Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 – ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl r. 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago) , 1957
více info...
Přidat komentář
Kniha, která se hodí spíše na dlouhé zimní večery než k vodě uprostřed léta. Přesto jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
Velké množství postav s propracovanými, složitými charaktery. Několik prolínajících se dějových linií. Stránky filosofických úvah na rozličná, ne vždy s dějem plně související témata. Dlouhá a komplikovaná souvětí plná složitých vět.
A to vše souběžně s mnoha významnými událostmi ruských, a někdy i světových dějin, se spoustou odboček k místům a osobnostem té doby, s automatickým předpokladem čtenářovi zasvěcenosti k tématu. Opravdu intelektuálně velmi náročná kniha.
Přesto všechno - a možná právě kvůli tomu - ale poutavý osobní příběh Jurije Živaga, Lary, Toňi a mnoha dalších vystoupil ze stránek knihy, a udržel si svou napínavost až do konce.
„Životy jsou jako sněhové vločky, tvoří vzory, které jsou podobné a přeci nejsou nikdy stejné ... zůstáváme na svých ostrovech, protože tam nás nemůžou ty druhé příběhy ranit ...“
Životní příběh Jurije Živaga se mnou hluboce otřásl, ještě dlouho po dočtení mi rezonoval v mysli, ... byl to příběh o muži který byl hodný, podle jeho vlastních měřítek, ale i podle měřítek ostatních lidí, ... byl to příběh o muži, který miloval svou rodinu, svého syna, svou zemi, svou práci, poezii ... ale taky Laru ... „ a jeho srdce dostalo hlubokou ránu, příliš hlubokou“ ...
Jak v transu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o lásce, bolesti, zradě a naději ...
... ale taky jsem si nechala vyprávět ten velký příběh ... o manipulaci, příběh o Rusku, válce a o revoluci, příběh o utrpení, odvaze, vině, které je provázely,
... a to nebylo vše, bylo tu další vyprávění, ... šeptané něžnými slovy básníka Živaga ... o úchvatné, nádherné, nebezpečné, divoké, fantasticky pohádkové a tajemně krásné ruské krajině, popisované tolika rozmanitými slovy ... „jen vposlouchej se do hovoru, tajících kapek na střechách“ ... slyšíte to taky? ... to jaro přišlo do Varykina ...
„s jinými dny pak přišly žaly
Nebesa zřítila se z výšky těžká ...
Lhostejně stály hvězdy na obzoru“
V úžasu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o tom, jak válka, a pak hned revoluce prošly krajinou, tam a zpět a zničily co se dalo ... o tom, jak lidé, hodili osobní svobodu za hlavu a zničili a zpustošili tak sami sebe, protože prodali svou duši ... „je to naše prokletá schopnost trpět ... nemusíš se ani moc rozhlížet ... v Rusku najdeš utrpení, kam se podíváš, Rusové umí trpět ... a být přitom tvrdí“ ...
A pak už jsem jen s porozuměním sledovala Jurije a Laru ... „cítil vůni jejího parfému, opojnou směs jasmínu, zimolézu a ženské pleti ... rozesmála se hlubokým hrdelním smíchem ... a odpolední slunce ji vytvářelo z vlasů svatozář“ ...
... přiznávám, básník Živago mě okouzlil :-), a to ve své knižní, ale i filmové podobě, protože svou zásluhu na tom má i Omar Sharif :-) ...
„Kdekdo tě zbožňuje a uctívá,
neboť jsi líbezná a milá – chápu...
Nám tajemství je plachou úlevou
a nekonečnost je nám stejně známá ...
Je bílá noc, za městem slavíci
rozezvučeli dřímající vřesy ...
Noc tulačka jde tomu zpěvu vstříc,
podél zdí bloudí její nahá pata
a za ní z otevřených okenic
vyposlouchaný šepot tiše chvátá.
Ozvěny našich vyzrazených vět
přelézají přes bílé ploty v sadech ...“
„Život se vrátil stejně bez příčiny,
Jak podivně byl kdysi přerušen.
Zas v tamté dávné ulici jsem nyní ...
Nás dva – ať nechcem sebevíc –
vždy zas to k sobě vrátí ...
Na kouzlo dlaní jsem si zvyk
a ramen, zad a šíje také.
Ženských krás věčný služebník
chvěju se jako před zázrakem.“
Jako jeden z kladů této knihy musím přiznat to, že jsem si otevřela wikipedii a začetla se do dějin Ruska první čtvrtiny 20. let. Z knihy jsem totiž moc moudrá nebyla. Byla plná různých postav,popisů prostředí, situací, dlouhých přebujelých dialogů, milostný motiv, který byl tak výrazný ve filmu, se tady úplně vytrácí. Závěr, kdy Živago už jen přežívá s Marinou, jsem dočítala jen silou vůle. Pro mne další ukázka toho, jak někdy filmové zpracování může knize pomoct.
