Děti Volhy
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521988/bmid_deti-volhy-PCL-521988.jpg
4
283
75
Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2023 , ProstorOriginální název:
Дети мои (Děti moji) , 2018
více info...
Přidat komentář
Na rovinu musím říct, že Zulejka otevírá oči se mi líbila mnohem víc. Děti Volhy jsou psány vytříbeným jazykem, ale té lyričnosti na mě bylo až moc. Navíc, Bach byl takový podivín, že jsem si k němu jen těžko hledala cestu.
Velký svět německých obyvatel Povolží za meziválečných let budovatelského komunismu, pohledem z izolované bubliny kantora-hospodáře Bacha, který nechce než chránit své milované. Přestože ví, že je to marný boj, čas a svět navždy zastavit nelze.
Není to přímočará kronika krutosti, průchod dějin má zde spíše podobu jakési melancholické pohádkové metafory...ostatně folklór a pohádky se prolínají nejen formou příběhu, ale i obsahem - zdůrazněním propojení kraje a lidu se svými pohádkami, jejich tvořivé síly.
Poetická tíha lásky pečující a ochraňující. Svou přebujelou obrazností občas zahlcuje a utápí, svou silou emocí bezmocné bezbrannosti, citlivosti a něhy mrazí.
Dechberoucí! Místy příznačně rusky těžká popisnost prostředí přivádí k netrpělivosti. Posouváte stránky dopředu, protože se nemůžete dočkat rozuzlení momentální situace, abyste se vrátili zpět a vychutnali si už uklidněni mistrný jazyk spisovatelky popisující zcela hmatatelně prostředí ať už vzkvétající nebo naopak dílo válečné zkázy se všemi důsledky. A to vše na pozadí lidského příběhu zasazeného do historických událostí.
Úžasně napsaný mnohovrstevnatý román o životě povolžských Němců byl právem přeložen do 17 jazyků. Už dlouho jsem nečetla knihu, která má tak krásný poetický jazyk a při tom autorka odkáže psát o hrozných událostech, které se odehrávaly v Rusku od roku 1916 až do 40. let. Zejména mě zaujalo sugestivní líčení zvláštního životního stylu a folklóru v této málo známé oblasti Ruska, který byl deportací povolžských Němců v roce 1941 zcela zničen.
Na pozadí těchto velkých změn se odehrává poetický příběh lásky učitele němčiny a mladé sedmnáctileté dívky. Jejich láska nemá šanci uniknout událostem, které přináší nástup bolševiků k moci a tak dopadne nevyhnutelně tragicky. Tento román mě hodně zasáhl, a ještě dlouho budu o přečteném přemýšlet...
Příběh, jak nám název napovídá, se odehrává na dolním toku Volhy, kde dlouhá léta žili němečtí emigranti, a to až do roku 1941.
V příběhu sledujeme učitele němčiny Jakoba Bacha, který není ničím zajímavý, žije si svůj obyčejný život až do doby, než má dávat soukromé lekce mladé Kláře. V tu chvíli se jeho život nečekaně změní. Máme možnost se seznámit s náturou povolžských Němců, s krajinou, ve které žijí. Je nám zde i nabídnut pohled na vůdce, kteří v těch dobách byli v Rusku.
Tak tahle knížka byla neskutečně nádherná a já si ji opravdu moc užila. Slyšela jsem na ni spoustu chvály, ale že mě až takhle dostane, to jsem vůbec nečekala.
Jazyk, kterým je kniha napsána, je kouzelný a dokonalý. To, co dokáže autorka se slovy, je dechberoucí. Užívala jsem si čtení od prvních slov. Vůbec mi nevadilo, že je kniha popisnější a pomalejší. Právě díky tomu, jsem se dokázala vcítit do příběhu a do místa a zamilovala jsem si jak hlavní postavy, tak přírodu a Volhu. Za hrdiny bych chvílemi i dýchala. Kolikrát jsem se začetla tak, že jsem vůbec nevnímala okolí a absolutně jsem splynula s knihou.
V knížce je spoustu věcí tajemných, magických, nadpřirozených a pohádkových, které tam přesně patří. Jako kontrast jsou tu však i hodně naturalistické popisy, které Vás vrátí z pohádky zpět na zem a budete prožívat někdy hodně krutou realitu povolžských Němců.
Podle anotace jsem se bála, že to bude hodně politické, ale opak byl pravdou. Ač v tom hrála svou roli, bylo to hlavně o lidech, o jejich nelehkých životech a o jejich duši. Úplně mi neseděly kapitoly o ruských vůdcích, ale chápu, že to tam patřilo. Naštěstí to bylo vždy jen pár stránek a já se zase vrátila za Bachem a jeho magickým životem.
Už dlouho jsem nečetla něco tak krásně napsaného. V knížce nesmíte na nic pospíchat, mějte pro knížku dost času, abyste si ji mohli maximálně užít. Nechte slova volně plynout, jako Volhu….
