Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 – ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl r. 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové noviny
Originální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago) , 1957
více info...
Přidat komentář
Jak jen jsem se k tomuto dílu mohl dostat až skoro v padesátce? Podle mne je to zásadní román 20. století, který dokázal na životě malé skupiny lidí zachytit ruské reálie lépe než kdejaký historik. Román jsem naposlouchal v úžasné interpretaci Martina Preisse, zpočátku s příliš zbrklým tempem, které jsem v záplavě všech těch jmen nestíhal, ale které záhy zvolnilo. Ta zoufalost lidí zmítaných dějinami, lidí různých charakterů, národa trpícího vnitřními zmatky, válkami, posléze zadupávajícího cokoliv progresivního a vymykajícího se, to vše na pozadí hlubokých citů a nezměrné přírody jako němého nedotčeného svědka všech hrůz a zmatku. Země, ta stěží jedoucí tramvaj, ze které je ale těžké vystoupit. Román protkaný myšlenkami a úvahami, metaforami. O tomto díle bylo napsáno mnohé a zajisté lépe, než jsem schopen vyjádřit sám. Velká poklona Borisi Pasternakovi, byl to skutečný hrdina, a je symptomatické a pro Rusko dodnes typické, jak s tímto velikánem slova jeho spolusoudruzi naložili. Uznání Janu Zábranovi, který dílo přeložil, aniž by dohlédl, zda vůbec někdy vyjde.
Jeden z nejkrásnějších románů, které jsem kdy četl, a to už dvakrát a klidně si ho dám někdy ještě potřetí...
Doktor Živago od Borise Pasternaka není určitě lehké čtení. Čtenář by měl být zorientován v historii i filozofii. Děj se odehrává na počátku minulého století, historické události v Rusku jsou nám všem známé, jelikož později měly dopad i v naší zemi. V protikladu drsného a těžkého tehdejšího života, kdy šlo o život, se vine nejniternější a nejčistší emoce, kterou člověk může pocítit a to je láska, která dokáže člověku pomoci v přežití. O románu toho bylo sáhodlouze napsáno hodně. Doplňuji ze svého pohledu jen to, že pro mě to byl stále neskonale krásný čtenářský zážitek, i když jsem se k této knížce po několika letech vrátila. Doporučuji.
Čekal jsem rozhodně víc, byť kniha dobře vystihuje krutost a beznaděj několika ruských / sovětských desetiletí. Rozvláčný děj v úvodu sice nastartovala válka, ale poté se až na výjimky vrátila ke zbytečně velké popisnosti. Nejzajímavější byla linka s Larou.
Intenzivní pohled do ruské duše, do událostí z počátku minulého století. Kromě absurdity násilí i velmi citlivý pohled na lásku. Vše velmi současné. Rozhodně doporučuji. Poslouchal jsem v audioverzi.
Kniha od autora Pasternakaje na čtení těžší, než shlédnutí mimořádně kvalitního filmu,
ale ta doba byla těžká, byrokracie, chudí, extrémní podmínky, buď byla krutá zima, nebo extrémní horko, k tomu nejistá doba v Rusku.
Příběh Živaga je skutečně velký, ale mě bohužel zdlouhavé, těžké čtení, vtáhnout nedokázalo. S postavami jsem nesrostl a u tak zásadní klasiky mě mé hodnocení až mrzí, ale lhát si nemůžu. Po přečtení skvělého Mistra a Markétky jsem se těšil na druhé z "největších ruských děl 20. století", to ale nakonec nebylo pro mě.
Z této knihy mám dost melencholické pocity. Takovou odevzdanost s jakou berou vše co se kolem nich děje, absolutní bezmoc, kdy různí místní papaláši, partizáni atd. si s jednotlivci dělají co chtějí. Člověk moc nemá kam se obrátit o pomoc, je absolutně vláčen okolnostmi ve kterých se ocitá... Stále začínají od 0, každý den bojují o vlastní přežití.
Moc se mi líbila výpravnost knihy - popis přírody, bydlení a také politické události.
Je smutné jak rychle je možné dostat většinu obyvatel státu na dno, jak to materiální, tak morální...