Z této knihy mám opravdu smíšené pocity.
Z desítek postav mi šla hlava kolem, některé se objevovaly a mizely, některé by tam být nemusely a dopadlo by to stejně.
Doktor Živago pri svojej životnej púti stretol mnoho ľudí s rôznymi problémami. Zaujímavé je, ako sú jednotlivo poprepájaní a navzájom sa stretávajú v rôznych dobách na rôznych miestach.
Hlavná postava ako "tínedžer" stretne za hrozných okolností Laru, do ktorej sa vlastne zamiluje a neskôr ho táto láska núti rozmýšľať nad ťažkými rozhodnutiami. V prostredí Prvej svetovej vojny, revolúcie a občianskej vojny v Rusku nadobúda príbeh na sile. Niekedy boli monológy o náboženstve a politike otravné ale autor nimi určite niečo chcel dosiahnuť - aby ľudia premýšlali. V prvých sto stranách som sa strácal v osobách ale potom to už šlo doslova na jeden nádych. Postava Komarovského mi prišla až groteskná, nemôžem si pomôcť. Myslím, že zaslúžená nobelovka
Pasternakův Živago není pro každého. Není to typ literatury, která se čte snadno a zhltnete ji za jeden večer. Naopak donutí přemýšlet.
Spletitost postav, náročnost dialogů, dlouhé popisy krajiny, vojny, pasáže filozofické, historické i náboženské, vším tím je okořeněný silný milostný příběh.
Knize neubírám literární ani historické kvality, ale celkově se mi nečetla zrovna lehce, což se patrně dá u ruských autorů předpokládat...
Na tuto knihu, lépe řečeno na autorský styl Borise Pasternaka, jsem si musela dlouho zvykat. Připadá mi jako hlavní postava tohoto románu – na povrchu se zpočátku zdá odtažitý, nezúčastněný a k dění doby poměrně chladný. Až později zjistíte, že v náznacích, popisech a podobenstvích je cit hluboký, který se přenese i na čtenáře.
Přiznám se, že jsem měla problém se do této knihy začíst. Doufala jsem, že se v ní dozvím víc o ruské revoluci, a kniha moc faktických informací nepodává. Nemůžu říct, že by o revoluci vůbec nebyla, ale rozhodně nejde o výkres politických událostí. Spíše se Vám dostane představy o tom, jak revoluce zasahuje do běžného života a cítění, jak se s ní jedinec vyrovnává a ano, i nějakého morálního hodnocení. V zásadě však není primárním tématem, ale spíše jevištěm, kde se odehrává střet lásky, života, smrti. Revoluce se děje na pozadí, avšak toto pozadí se zásadně odráží v životech hlavních i vedlejších postav.
To mě ovšem zpočátku mátlo. Nebudu lhát, nemám příliš velkou povědomost o únorové a říjnové revoluci, a tím, že zásadní události autor zmiňuje jen tak na půl úst, jsem se v jednotlivých soupeřících stranách vůbec nevyznala a musela dohledávat informace jinde. Také jsem měla problém orientovat se v postavách a často jsem se vracela, abych si připomněla, kde že se tento muž objevil či zda je tato žena příbuzná s touto. První čtvrtina knihy mi proto přišla zmatená, zdlouhavá a připadalo mi, že se k životním událostem postavy staví s přílišnou lehkostí a nedostatečným citem.
Doktor Živago je ale kniha, u které doporučuji vytrvat a dočíst. Někde v druhé polovině knihy jsem si totiž zvykla na styl psaní, už jsem se orientovala i v postavách, a když jsem knihu dočetla, uvědomila jsem si sílu celého příběhu. Boris Pasternak nepíše revoluci- příběh plný velkých činů a kultovních hrdinů, píše život – velký svou prostotou a někdy silnější, než je sám člověk.
Nemůžu říct, že bych mezi své nejoblíbenější ruské autory odteď zařadila Borise Pasternaka, na můj vkus má v sobě příliš té chytrosti a precizní konstrukce psaní typické pro 20. Století. Stále mi asi bude milejší Dostojevskij, který v paralele s moudrostí úvah tne do živého masa a dostává se až na kost lidské existence. Doktor Živago ale rozhodně stojí za přečtení.
P. S. Ještě musím zmínit - na konci knihy najdete skvělý soubor básní Doktora Živaga, vtělení Borise Pasternaka. Básně poskytují skvělý komentář k etapám doktorova života, i celého díla a zdálo se mi, že ve větší míře osvětlily cítění a povahu hlavní postavy. S tímto doplněním literárního díla o uměleckou činnost hlavní postavy jsem se dosud jinde nesetkala.