Guzel Jachina - její romány jsou mistrovská díla. Krásný sloh, příběhy lidí srážených na kolena, přesto nezdolná touha žít, a potom i vyprávění o době, která nám zůstávala ukrytá, o existenci lidí a národa, o kterých jsme neměli ponětí. Tak to je román Děti Volhy. Název a obálka knihy mě přitáhl k tomuto románu silou magnetu. Skvělé.
Ve vedrech se mi četlo špatně, ale konečně se trochu ochladilo a stránky se začaly rychleji otáčet. Před pár dny jsem dočetla Děti Volhy od Guzel Jachiny, ruské autorky s tatarskými kořeny. A víte co? Jsem nadšená! Ve všech ohledech to bylo skvělé, především pak po stránce jazykové (nutno pochválit i práci překladatele Jakuba Šedivého, který na tom jistě má velké zásluhy!).
Ocitáme se v městečku (možná spíše osadě) Gnadental, která je jedním z německých „ostrovů“ v rozlehlé ruské říši – na pozvání carevny Kateřiny Veliké sem totiž v 18. století přišli žít emigranti z Německa. Začínáme v roce 1916 a na břehu Volhy se začíná odvíjet životní příběh Jakoba Ivanoviče Bacha, zdejšího šulmajstra. Tenhle samotář, který miluje básně německých velikánů a bez bázně se za bouří vydává ven, aby se pokochal sílou přírody, žije poměrně stereotypním životem. Jednou ale dostane podivný vzkaz a nechá se převézt na druhý břeh řeky, kde začne vzdělávat dceru Uda Grimma a… No a pak je všechno najednou jinak a víc už vám prozrazovat nebudu! =)
Nemohla jsem si při četbě nevzpomenout, jak na mě působila Smetanova Vltava či Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji. Člověk se řekami a jejich proudem snadno nechá unést a i v knize může v rukou schopného spisovatele nabýt značné moci nad člověkem. I v tomto románu je Volha něčím významným, co určuje život v blízkosti jejích břehů, byť zde řeka často hrála roli spíše symbolickou (a jednou řekněme dokonce i magickou). Její tok je přitom stejně silný a hutný, jako je i příběh této knihy. Je to čtení melancholické, místy snad i truchlivé, ale především okouzlující.
Tohle byl vážně skvělý literární zážitek, o kterém ve všech směrech můžu mluvit v superlativech, a už se strašně těším na Zulejka otevírá oči od téže autorky.
„Chtěla jsem vyprávět o světě povolžských Němců - živém, svébytném a opravdovém - o světě, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat. “
— Guzel Jachina
Proč jsem se tak dlouho vyhýbala této ruské spisovatelce?
Příběh Jakoba Ivanoviče Bacha mě zasáhl tam uvnitř a donutil mě hledat další informace o ruských dějinách 20. století. Přesně to mám na knihách nejradši. Že si díky nim rozšiřuji obzory a dozvídám se něco nového.
Vím, že se popisy břehů Volhy a okolí, myšlenky a pocity postav nemusí líbit všem, ale kouzelněji je snad autorka popsat ani nemohla. Podivuhodný folklór s prvky magického realismu dohromady tvoří neskutečně silný příběh, který byste si měli přečíst.
Prozatím Děti Volhy nemůžu porovnat s autorčiným předchozím bestsellerem Zulejka otevírá oči. Ale jen prozatím.
K již řečenému bych chtěla vyseknout poklonu panu překladateli Šedivému. Jeho úkol nebyl nikterak lehký, aby zachoval pomalu plynoucí poezii. Doporučuji číst v klidu a tichu. V MHD si takovou krásu neužijete :-)
Srdce zahlcené láskou a zároveň opotřebované tím nejtemnějším strachem, rozpouštějící se v hlubinách lidského bytí... ten nejvíc čarokrásný jazyk mi zkrátka utkvěl na chlopni... a i když mnohdy osudy okolo Volhy jen tak splývaly na hladině, byla radost nechat do sebe vpíjet ten prostě život prostřednictvím tak skvostně poskládaných vět... zároveň obohacující aspekt téměř dvacetiletého neklidu povolžských Němců mi nejednou pocuchal mysl... aneb takové to nelehké, leč neobyčejné čtení.
Děti Volhy mě lapily jako řeka Volha sama,nešlo se z jejích proudů dostat. Nečekala jsem nic konkrétního a dostala snad vše-silný příběh na pozadí dějin, barvité popisy nejen přírody, které nasytí všechny vaše smysly,to vše podáno nesmírně bohatým a hutným jazykem s nádechem magického realismu,co si přímo říká o pomalé čtení a vychutnávání. Jenže takto já číst neumím,a tak jsem četla svým obvyklým krapet zběsilým tempem. Netvrdím,že jsem vše pochopila,to snad ani při té hutnosti nešlo,ani netvrdím,že všechny pasáže se četly samy a lehce. Přesto všechno jsou pro mě Děti Volhy nezapomenutelné a originální,rozhodně jedna z nejvýraznějších knih,co jsem v poslední době četla,kniha s velkým K. I když asi ne pro každého. PS: Recenze idnes v záložkách obsahuje značné spoilery,takže pozor.
