Dějiny světla
Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/232080/bmid_dejiny-svetla-9QD-232080.jpg
4
445
110
Román o fotografovi Františku Drtikolovi. Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé, nebyl by to obyčejný příběh, ale neobyčejný osud; za druhé, jeho hrdinou by byl fotograf, opatrovník světla; a za třetí, byl by to osud plný stínů, samozřejmě. Kdo to vlastně byl František Drtikol? Dandy z hornického maloměsta, světově známý fotograf, jehož živnost krachovala, mistr aktů, co nikdy neměl štěstí na ženy, mystik a buddhista, který uvěřil v komunismus; muž mnoha vnějších rozporů a jejich vnitřní syntézy. Jan Němec (1981) přichází s rozsáhlou a pro současnou českou prózu zcela nezvykle pojatou románovou freskou, uměleckým a duchovním Bildungsromanem, který pokrývá více než půl století: ožívají zde příbramské stříbrné doly, Mnichov v době secese i prvorepubliková bohéma, po řádcích se procházejí nahé modelky a světlo zatím nepozorovaně splývá s vědomím… Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši lidem do duší světlem poznání. František Drtikol Cena Evropské unie za literaturu 2014, Cena Česká kniha 2014. nominace na Magnesii Literu 2014 za prózu, nominace na Cenu Josefa Škvoreckého 2014... celý text
Přidat komentář
Nejsem žádný nadšenec do umění fotografie a malby, ale okem laika musím říci, že Drtikolovy fotografie jsou excelentní. O Fráňovi jsem se dozvěděl z pamětí Eduarda Tomáše, který o něm hovořil jako o učitelovi a mystikovi.
Při četbě Dějin světla postupujeme životními etapami pěkně od dětství až po stáří. Od umění až po duševní prozření. Možná nejsem dostatečně skromný a empatický, ale rád bych ještě hlubší popis Drtikolova nitra. I když částečnou kompenzací mi byly vložené deníky z doby první světové války adresované Elišce Jánské. Udělal jsem si pak dojem, že Drtikol byl citlivý, sympatický introvert, který se ale dokázal i pěkně nasrat.
Nic ale nezazlívám a souhlasím s autorem který v doslovu píše: ,,V životě člověka je více neznámého než známého a to známé upadá v zapomnění. Psát o někom s sebou nese nárokovat si podrobnost i úplnost, které jsou jednoduše nedosažitelné."
Na mystiku dojde až v poslední čtvrtině knihy. Setkáme se se jmény jako Karel Weinfurter, Leopold Procházka, Gustav Meyrink atd. Popisy duchovního prozření jsou popsány zdařile. Zvláště pak probouzení hadí síly. Závěr ze Spořilova bych ale uvítal ještě trochu více košatější. Přeci jen tam mistr strávil kus svého života.
Při četbě mě několikrát napadla paralela s dokumentárním filmem Fotograf František Drtikol, který zrežíroval Jiří Holna v roce 2000. Ten doporučuji při četbě shlédnout jako výborný doplněk.
85%
Trpím kritickým pohledem na českou literaturu, ale po přečtení tohoto skvostu jsem se musel malinko omluvit - báječný bildungsroman, který jsem zařadil v knihovně hned vedle Všechno jen ne hrdina od Rudolfa Lorenzena.
Krásné, poutavé čtení. Nádherný český jazyk a zajímavý životní příběh. Litovala jsem, že jsem dočetla a kniha není delší. Pět hvězd je málo.
"Není-li krása uvnitř, nemůže být ani venku, anebo jen chladná a nudná, náhodná."
Myslím, že tato věta vystihuje veškerý můj dojem z četby. Dlouho jsem nenarazila na nic, co by mě takovým způsobem upoutalo. Pozoruhodný, čistý a krásný český jazyk dal vyniknout nevšednímu a přece tak lidsky zpracovanému příběhu. Autorovi všechna čest, nebýt závěrečné děj trochu retardující pasáže, je to plný počet bez mrknutí oka.
Co se týče jazyka, je to nejkrásnější khiha, kterou jsem zatím četla. Poeticky psaný děj, který Vás vtáhne do atmosféry začátku minulého století a než se nadějete, zajímáte se o fotografii :-) Po přečtení jsem marně hledala další knihu s podobným jazykem, takže jsem skončila opět s knihou od Jana Němce Hra pro čtyři ruce
Velmi dobře a zajímavě zpracovaná biografie. Kniha obsahuje plno zajímavých historických faktů, ukazuje jak jednotlivé události prožíval hlavní hrdina a způsobem, kterým je kniha napsána, se čte jedním dechem.