Veľmi hlboké dielo... Myslenie ma občas bolí.. :-D Ale tomuto dielu som to odpustila, zamýšľala som sa v priebehu čítania a po celú dobu si uvedomovala vďačnosť, že žijem ako žijem, kde žijem a kedy žijem.
Nemám slov. Toto je moje kniha roku 2022.
Bylo napsáno mnoho recenzí, včetně Lichačevského předmluvy a Žákova doslovu mého vydání z roku 1990, jistě všechny mají pravdu, a já jim zpola nerozumím;-) Já si z četby odnáším dva hluboké dojmy. Za prvé pro mě je epochálním románem o tom, co se stalo v Rusku a CCCP v první polovině dvacátého století. O tom, jak se zaostalá společnost pokusila skokem vymanit ze svých pout, ale vedlo to ke strašlivému rozvratu, který 99,9% lidí přivedl do bídy hmotné i morální. I lidé, kteří v revolucích roku 1917 zprvu viděli naději na lepší a "spravedlivější" uspořádání světa, museli s krátkým odstupem dosvědčit, že nic horšího je osobně i celou společnost nemohlo potkat. Za mnoho jiných míst mluví třeba rozhovor Dudorova s Gordonem o účasti v nejdrsnějších bojích WW2 a porovnání s životem nevinného člověka v gulagu: "Představ si, že celé tohle krvavé peklo bylo štěstím ve srovnání s hrůzami koncentračního tábora...". A za druhé postava doktora Živaga. Nevzpomínám si na románového hrdinu, s nímž bych tak souzněl, který by mi byl tak sympatický - to není přesné slovo - blízký? pochopitelný? svým životním nastavením, optimismem, chutí žít a konat i přes všechny překážky a prohry, které ho potkaly.
Kromě epické složky vyzdvihuji i nádherné popisy přírody a zejména počasí, to čtenář přímo pociťuje na vlastní kůži. To jsou přímo básně. Naopak problém jsem měl jako v Rusku vždy se jmény postav. Je jich mnoho a kromě jména, otčestva a příjmení mají i přezdívky a zdrobnělá jména, prostě binec na en-tou. Někdy po sté stránce, když jsem zjistil, že nevím, kdo je kdo, jsem se musel vrátit na začátek a poctivě si sepisovat mapu postav a jejich vztahů; byl jsem pak překvapen, kolik jemných nitek příběhu mi unikalo a jak je to promakané a provázané. Na druhou stranu, právě ta provázanost každého s každým je až přitažená za vlasy - jakoby dějiny Ruska 20. století tvořilo pár lidí, kteří si spolu v dětství hráli na jednom moskevském dvorku a kteří pak přes širou Rus přišli vždy přesně tam a tehdy, když se něco velkého dělo. Ale to autorovi odpouštím, chápu, že to v románu asi jinak nejde.
Skláním se před autorem a děkuju, že ve své době a zemi měl odvahu a sílu takové dílo napsat. Zasloužená nobelovka!
A rád bych také připomněl pana Zábranu, který toto veledílo ve své době překládal s (naštěstí mylným) vědomím, že není naděje, že jeho překlad bude někdy vydán. Přeloženo krásně, bohatě, čtivě. Knihu doporučuji!
Nejsrdečnější románový boj za život. Kolečko v soukolí co nechce zapadnout. Červení a bílí. Ruský obraz.
Kdyby jen toto se mi vybavilo, vydá to u mě za všechny ty novodobé ságy.
