Děti Volhy
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521988/bmid_deti-volhy-PCL-521988.jpg
4
283
75
Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2023 , ProstorOriginální název:
Дети мои (Děti moji) , 2018
více info...
Přidat komentář
Kniha, která mě uchvátila svým jazykem a širokým příběhem. Na pozadí velkých dějin se odehrávají ty malé dějiny, román plyne, čas plyne, krajina a příroda, reálie, to vše se prolíná do takového kouzelného magična. Pro mě ještě lepší než Zulejka.
Knihu jsem zatím nedočetla. Možná k tomu přispělo množství jiných zajímavějších knih nebo fakt, že jsem ji četla na mobilu. Velmi jsem se na ni těšila, nevadí mi tlusté bichle, ale tyto zdlouhavé popisy, hlavně přírody, mě opravdu nebaví. Jinak příběh originální, škoda. Předcházející kniha autora Zulejka otevírá oči se mi opravdu líbila.
Guzel Jachina je kouzelnice jazyka. To ostatně dokázala už ve své prvotině Zulejka otevírá oči. A plný počet hvězdiček proto patří i překladateli Jakubovi Šedivému, který obě její knihy skvěle převedl do češtiny. Děti Volhy jsou velkým ruským románem v nejlepším slova smyslu. Velká širá země, velké události 20. století, velký kus života hlavního hrdiny, velké city, velké zvraty...
Doporučuji, pokud máte rádi knihy založené na reálných historických událostech. Možná při čtení i zavoláte na pomoc Google a budete si dohledávat fakta a souvislosti. Výhodou rozhodně je, pokud si dokážete vychutnat prvky magického realismu, prolínání reality s mýty, legendami a pohádkami a květnatý poetický jazyk. Protože oproti Zulejce je tempo trochu pomalejší.
Děti Volhy, jejich děj i jazyk, jsou zkrátka jako sama Volha v knize popsaná: někdy se líně převalují, dávají si na čas a vymetají každou zákrutu, jindy divoce pádí vpřed a strhávají s sebou vše. Včetně čtenáře :)
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Michail Afanasjevič Bulgakov
Lev Nikolajevič Tolstoj
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Alexandr Sergejevič Puškin
Ti všichni jsou velikáni ruské literatury. Neb jejich díla jsou dodnes živá, čtivá a tak barvitě - emočně napsána o prostém, tamním lidu, ale i vyšší společnosti - jejich zvycích...
Nechci Guzelu Jachinavou nikterak vychvalovat, ale při čtení jejího díla - této knihy jsem měla víc jak dobrý pocit, že svým písemným projevem a talentem, dokázala v knize zachytit a popsat to, co její světově uznávaní předchůdci... a tím na ně i důstojně navázat. Kniha, příběh v ní, nebere čtenáři pouze jen dech, ale i iluze o tehdejší společnosti a politickém systému, ve kterém všichni museli žít a přežít...
Knihu doporučuji k přečtení.
Miluji knihy, které mi odkrývají část historie, o které jsem neměla ponětí. A toto je jedna z nich. Němečtí kolonisté přišli do Ruska na pozvání Kateřiny Veliké a žili si docela dobře ... až do určité doby.
Lyrický příběh vyprávěný na pozadí temných dějin Sovětského svazu.
N Á D H E R A! Mám novou oblíbenou autorku. Zulejka byla zjevení a touhle knihou definitivně potvrdila, že prostě umí. Úžasné obrazy krajiny, metaforický jazyk, poetičnost, magický realismus, propletení mýtů s obyčejným životem, nevyhnutelnost, víru a naději v budoucnost, lásku, ale i strach, zločiny a genocidu, to všechno tu najdete. Mám ráda knihy, které mě nutí googlit si historii, osobnosti nebo geografii, tady jsem si toho užila. A ještě musím vyzdvihnout skvostný překlad Jakuba Šedivého. Byla to moje první kniha v tomto roce a nevím, jestli ji letos ještě něco překoná.
Guzel Jachina pro mě představuje spojení krásného jazyka, dobrého příběhu a zajímavého místa. Užívala jsem si popisy okolí, nálady řeky, specifik doby, izolovaný pohled na historické události i mystický nádech.
Kdepak, žádná nuda. Dobrá kniha, temná a živá jako Volha.
Ve výsledku hodnotím vysoce, ale to neznamená, že z knihy nemám rozporuplné pocity. Na jedné straně úžasná schopnost fantazie opisu a malebosti slov, na straně druhé tam něco chybí, děj prostě nemá takový drive jako u Zulejky. Přiznám se, že kapitoly s vůdcem jsem později přeskakovala.
Začátek knihy se mi celkem líbil. Hodně krasořečnění a příběh se vlekl a vlekl a vlekl. Bylo to hodně únavné a utahané.
Buď napíšete knihu krásným uměleckým jazykem, v této knize dokonce až takovým snovým básnickým metaforickým, a užijí si to jen fajnšmekři, kteří mají právě z tohoto jazyka rozkoš, ale pro normálního člověka, který chce čtivý a napínavý děj, to je jako celek nestravitelné. Nebo napíšete knihu, která má věcný jazyk, kratší věty s existencí sloves, přímou řeč, kratší kapitoly, hodně zápletek a překvapení, ale zase to nebude kvalitní umělecké dílo.