Tohle je kniha, která si mě naprosto podmanila. Kniha z Top ten. Kniha, která se mi jednou rozpadne v rukou…
Doktor Živago je velký román o lásce. Román o hledání smyslu života a tajemství smrti. A také román o kráse. To vše vystavěné na pozadí bouřlivých dějin Ruska první poloviny minulého století.
Kniha zabírá v podstatě celý Živagův život. Během něj se z idealistického mladého doktora sympatizujícího s revolucí stává tichý muž s duší básníka, snažící se přežít v chaotické době plné krutostí a válečných hrůz. Touží se izolovat. Ochránit svou rodinu. Najít klid a jednoduchost prostého lidského života stranou všech politických, sociálních a společenských bouří, což ovšem bolševický režim neodpouští. A na takto vykresleném pozadí vstupuje do Živagova života Lara a s ní láska. Láska „svobodná, neslýchaná, nepodobná ničemu! Mysleli tak, jak jiní zpívají." str. 577. Osudové přitažlivosti nezabrání ani manželství obou dvou. Spojeni stejnou senzitivitou, tíhnutím k prostým věcem a tichu za slovy stojí proti velkohubé bolševické demagogii, prázdným sloganům a hrubé síle. Přes vnitřní boj se svým svědomím je na pozadí všech hrůz té doby jejich láska čistá, přirozená a pravdivá. A také naprosto bezbranná a tragická.
Román je zalidněn velkým množstvím postav, od těch hlavních až po desítky epizodických. Všechny se dějem různě proplétají a setkávají se v jakémsi tajemném modu náhody, jež je vlastně prozřetelností, nahlížejí události z různých úhlů pohledu a vytvářejí tak mnohavrstevný obraz duše ruského člověka. Na ni Pasternak pohlíží s obdivem a úctou, stejně jako na ruskou literaturu, ruské tradice a zvyky, na ruskou přírodu. Děj je tak zpomalován velmi precizně formulovanými úvahami nad literárními tématy či filozofickými otázkami. Když Anna Gromikova, matka Živagovy budoucí ženy, před smrtí prosí, aby ji uklidnil, Živago jí říká: „Kristova slova o živých a mrtvých jsem vždycky chápal jinak ... Vy se třeba obáváte, zda vstanete z mrtvých, ale vždyť se to stalo, když jste se narodila, toho jste si nevšimla ... Člověk v druhých lidech -- to je právě jeho duše. A tohle tedy jste -- tím dýchalo, živilo se a zpíjelo celý život vaše vědomí. Vaší duší, vaší nesmrtelností, vaším životem ve druhých. No a co? V druhých jste byla, v druhých také zůstanete.“, str.79,80.
Stejně silně působí lyrické popisy nálad a atmosféry prostředí. A právě v nich se skrývá mocný účinek a kouzlo románu. Doktor Živago je poetické dílo plné dechberoucích básnických obrazů. Zároveň ale jsou takto napsané pasáže kladeny vedle téměř odosobněných popisů dějových částí a díky tomu vzniká neuvěřitelně fungující napětí – setkání Jurije a Lary je např. popisováno téměř na úrovni komentáře. Pak ale přijde lyrická pasáž, kdy Živago na Laru myslí, se vší básnickou imaginací. A teprve v té chvíli čtenář pod veškerou zdrženlivostí nachází obrovskou sílu citů, emocí a touhy. Celý román se tak podobá staré ruské písni, kterou Pasternak připodobňuje k mohutné řece - její hladina je zdánlivě poklidná, ale v hloubce u dna víří a přelévají se prudké spodní proudy.
Román je doplněn o sbírku básní, ve kterých Pasternak ústy Jurije Živaga v podstatě shrnuje stěžejní motivy celého díla – oslavu lásky, touhu po kráse a vášeň pro život samotný. V básni Srpen se básník loučí se životem a v poslední strofě říká:
"Buď sbohem, křídlo, jež ses napjalo,
svobodná urputnosti letu,
a slovo, které s´ modelovalo
tajemství světa v prostou větu."
Dokonalé vyjádření toho, co hledám v knihách - tajemství světa v prosté větě. Pasternak napsal nesmrtelný román, ovšem jeho jednotlivé básnické obrazy mě odzbrojují svou čistou krásou, vybroušenou v diamant. "Večer byl suchý jako kresba uhlem." Nádhera! Doktor Živago mě uhranul!