„Budování nového života! Takhle mohou uvažovat lidé, kteří toho možná i hodně zažili a zkusili, ale nikdy život nepoznali, neuvědomili si jeho podstatu, jeho smysl. Pro ně je život hrouda surového materiálu, dosud nezušlechtěná jejich dotekem a vyžadující, aby ji zpracovali. Život ale nikdy není materiálem, nikdy není jen hmotou. Život, když to chcete vědět, je princip, který věčně obnovuje sám sebe, věčně se znovu formuje, proměňuje a přetváří, život je cosi mnohem vznešenějšího než všechny vaše tupohlavé teorie.“
„Ó, jak člověk občas touží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčení přírody, do zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku, oněmělého z přemíry něhy.“
Byla to láska na první pohled, intuitivně jsem se cítil na stránkách knihy dobře hned od samého začátku. A tenhle pocit mi zůstal celou dobu mého přebývání v Živagově světě. Roli v tom hrála úžasná Pasternakova práce s jazykem, jeho schopnost působivě skládat slova do vět, věty do odstavů, odstavce do kapitol... A tak jsem si čtení užíval i tam, kde se děj dopředu zrovna příliš neposouval: jako při rozhovoru přátel o společensko-náboženských tématech, nebo při popisu probouzejícího se jara podél železniční trati. Je to zvláštní paradox, kdy složitou a pečlivou prací s jazykem vzniká dojem, jako by vše bylo vyprávěno snadno a přirozeně, úplně samo.
Literární potěšení mi pomáhalo se přenést přes pár věcí, které se mi nelíbily. Nejvíc v rozpacích jsem byl asi z toho neustálého „náhodného“ prolínání osudů (vyloženou pěstí na oko byly vstupy bratra Jevgrafa), netuším, co tím pan Pasternak zamýšlel, ale působilo to na mě v tom jinak velmi realistickém pojetí dost rušivě. Nadšen jsem také nebyl z některých filosofických vsuvek, které samotné byly zajímavé, ale v ději nepůsobily přirozeně. A konec románu trochu vyzníval do ztracena, zdálo se mi, posledních pár desítek stran už klidně mohlo nebýt. Ale v té celkové úctyhodné románové katedrále to jsou drobnosti, které mi požitek ze čtení nekazily a já se radoval z toho košatého a široce rozkročeného děje – i když jsem se občas zapotil při identifikaci a opětovné identifikaci hrdinů (protože postav v tomhle románu bylo jako ... no, prostě jako v ruském románu ;-)
K rozhodnutí přečíst si Doktora Živaga mě před časem přivedl dokument Zvu vás na svou popravu, který popisoval peripetie sepsání a vydání knihy. A možná taky moje potřeba mít kontakt s něčím vznešeným a dobrým, co přichází z Ruska, abych se v době, kdy tato země působí tolik bolesti a přináší světu tak velkou krutost, nepropadl do tupé a černobílé nenávisti. A právě k pochopení současného Ruska může Pasternakův román přispět (částečně, něco takového lze chápat vždy jen částečně!), při čtení se mi zdálo, že už v době ustanovování Sovětského svazu se v chování národa objevovaly stejné motivy, jaké lze rozpoznat i dnes. „A tehdy přišla nepravda na ruskou zem. Hlavní bídou, jádrem budoucího zla byla ztráta víry v cenu vlastního názoru. Lidé si namlouvali, že doba, kdy se zachovávaly příkazy vlastního mravního cítění, už minula, a že teď je třeba zpívat kolektivním hlasem a žít z cizích představ, vnucených všem. Rozmohlo se panování fráze, zpočátku monarchistické, pak revoluční.“
Anebo tento Živagův postřeh: „Bylo nemyslitelné a nad lidské síly pouze přihlížet a setrvávat v nečinnosti, když všude kolem něho zuřil boj na život a na smrt. A nešlo ani o věrnost táboru, k němuž ho připoutalo zajetí, nešlo o jeho vlastní sebeobranu; šlo teď o to podrobit se řádu dění, podřídit se zákonům toho, co se před ním a kolem něho odehrávalo. Bylo proti pravidlům zůstávat k tomu netečný. Musel dělat totéž, co dělali ostatní. Na něho a jeho soudruhy stříleli. Musel střílet také.“
Přes pevné ukotvení knihy v ruské společensko-politické realitě, vnímal jsem tenhle příběh jako nadčasový a nad-prostorový.