Já bych asi chtěl oboje a to nejde, takže mi to chvíli bavilo, protože jsem si užíval tu krásu jazyka a pak už se to nedalo číst, protože to pro mě začala být nuda s neuvěřitelně pomalým dějem.
Silně nedoporučuji čtenářům, kteří hledají rychlé, čtivé, napínavé romány.
Howgh!
Nádherné dílo, u kterého tiše doufám, že jeho autorka bude také jednou odměněna Nobelovou cenou, protože úroveň jejího psaní je více než vysoká.
Našla jsem zde prolínající se linii historie utváření Sovětského svazu se svými pokusy, úspěchy, nezdary a zvěrstvy, propletenou s hlubokým duševním životem hlavního hrdiny, s jeho činnostmi vnějšími i vnitřními, proces osobnostního zocelení, alternativu komunikace, kreativitu vycházející z nitra a plodící krásu, lásku, která vše posvěcuje a zušlechťuje, a to vše protkáno mystickými obrazy.
Vynikající, chvílemi plné života vnímaného všemi smysly, chvílemi bezútěšné... Dvě desítky let na břehu Volhy, dvě generace povolžských Němců, osud národa zevnitř i s odstupem a soukromé osudy - zapřeného venkovského intelektuála Bacha a jeho dětí, Anny a Vasji... A na čtenáře se jako vlny valí množství témat (podstata lásky, síla příběhů, provázanost mýtů s obyčejným životem, svoboda, spjatost s krajinou a zároveň absence kořenů, neodvratnost osudu a další a další), záplava vjemů (už se vám stalo, že jste při čtení cítili chuť hlíny, vůni jablek, konzistenci sněhu?) a nebývalé množství podmanivých metafor (za všechny - směřování národa jako osud vypaseného kapra či Bachovo splývání s Volhou). Zulejka překonána - a přitom mám chuť se k ní vrátit...
Nemám vůbec slov, toto zjevení je nepopsatelné. Budete mít pocit že jste uvnitř obrazu či písně, že se nacházíte tam a nikde jinde. Otočí vás tón který nikdy nezapomenete. Na lepší knihy než na ty... Děti Volhy a Zulejku...ani natrefit snad nelze. Tak vám to bude připadat. Nakreslit slovy něco takového to chce vskutku dar.
Překlad na ocenění. Protože takových překladů je opravdu málo. Myslím že to je vrchol.
Zulejka otevírá oči byla kometou na literárním na nebi. Děti Volhy ji budou následovat. Příběh vesnického učitele Bacha je alegorií osudů Povolžských Němců i dalších národnostních menšin na území SSSR ve 20. a 30. letech 20. století. Epická báseň, ze které mrazí. Vřele doporučuji.
Štítky knihy
dopisy stalinismus ruská literatura násilí carské Rusko Sovětský svaz magický realismus oběti komunismu historické romány zakázaná láska Povolží
To, co Guzel Jachina opravdu umí, je vystavět oblouk lidského osudu tak, že Vás hluboce zasáhne a protne Vaši duši. Učitel Bach je na začátku příběhu nevýrazný a trochu znuděný svou rutinní prací, jeho jedinou láskou jsou krátké okamžiky četby před spaním, kdy se opájí krásou vznešeného německého jazyka. Když ale uposlechne zvláštní volání osudu a pozná se s Klárou, pochopí, že ona sama se stává přímo ztělesněním poezie, že zvuk němčiny vycházející z jejích úst zní jako rajská hudba a on sám přestává mít potřebu se jazykem a slovy dále zabývat, protože Klára mu tolik milovanou poezii ztělesnila. Bach nedokáže zabránit krutým ranám osudu, nedokáže Kláru ochránit, ale rozhodnutí, kudy se dál v životě ubírat i po těch nejtěžších životních ranách, jsou motivovány láskou a čistým citem. Proto jsou opravdová. Bach za těžkých okolností zachrání život své dceři, po nocích začne psát německé pohádky, ale ne proto, aby uspokojil své umělecké potřeby, ale proto, aby za texty získal láhev mléka a aby Anna nezemřela. Bach postupně stále více vnitřně roste. Od vznešené německé literatury se přesune k těm nejprostším a nejjednodušším věcem, jako je zabezpečení jídla na zimu, úroda jablek, šití oděvů, ale tyhle věci se stávají nakonec tím hluboce podstatným, tím, co může pro Kláru a svého osvojeného syna udělat. V knize se jen letmo dotýkáme velkých dějin, které procházejí okolo našich hrdinů a mění jejich osud. Ale hluboce a silně prožíváme konkrétn ípříběhy Bacha, Kláry, jejich dcery a nakonec i syna. Mistrný styl psaní, zvlášní křehkost a metaforická obrazost dělá z příběhu neskutečně krásnou báseň v próze. Dávám patnáct hvězdiček. Okouzlující. křehké, niterné čtení.