Deník japonské manželky
Veronika Ageiwa
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/367551/bmid_denik-japonske-manzelky-Gpv-367551.jpg
4
528
185
Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou? K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četla z důvodu, že mě zajímá život, zvyky, kultura v Japonsku. Četla se dobře, ale myslela jsem si, že tam bude popsáno více. Některé zažitky byly zajímavé, ale třeba o jejich rodině, jak se v ní žije, zájmy, názory na výchovu dětí jsem postrádala. Chtělo to více podrobněji, ale i tak jsem se něco dověděla.
S autorkou jsme si kdysi vzájemně navštěvovaly blogy, protože i já jsem v té době také začínala život v jiné zemi, i když byla mnohem méně exotická, a nacházely jsme styčné body. Její zápisy na blogu byly hodně dlouhé, takže je mi jasné, že se hodně zkracovalo, mnohdy ke škodě věci. Krátké kapitoly jsou nespíš vyrobeny speciálně pro knihu, a kvůli tomu se pak spoustu věcí z textu ztratilo nebo bylo opomenuto. Škoda, takhle vznikla jen průměrná kniha, a místy to pak vypadá (i podle komentářů zde), že autorka je chronická stěžovatelka, a což tedy rozhodně není.
Přečteno v rámci čtenářské výzvy 2021- Kniha jejíž název má 21 písmen. Nebýt výzvy, knihu bych si asi k četbě nevybral.
Kniha je psána formou deníku, kde stejné události jsou popisovány nejprve Češkou a potom jejím japonským manželem. Jako koncept určitě dobrý nápad, jazykově také na dobré úrovni. Jedna věc se mi ale nelíbila. Jako Čech totiž nerad čtu o tom, jak je v Čechách všechno hrozné, nic tu nefunguje a my, kteří tu žijeme pořád, to už ani nevidíme. Naproti tomu v Japonsku je všechno úžasné. I já rád cestuju a mimo ČR si často uvědomuji, jaké mám hrozné štěstí, že jsem se narodil zrovna v Čechách. Veroniku obdivuji, že se byla schopna adaptovat na na život v Japonsku, ale já bych neměnil. Japonská kultura je té naší vzdálená na světelné roky, je jiná, ale ne lepší.
Cetla se dobre, coz o to. Ale malo pridane hodnoty.
Mne chybelo vice informaci o Japonsku. Samotne srovnani. Podle Veroniky je nejspis nejdulezitejsi informace o Japonsku ta, ze je tam vlhko. A tak nam to opakuje porad a porad. To, ze bydli v krabici, cteme pul knizky, ale pro jistotu nam to shrne jeste na konci. Stejne tak opakuje, ze je plno v doprave. To jsme asi zaznamenali vsichni.
Ze japonsti muzi nejsou gentlemani, to by mi stacilo rict taky jen jednou. Holt, jsou jini.
Zajimave a nove mi prisly informace o brigade, porodnici a skolce, jenze to se mi zda na celou knizku dost malo. A to znam Japonsko jen z par dokumentu a starsich filmu.
To by ale bylo na par stranek...
Skoda, ze misto neustaleho opakovani tehoz, nenapsala treba neco o beznem zivote s Kotou, kde urcite narazeli na spoustu jinakosti. Nebo srovnani s USA a Francii...
Ale tak - ted vime, ze v Japonsku je vlhko :-)
Prostředí Japonska mě zaujalo v románu "Gejša", takže když jsem objevila tuto knížku, neváhala jsem, a do země vycházejícího slunce se vydala znovu.
Příběh Veroniky byl velice poutavý, bylo opravdu zajímavé nahlédnout do jiné kultury a porovnat jejich zvyklosti s těmi českými. Autorka nejde s vyprávěním příliš do hloubky, ale vlastně mi to ani nevadilo, protože popisuje situace každodenního života, takže kdyby každou takovou věc omílala na dvaceti stránkách, asi by to byla nuda. Za mě tedy krásné 4 hvězdy.
PS: Ten přebal je nádherný, díky němu jsem se k této knížce dostala.
Mě to hodně bavilo. Svižné vtipné. Měla jsem , aha, momenty a uvědomila jsem si jak vnímám svět optikou středoevropana. Autorka zachytila atmosféru a rozdíly v běžném žití. Nejde však do hloubky, klouže po povrchu, témata nerozvádí, což by knize přidalo na zajímavosti. Ale i přesto super.
Mně se to líbilo, protože jsem v Japonsku byla a oživila jsem si některé reálie. Pochopit Japonsko není jednoduché, Psáno čtivě, je to oddychovka se spoustou i vtipných zajímavostí.
Dopředu musím uvést, že moje hodnocení bude nejspíše kritické hlavně proto, že mi je Veronika jednoduše nesympatická. Omlouvám se.
Celé zápisky na mě v průběhu čtení vysílaly převážně negativní energii. V Česku se nelíbilo žít, protože prostě Česko :-D no co už, není to s námi Čechy vůbec jednoduché. V Japonsku se zase nelíbilo, protože je spoustu věcí úplně jinak než v Česku... jako cože? Absolutně jsem nepobrala, jak z příběhu vypustila svoje děti. Celkový dojem je, že se Veronika do Japonska hodí víc než do Česka.