Jednak je to srdcervoucí milostná zápletka, která naplňuje i přesahuje obvyklé schéma „konflikt mezi touhou a povinností“. Živago trpí rozpolcen, k Toně cítí víc než odpovědnost („Proč jsi ode mne odvrátil svou tvář, Bože, ty světlo věčné? Proč mi vás celý život pořád něco odnáší pryč, pryč ode mne? Proč jsme pořád každý jinde?“), ale zároveň si nedokáže odepřít Zaru, svoji osudovou ženu (slovy jeho básně: „jako by ve mne ryli / žhavými železy, / v mém srdci zajizvily / se tvoje zářezy“). Ale jak je pro celý román typické, není to doktor Jurij, kdo rozhoduje o svém osudu, ale je to osud, který jej od jedné či druhé ženy odděluje. A ještě tak dokresluje obraz Živaga jako člověka bezmocného vůči víru velkých dějin.
Ale ještě víc než milostný příběh je mi Živago vypovídá obecně o zoufalství apolitického člověka, který je soustředěn na svůj vnitřní život a své blízké, má v tomto smyslu mnohé dary, ale společenská situace mu nedovolí žít jeho život, být tím, kým vnitřně je. Živago se v turbulentních dobách, kdy se „všechno metaforické stalo doslovným“ nedokáže dobře zařídit, je všude trochu nepohodlným, nezapadajícím a znepokojivým prvkem. Jenže nějak žít musí, protože život se prostě musí žít okolnostem navzdory. A tak je tento slušný a poctivý člověk, tak nehodící se do své doby, odsouzen k trvalému neklidu a smutku, jen vzácně střídaném krátkými chvílemi štěstí, které si tu a tam na osudu vyvzdoruje.
„Od obrovské většiny z nás se vyžaduje ustavičné, na systém povýšené pokrytectví. Člověk nemůže bez úhony na zdraví hlásat opak toho, co cítí, horovat pro to, co nemá rád, mít radost z toho, co mu přináší neštěstí, Naše nervová soustava, to nejsou prázdná slova, není to výmysl. Je to z vláken složené fyzické tělo. Naše duše zaujímá místo v prostoru a je v nás uložena jak zuby v ústech. Nelze ji donekonečna beztrestně znásilňovat.“
Žádné filmové zpracování románu jsem neviděl. Počkal jsem si, až budu "dospělý". A něco si přečtu, abych mohl hodnotit. Román je fikcí, o tom není pochyb. Ale je plný autorových životních zkušeností, prožitků a postojů, které si utvořil jako přímý účastník překotných událostí té doby (první čtvrtiny dvacátého století v Rusku). Četba je to velice náročná, asi jako Dostojevského. A nutí čtenáře k zamyšlení, možná k hlubokému přemýšlení.
Čtení tohoto mistrovského literárního díla od básníka Borise Leonidoviče Pasternaka, bylo pro mě slastí a zároveň, neuvěřitelným bolem.
Opravdu velice hluboce, až na samé dno, popsal autor dobu a charaktery lidí tehdejšího Ruska, pozdějšího Sovětského svazu. Stěžejní postavou toho všeho je samozřejmě doktor Živago, který je tak trochu snílek, idealista, což se mu samozřejmě vymstí...
Po dočtení této knihy na mne dolehlo několik tíživých otázek...
,,Třeba zda má jedinec menší nárok na své názory a pocity, než zprofanovaná většina?"
,,Nebo zda je kolem nás, i v dnešní době tolik hlupáků, jako v době Studené války, aby jim jako zbraň postačila, posloužila kniha, literatura...?"
Krásná, ale těžká četba, četla jsem ji dlouho s přestávkami pro jiné odpočinkovější knížky, přesto ale stojí za to. Překonání prvních sto stránek je pro množství postav s trojslovnými jmény téměř nadlidský výkon, postavy a děje spolu zdánlivě nesouvisí, pak se ale začne vše spojovat a rozvíjí se příběh lidských osudů v náročném období dějin. Román je plný úvah o životě, umění, kultuře i filozofických otázek psaný bohatým jazykem. Nedá se zhltnout jako jednohubka, ale pomalu, pozvolna vychutnávat.
Tohle košaté dílo mi dalo vážně zabrat. Paradoxně právě tím, co jsem si od něj slibovala. Autor do něj vměstnal podle mě obrovskou část Ruska se vší jeho neměnností a zároveň obrovskými zvraty a paradoxy. Zaplnil svůj román desítkami postav a postaviček, s některými pobydeme déle, některé jen projdou a zase zmizí v soukolí dějin. Všechny mají svoje osudy a názory, které nám na stránkách knihy sdělují, dozvídáme se někdy o jejich minulosti i současnosti a jelikož se román odehrává v pro Rusko tak dramatické době, jediné, o co se můžeme právem třást, je jejich budoucnost.