Bezesporu dobrá kniha, začátek knihy jsem si vychutnala, obzvláště použití nezvyklé du-formy, která mi pomohla ztotožnit se s hlavním hrdinou..Oceňuji fakta o dětství, dospívání, fotografické práci..jen zhruba od půlky mi přišlo, že autor zabředl do vztahových pavučin a pro mě se kniha stala již trochu vleklou..
Asi jsi jedna z mála, která se s Fráňou prala a ten Tě bez mrknutí oka položil na lopatky... a to navzdory krásnému jazyku, nezvyklému vypravěčskému stylu... dokonce jsi byla před přečtením i na příbramské výstavě, která je skvělá... Svatou horu prochodila křížem krážem... tím Ti to bylo vše bližší, autentičtější... ale po dočtení v Tobě přeci jen zůstalo pouhé příšeří...
Docházelo u Tebe k občasnému ztrácení se v textu, v čase... marně jsi mnohdy hledala světlo, které Tě vyvede z té temnoty písmen... pocity jsou hodně rozporuplné, ale i tak čtyřhvězda... musíš si hýčkat vše, co je propracované, chytré a navíc české... i když u Tebe si to na ten správný čas musí ještě pár let počkat...
Mockrát jsem si při čtení říkala, že si autor musel dát obrovskou práci se čtením Drtikolových deníků, studiem jeho díla i života. Je to výborná kniha, opravdu do detailu propracovaná a v tom celkem ojedinělá. Jediné, co bych za sebe snad vytkla je to využití netradiční třetí osoby k vyprávění, ale i to má svůj smysl, který člověk pochopí po přečtení. Pomáhá udržet odstup a pochopit jednání i myšlení hlavního hrdiny. A pravda taky je, že jsem si na ten způsob vyprávění po čase zvykla a už mi to ani nepřišlo rušivé. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Není to pro mě sice úplně zjevení, nebude patřit k těm, které by mě nadchly naprosto bez výhrad, ale hodnotím ji jako naprosto vynikající.
Jan Němec zvolil velmi nezvyklé vyprávění v du-formě. Použití této formy v literatuře je samo o sobě zvláštní a málo frekventované. V Dějinách světla je ale ještě čímsi zvláštnější. A to tím, že vypravěčem je František Drtikol hovořící značnou část příběhu se svým nitrem, promlouvající sám k sobě. Drtikol praktikující meditaci a zabývající se budhismem. To jsou disciplíny, lze-li to takto laicky nazvat, ve kterých má duše a lidské nitro dominantní postavení. Du-forma je tak prostředkem, který dává příběhu naprosto nový rozměr popisující ne stav věcí, ale stav nitra, stav myšlenek, stav emocí.
Du-forma zde navíc funguje ještě jinak. Po nějaké době čtení dochází k tomu, že čtenář jakoby splynul s hlavním hrdinou a sám se stal tím, s kým Drtikolovo nitro rozmlouvá.
Hranice mezi čtenářem tajně poslouchajícím rozhovoru fotografa se svým vědomím a čtenářem stávajícím se adresátem těchto promluv se neustále pohybuje.
Skládáš si v hlavě útržky románu psaného v nezvyklé "Du-formě", která dá smysl v meditativní pasáži téměř na konci knihy.
Příběh je pro tebe tancem na hraně stability a neuchopitelnosti. Tak jako sám přemítáš, o čem to vlastně bylo... Lovíš v paměti a vystupují ti pevnější body života Tíška (dětství v Příbrami, studia v Mnichově, začátky s Ervou)... Příběh je jako pohled do kaleidoskopu. Pro každého čtenáře budou zásadnější jiné plochy. Možná i pro tebe bude jiné číst Dějiny světla v jiném čase, v jiném světle... Lecčemu jsi neporozuměl... Na leccos raději zapomněl...
Byl Drtikol vláčen osudem, nebo svůj osud tvořil? Cítíš v jeho osobě jistý druh smutku. V hlavě ti letí slova SAMOTA - SMUTEK - SMÍŘENÍ... I když románem letí snaha o LEBEN - LICHT - LIEBE.... Z této trojice románem nejvíc prostupuje světlo... světlo jako protiváha tmy, kterou příběh v hornickém kraji započíná... A zbrkle v rádoby klidu končí epilogem po roce 1945 ve spořilovském fotografově období...
Zásadnější otisk do tebe po prvním čtení Dějiny světla nevtlačily...