Příběh zasazený do míst, která omývají proudy Volhy, která Volha formuje, jako formuje své koryto. Život v době, již popisuje autorka, plyne podle rozmarů přírody, podle toku vody a času v jednotlivých ročních obdobích. Guzel Jachina píše krásným poetickým, lyrickým jazykem. Slova jí probublávají na stránky naléhavě jako šumí titulní řeka. Příběh je občas ledový jako zamrzlá Volha a těžký jako kry, které se lámou s příchodem jara. Občas je líně pozvolný a potřeboval by popohnat. Místy bych vody trochu ubrala.
Ale za tuto knihu jsem ráda, za to, že jsem se opět dozvěděla něco nového, tedy o přesídlení Němců k Volze a o jejich životě tam.
(SPOILER)
Název tě správně navádí, ze dějištěm je tady Volha a v hlavní roli obyvatelé vesničky Gnadental, němečtí emigranti.
Samotářský učitel Bach, jehož největším vzrušením jeho dosavadního života je bouřka, zažije zlom. Než se tak stane barvitě tě provede životem vesničanů. Jenž se může zdát obyčejný až nudný, ale v tom je právě kouzelný.
No okouzlení mě rychle přešlo, jak se začala projevovat pomstychtivost obyvatel. V jejich pomlouvání a zášti jsem úplně poznávala pasáže jako vystřižené z Dědiny od Dvořákové.
Nicméně do Bachova života přibudou další lidé a na jeho chování k nim a na postupné vybarvování jeho osobnosti mě štvalo tolik věcí, že jsem tuto hlavní postavu přestala nesnášet až na posledních cca 50 stranách.
Nemastný neslaný sobec, nechává se vláčet osudem od začátku do konce, no vůbec jsem si k němu nenašla cestu.
Mně tato kniha jednoduše nesedla jako celek.
Minimum přímé řeči, neustálé popisy něčeho (i když krásnými obraty) mně nenadchlo.
Takže, komu nevadí četné popisné pasáže, květnatý jazyk a nevýrazní hlavní hrdinové, jděte směle do toho a nenechte se mou kritikou odradit.
Po Zulejce, kterou považuju za jednu ze svých top knih, jsem se na Děti Volhy moc těšila. Čekala jsem, že zase dostanu dávku nádherného jazyka - a to se mi splnilo. Ostatní věci už ale ne.
Nečekala jsem, že dostanu magický realismus. Měla jsem pocit, že Jachina se nemohla rozhodnout, jestli píše reálný román nebo pohádku nebo útěky do fantazie. Nečekala jsem několik z kontextu vytržených scén, u kterých doteď nerozumím, co tam dělaly. Nečekala jsem, že příběh, který má spád, se bude každou chvíli zbržďovat předlouhými pasážemi bez děje.
Upřímně jsem to dočetla jen kvůli tomu mimořádnému jazyku (všechna čest překladu a hvězda nahoru). A to jsem si ještě musela v půlce dát pauzu. Dokonce jsem z toho byla rozmrzelá, holt zklamané očekávání. Prostě jsme se s knížkou tentokrát nepotkaly.
Kniha má nádhernou obálku. Děj byl velmi zajímavý, obzory rozšiřující např. o existenci povolžské republiky Němců a koloniích německy mluvícího obyvatelstva v Rusku jsem neměla ani tušení. Popisy přírody v knize velmi poeticky doplňovaly děj (život Bacha, lidí okolo něj a kolem se valící dějiny plné krve, hladu, komunistických ideálu). Bylo to krásné, ale místy i poměrně rozvláčné čtení
Nechala som sa zas nachytať. Že veľký ruský román? Ani náhodou, sorry. Nekonečný, i keď treba uznať, že pekný sloh. A to je asi tak všetko.
nebavilo ma to vôbec, nedočítal som, iba do polovičky. To by som do seba nepovedal, že tak skvelá spisovateľka a ja nebudem schopný sa do jej diela začítať, ale tento text ma normálne vyčerpával. Nedošlo k spojeniu, ale kvalitná literatúra táto kniha objektívne je. Ale nebudem ako mnohí, ktorí knihu odložia a povedia, že je to brak...hodnotiť niečo, čo som nedočítal, je pod mojím prahom slušnosti! Možno sa k Vám vrátim, deti Volhy...v príhodnejšej dobe.
Dočetl, hodně líbilo, překrásný , až básnický jazyk, ten se mi ale moc nehodil u popisu Lenina a Stalina.
Štítky knihy
dopisy stalinismus ruská literatura násilí carské Rusko Sovětský svaz magický realismus oběti komunismu historické romány zakázaná láska Povolží
Úplně jsem se nemohla začíst. Dobrý příběh i krásný jazyk, ale nemělo to tu šťávu Zulejky..