S doktorem Živagem jsem se setkala nejdřív ve filmové podobě a do filmů (obou) jsem se hned zamilovala. Horší už to bylo se samotným Jurijem Andrejevičem. Upřímně řečeno bych netoužila být ani Toňou ani Larou. Natož Marinou. Živagovi jsem trochu odpustila až v poslední třetině knihy a co mě vzalo úplně nejvíc je obraz rozvrácené země i lidí. Asi nejlíp to vystihuje postava Lary, když na jednom místě říká: “...jsem přesvědčena, že válka zavinila všechno, všechna neštěstí, která následovala a která dodnes doléhají na naši generaci. Dobře se pamatuji na dětství. Zažila jsem ještě dobu, kdy platily ideály pokojného minulého století. Bylo obvyklé svěřovat se hlasu rozumu. To, co člověku napovídalo svědomí, pokládali za přirozené a nutné. Usmrcení člověka rukou jeho bližního byla vzácnost, cosi neobyčejného, událost, která se vymykala z řádu. Vraždy, jak jsme se domnívali, se vyskytovaly pouze v tragédiích, v románech ze světa špiónů a v novinách, v kronice událostí, ale nikoliv v obyčejném životě.
A pojednou přišel ten skok z poklidné, nevinné pravidelnosti, skok do krve a nářků, do všeobecného zešílení a zdivočení každodenního a neustálého, skok do uzákoněného a vychvalovaného zabíjení.“
Pochopitelně doporučuji
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1989 | Hvězdný déšť |
| 1987 | Na křídlech revoluce |
Kniha Doktor Živago je v
| Právě čtených | 24x |
| Přečtených | 912x |
| Čtenářské výzvě | 86x |
| Doporučených | 87x |
| Knihotéce | 474x |
| Chystám se číst | 543x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 23x |
V Rusku vždy platilo. Vot ničevo, nas mnogo. Lidský život neznamenal nic. A platí to dodnes. Přesto si Pasternak dovolil zaplétat a pak zas rozplétat osudy jedinců uprostřed velké revoluce.
- Každý se rodí Faustem, aby všechno obsáhl, všechno zakusil, všechno vyjádřil, - píše ve svém románu. Jeho román by nevznikl bez pomoci Lary, tedy ve skutečnosti Olgy, která za to doplatila gulagem. Kniha má mnoho silných momentů, láska k Laře je jedním z nich, protože ne každý se přizná k lásce ke dvěma ženám zároveň. Přesto ji Živago nakonec ztratí Oplakávání Lary patří k nejlepším momentům knihy:
Živago pláče pro Laru
Vložím tvé rysy na papír tak, jak se po strašné bouři
která zpřevrací moře až do dna
ukládají na písek stopy nejsilnější vlny
která se dovalila ze všech nejdál.
V lomené klikaté čáře vyvrhuje moře
pemzu, korek, mušle, chaluhy - to,
co mohlo vynést ze dna.
To je do nekonečna se táhnoucí pobřežní hranice toho
nejvyššího příboje. A tak
připoutala bouře života tebe ke mně,
pýcho moje.
Ohromně výstižné. Koneckonců nesmíme zapomínat, že Pasternak byl skvělý básník. O Pasternakově lásce k Laře dokonce existuje samostatná kniha
Doktor Živago tady má řadu skvělých hodnocení, netřeba je opakovat. Je to jedna z velmi silných knih.
Připomenu jen Pasternakovo krédo spolu s faktem, že věděl, co bude následovat, když román publikuje: --- Lidská podstata lidstva si stále důrazněji vymáhá souzvuk mezi dějinami a tepem každého jednotlivého srdce. Stále důrazněji dáváme za pravdu myšlence, že není nic lidské, co je nad člověkem, dokonce mimo něho a tím spíš proti němu.
Kulisy se změnily, bohužel toto krédo není v Rusku stále naplňováno...