Hra na schovávanou

20.02.2024

Po bouřlivém výletu do Las Vegas se Jan-Erik Fjell rozhodl pro poněkud komornější námět, který však opět oplývá neskutečnou čtivostí a brilantně vystavěnou zápletkou. Vedle vražd a klasického vyšetřování dojde i na špionážní linku jako vystřiženou z nějakého amerického akčního thrilleru. Anton Brekke, Magnus Torp a jejich kolegové z Kriposu se pokoušejí nalézt vraha, který své oběti z řad něžného pohlaví vystavuje vždy stejným podmínkám v názvu zmíněné hry, jež však v tomto případě připomíná spíš hru na kočku a myš. Přitom vyšetřovatelé jakoby mimochodem rozplétají nitky minulosti, které se současnými vraždami bezprostředně souvisí. Opět je vše nesmírně zhuštěné a zamotané. To však spisovateli nebrání psát s nebývalou lehkostí, připomínající filmový způsob vyprávění s častými „střihy“ a cliffhangery na konci kapitol. Celý příběh je navíc vystavěn velmi uvěřitelně.

Ačkoli jsem laik, nemám pocit, že by události a nalézání stop byly neuvěřitelné, naopak za ním vždy stojí píle a bystrost detektivů, mnohdy okořeněná patřičnou dávkou štěstí. Anton ani Magnus nejsou žádní Supermani, občas udělají chybu a pomáhá jim jen pečlivost a cit pro detail. V případě Antona je zde i přítomna dějová odbočka, během které má velmi specifické „pánské potíže“ a tráví čas hospitalizovaný v nemocnici, což jen podtrhává jeho lidskost (podobně jako opiové dýchánky jistého Sherlocka Holmese). Autor pak na konci knihy v poděkování uvádí seznam lidí, s nimiž při psaní spolupracoval. A tradičně mezi nimi jsou i kriminalisté a další odborníci, což nasvědčuje tomu, že důležité rešerše za jeho psaním zajisté budou. Jedná se zkrátka o výtečnou detektivku, kterou mohu tradičně s radostí doporučit.