"Vzali jsme se těsně před válkou, dva roky předtím, než vypukla. A sotva jsme začali žít podle svého, zařídili si domácnost, přišla válka. Teď jsem přesvědčena, že válka zavinila všechno, všechna neštěstí, která následovala, a která dodnes doléhají na naši generaci. Dobře se pamatuji na dětství. Zažila jsem ještě dobu, kdy platily ideály pokojného minulého století. Bylo obvyklé svěřovat se hlasu rozumu. To, co člověku napovídalo svědomí, pokládali za přirozené a nutné. Usmrcení člověka rukou jeho bližního byla vzácnost, cosi neobyčejného, událost, která se vymykala z řádu. Vraždy, jak jsme se domnívali, se vyskytovaly pouze v tragédiích, v románech ze světa špionů a v novinách, v kronice události, ale nikoliv v obyčejném životě. a pojednou přišel ten skok z poklidné, nevinné pravidelnosti, skok do krve a nářků, do všeobecného zešílení a zdivočení každodenního a neustálého, skok do uzákoněného a vychvalovaného zabíjení."....(Larisa Fjodorovna Antipovová)
Tak přesně tohle jsem čekal od knihy Doktor Živago. Monumentální obraz dějinného zlomu první poloviny 20.století v Rusku. Podobně monumentální obraz, jaký vykresloval ve svých knihách další ruský laureát Nobelovy ceny, Alexandr Solženicyn. Ale Doktor Živago je o něčem jiném - o střídání zimy a jara, o niterných pocitech člověka, o kontrastu lidského rozumu proti malosti, hlouposti a zaslepenosti, o lásce, která dává člověku zapomenout na fyzické utrpení.
Jen ten nelítostný osud, kterému jedinec nemůže vzdorovat, prostupuje díla obou autorů....
Začátek nebyl nejlehčí, taky mi trvalo se začíst, ale pak... Příběh mě dostal, bavila mě cesta vlakem i popis krajiny kolem, rozhovory, hloubavé pasáže. Od začátku jsem fandila spíš Laře, ale dopis Táni pro Jurije byl snad tím nejdojemnějším a nejčistším, co jsem kdy četla. Jedna z mých pěti "nej" knih.
Byla to úžasná kniha, ale vlastně jsem si to uvědomila, až když jsem ji dočetla a doznívala ve mně. Nechala ve mě hluboký dojem a díky ní se člověk jednak dostal do víru dění po VŘSR z pohledu bohatých a dříve privilegovaných. Také tam byl krásný milostný příběh a dobře propracovaná psychologie hlavního hrdiny, který nakonec neunesl tíhu osudu a o to to bylo pravdivější. Moje škoda, že jsem knihu hlavně zpočátku četla dost ledabyle, nemohla jsem se začíst, složitá ruská jména se mi pletla, tak jsem přeskakovala na počátku odstavce, abych se posunula. Nakonec musím říct, fakt to stálo za to.
Videla som filmové spracovanie pred pár rokmi a to sa mi páčilo. Kniha bola dlho u mňa na zozname a dokopala ma k jej prečítaniu výzva 2016, no musím povedať, že z nej mám zmiešané pocity a preto si to ešte nechám uležať všetko v hlave a možno neskôr napíšem viac.
Krásná kniha, která dává přesný obraz o tehdejším Rusku. O společnosti, morálce a manipulaci s lidmi. Krásně a barvitě jsou popsány osudy hlavních hrdinů. Kniha je čtivá a úchvatná. Skládám nejvyšší úctu, této dnes klasické ruské literatuře.
Mannová
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 | Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
Kniha Doktor Živago je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 912x |
| Čtenářské výzvě | 86x |
| Doporučených | 87x |
| Knihotéce | 474x |
| Chystám se číst | 544x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 23x |
Bohužel musím konstatovat, že se z mé strany jedná o naprosté nepochopení díla. Jednání a osobnost hlavního hrdiny pro mě zůstává naprostou záhadou stejně jako to, proč je cesta vlakem do Permu popsána na asi sto stranách, zatímco svatba, narození dvou dcer a pět let Živagova života na pěti řádcích.
V knize vystupuje tak moc postav bez jakéhokoliv popisu, že jsem se v nich neustále ztrácel a na konci už mi to, kdo je vlastně kdo, bylo lhostejné. Pasternakův vypravěčský styl, kdy jsou například jeřabiny popsány nanejvýš podrobně (dokonce i s přeletem místního ptactva), ale zato se vůbec nedozvíme, kam je Živago zasažen střepinou, je mi cizí.
Když jsem se dozvěděl, že Lara je Rusko a přečetl si Žákův doslov, pocit nedorozumění, odcizení a pachuti ještě vzrostl. Přiznám se, že knihu jsem dočetl pouhopouhou silou vůle.