale černé. Na modrý dvůr. Na dům naproti, kde se chlapci schovávali. A hlavně, hlavně - na výstřely z revolverů, které odtamtud celý čas štěkaly. Kluci střílejí, myslela si Lara. Myslela si to nejen o Nikovi a Patuljovi, ale o celém střílejícím městě. Správní, poctiví chlapci, myslela si. Jsou správní, proto střílejí.“
I z téhle ukázky je zřejmé, jak je text zaměřený na detail, na nejjemnější vnitřní záchvěvy a jiné pohyby v konkrétní malou chvíli. A těch několik fascinujících osudů představí právě takhle - vidíme postavy v několika výmluvných a běžných momentech jejich života. Nejpůsobivější je pro mě chvíle, kdy se Lara (ruská Lolita) a mladý Živago vidí poprvé, to je nezapomenutelný popis. Pointa Lařina příběhu má v sobě moudrost, kterou docení, kdo ví.
Nádherná kniha, plná filozofických úvah i pohledu na destrukci ruské inteligence té doby.. Diamant
Další z klenotů ruské ( sovětské ) literatury, kdy postupně na stránkách této knihy proplujeme revolucí roku 1905, první světovou válkou a následně válkou občanskou, to vše z perspektivy humanitního intelektuála...jedná se o poměrně náročnou četbu, v porovnání s podobně tématicky laděným Tichým Donem méně čtivé, přesto se však jedná o velice silné dílo
Dvakrát jsem se snažil tuto knihu přečíst, ale ani jednou jsem to nezvládl. Hodně komentujících si tady stěžuje na prvních 60 obtížných stránek knihy, no upřímně, já došel na stranu 190 a nepřišlo mi, že by se ta nuda nějak lepšila...za mě velká nuda a potřetí pokoušet nebudu.
Hodně těžko jsem se prokousával prvními tak asi padesáti šedesáti stránkami (zvládl jsem to až na druhý pokus). Pak to ale celé zapadne do sebe a další stovky stran jsou strhující. A Jurij Živago je postava, kterou bych rád sám byl - pokud bych na to měl koule :-)
Co se týče filmového zpracování, asi bych postavil výše to klasické ze šedesátých let s Omarem Sharifem, Julií Christie a Geraldinou Chaplinovou a krásnou, nezapomenutelnou hudbou od Maurice Jarra. I když v tom posledním zpracování zase Laru hraje Keira Knightley, takže speciálně pánové budou mít těžkou volbu a radno asi vidět obojí :-)
Co mne ještě na knize zaujalo, jsou časté a ohromně atmosférické popisy přírody, jež se prolínají celou knihou a nikdy se ani náznakem neopakují! To mi přišlo úplně nepochopitelné, jak to Pasternak může dokázat, vymyslet tolik variací a všechny skvělé. Inu, básník...
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 | Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
Kniha Doktor Živago je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 912x |
| Čtenářské výzvě | 86x |
| Doporučených | 87x |
| Knihotéce | 474x |
| Chystám se číst | 544x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 23x |
Ani si nedokážu představit, jak moc musel být Boris Pasternak moudrý, zkušený a pokorný člověk, protože filosofické a náboženské pasáže jsou naprosto ohromnou předností tohoto díla a tetelím se z nich blahem ještě teď. Dále z toho srší láska k Rusku a tomu zakletému národu, který snad nikdy nebyl plně svobodný a šťastný. Ohromně se mi také líbí, jak je vidět, že profláklé motivační citáty typu "za svoje štěstí si můžeš jenom ty sám" nemusí vždy úplně platit, že svět není černobílý a někdy ať uděláte cokoli, není to správně. Velká láska, nebo žena s dětmi? Zaprodat se líbivé myšlence, nebo ohrožovat svoje nejbližší? Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem knížce ochotna odpustit příliš románově neuvěřitelné zvraty a občas přílišnou rozvláčnost, Jevgenije ex machina a odbočky k osudům náhodných kolemjdoucích. Dala mi toho totiž víc než bych právem měla za ty občasné chvíle nudy dostat.