Abych nebyla pouze negativní, určitě oceňuji spoustu zajímavých japonských reálií, o kterých jsem neměla ani páru.
Nebylo to špatné, ale přišlo mi to dost povrchní. Od deníku jsem čekala víc. Takové víc emocionální. Víc o životě s manželem - jak se dali dohromady, jestli měla nějaké pochyby, jestli jí v Tokiu byl dostatečnou oporou. Spíš mě právě zajímalo jaké jsou smíšená manželství z intimnějšího pohledu.
To že jejich a naši úředníci se nedávají srovnat s našimi a mají vysokou pracovní morálku je všeobecně známo. Ale bylo tam spousta takových drobností, které byly nové a zajímavé.
A dále mě to utvrzuje v tom, že do Japonska bych se nepřistěhovala.
Stejně jako japonskou literaturu mám ráda i literaturu o něm. Vřele jsem přivítala tuto malou možnost, moci tam nahlédnout díky téhle knize, respektive řekněme spíše deníku. Malou říkám proto, protože to bylo opravdu jen pootevření dveří do jiné země, kultury a povahy, i tak to bylo fajn čtení. Sice jsem tam nikdy nebyla, ačkoliv bych moc ráda, ale v tomto podání jsem měla tak trochu pocit, jako bych to už dávno znala, Japonsko mám hodně pod kůží.
Od první stránky jsem se začetla, začátek byl super a všechno mi bylo tak povědomé, užívala jsem si to, pak to postupně místy polevovalo, byly kapitoly zajímavější a obyčejnější, každopádně takový je život, tím spíš v cizí zemi. Nijak to tím ale zvlášť neupadá, bylo to příjemné, záživné a přirozené. Je tam cítit pravá atmosféra, jakkoliv je styl psaní a vyprávění jednodušší, nicméně přímo úměrný svému žánru.
Musím říct, že ačkoliv je to vyprávění Veroniky, ocenila bych i více stran z pohledu Kóty. Možná by se hodil i obsáhlejší začátek, jak se přesně poznali, jak se postupně zamilovali, jaké to pro ně bylo, přece jen jsme tak odlišní, dodalo by to tomu víc na zájmu a kniha by působila profesionálněji.
Život v Japonsku rozhodně není jednoduchý a jen krásný, tím spíš pro cizince, a uvědomila jsem si, že natrvalo bych tam žít nemohla, takový tradiční japonský pohřeb mě vyděsil až dost, ale jako místo, kam bych se pravidelně vracela, je to přesně ono. Snad se mi to jednou poštěstí, abych třeba taky mohla sepsat takovou knihu.
Ráda čtu tento formát knih, kdy český autor žije v cizí zemi a jeho prostřednictvím nejen po dané zemi cestujeme a objevujeme její krásy, ale zejména se dozvídáme zajímavosti z běžného života tam a především kulturní odlišnosti. A co se týká Japonska, tak tam jsou rozdíly opravdu propastné ve všech oblastech života - rodinných zvyklostech, v pracovním světě, zdravotnictví, bydlení, prostě cokoliv Vás napadne se dělá nebo prožívá v této zemi jinak než u nás! Přičemž tento svět je pro nás opravdu vzdálený a ne tak moc všude zmiňovaný, takže za mě kniha opravdu originální a velice zajímavá! Rozhodně doporučuji pro rozšíření obzorů, ale i pro milé a oddechové čtení, které utíká naprosto samo, poněvadž autorčin styl psaní je živý a svižný, a tudíž velice čtivý!
Deník japonské manželky mě mile překvapil. Většinou čtu jednu knihu alespoň čtrnáct dní, u této mi po třech dnech bylo líto, že už ji mám přečtenou. Nenáročná, oddechová literatura, ve které se dozvíte hodně o rozdílech mezi českou a japonskou kulturou. Hlavní hrdinku jsem obdivovala proto, jak se dokázala v jiné zemi aklimatizovat a jak se zvládla popasovat s každodenními překážkami.
Velice zajímavá knížka. Nejvíc jesm si uvědomovala kulturní rozdíly, které člověk běžně nevnímá.
Poutavé prázdninové čtení, přitažlivá vzdálená země tak jiná a nepochopitelná, divoká příroda a moderní město, vztahy v rodině, v zaměstnání, vzdělávání, příšerné vztahy mužů a žen - tady jsem autorku nechápala, pro mě neakceptovatelné chování manžela, lhostejné a sobecké- taky mi autorka lezla místy na nervy - vztah k vlastním dětem- ale i tak se kniha četla dobře.
Celkem svižná jednohubka, pár opravdu neobyčejných zkušeností, např. formulář omluvy za chybu šéfovi, porodnice, školka à la absurdistán a na druhou stranu celkem dlouhá mezera ze života rodiny ve Francii, kde se mimochodem narodí druhé dítě. Četlo se to dobře, místy je to i vtipné, ale celkově působí knížka trochu neohlazeně, jako by ještě potřebovala nějaké úpravy.
Velice se mi kniha libila. Ty kulturni rozdily. Bylo to pro mě moc zajimave.
Deník japonské manželky
Příjemné oddychové čtení, které mnohdy vyloudilo úsměv, občas údiv, někdy i soucit a obdiv. Autorce děkuji za zprostředkování pocitů při poznávání života v tak odlišné zemi.