Kniha byla dobrá, ale pro mě to až tak velká pecka nebyla. Přečetla jsem ji sice na dva zátahy, ale v závěru už jsem se ztrácela. Drtikolovo "hledání duchovní cesty" pro mě bylo jako labyrint, ve kterém už moc nevím kudy kam. Líbilo se mi použití autentické korespondence. Du forma se spoustě lidí, jak čtu, líbí, ale mně se četla trochu hůře - asi jsem moc sešněrována zvykem první či třetí osoby.
Musím říct, že kvůli tomuhle románu jsem se na databázi registrovala. Říkala jsem si, že ho musím doporučit dál. Právě jsem ho dočetla... Někdo tu píše, že kniha je rozvláčná a že musel přeskakovat stránky. Tak já jsem některé odstavce naopak četla vícekrát, jak se mi líbily a jak zářivě jsou vybroušené. Je to skvěle napsané - a že zároveň bylo o čem psát. Není to možná úplně pro každého, ale zase nic nepřístupného, já to přečetla jedním (hlubokým) dechem...
Alespoň toto: "Už u Weinfurtera sis všiml, že pro takzvané duchovní žáky je obvykle daleko důležitější učitel než učení. Lidé nehledají světlo, ale teplo, a jen okolnost, že se světlo a teplo tak často vyskytují pospolu, to může na chvíli zastřít."
Pro mě osobně - a zcela bez nadsázky - nejlépe napsaný český román posledních let. Už dlouho jsem se nesetkal s natolik kultivovaným, citlivým a skutečně uměleckým textem. Jako by se Jana Němce vůbec nedotklo všechno to zpovrchňování a hloupnutí kolem nás, které bohužel tak často proniká i do beletrie. Přečíst tuto knihu je povinností každého, kdo tuší, že pravdu a dokonalost je třeba hledat uvnitř.
Já jsem si to pod záplavou dobrých referencí koupil a s nadšením začal číst. Asi po 80 stránkách už jsem nemohl dál. Zdlouhavé, archaické, přišlo mi jako ztráta času číst, jak se v minulým století vyvolávaly fotky. Chybělo tomu napětí, jazyk byl starý a nemoderní...nebavilo mě to. Knih je na světě tolik a tak nemá cenu ztrácet čas tím, co člověka nebaví.
Kdybych měl hledat pozitiva,tak se mi docela líbila vazba obal knihy a ta sexy žlutá záložka.
Rozvláčné, popisné, zdlouhavé. Drtikol by se obracel v hrobě. Nemohla jsem se knihou prokousat. Nemám ve zvyku přeskakovat stránky, ale v této knize bych se asi ke konci nedostala.
Na Dějiny světla jsem se moc těšila a zároveň čtení odkládala. Měla jsem strach, aby se mé očekávání naplnilo, abych nebyla zklamaná, jako se mi poslední dobou občas u doporučených knih stalo. Naopak, všechna chvála, kterou jsem slyšela, je stoprocentně zasloužená a zážitek z četby všechna očekávání nejen naplnil, ale dalece překročil. Od prvních řádků si mne příběh získal a díky vyprávění ve druhé osobě, s kterým jsem se setkala poprvé, dokonale vtáhl do děje, pocitů, myšlenek... Při čtení Intermezza tvořeného úryvky Drtikolových deníků jsem se těšila, až se autor znovu vrátí k svému způsobu vyprávění. Úžasná kniha. Kolik jen se toho člověk dozví o umění, kráse, fotografii, lidech... A také o sobě. Velmi mne oslovila kratičká epizoda s Jeronýmem v léčebně.
Štítky knihy
buddhismus fotografování umění česká literatura životopisné, biografické romány mystika rozhlasové zpracování František Drtikol, 1883-1961 Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Přestože někteří recenzenti vyčítají Janu Němcovi přílišnou jazykovou ekvilibristiku, která zatlačuje samotného Drtikola do pozadí, já říkám pravý opak. Právě ony pasáže mě tahaly do čtenářského nebe. Dojímaly mě a jitřily mé podrážděné emoce. Přinášely mi uspokojení a pocity osvícení.
Ta kniha mi přišla do ruky právě v době, kdy jsem dokázal procítit veškeré nuance nešťastných lásek, kdy jsem se dokázal vcítit do mladého fotografa, ale i do Františka Drtikola vyzrálého, uchylujícího se k okultismu, mystice a východnímu náboženství. Světlo všech těch slov se mi vypalovalo na temnou stranu mé duše. Všechno to světlo ve mně rezonovalo díky alikvotním tónům chrámového gongu, na který dokázal František Drtikol hrát hodiny a hodiny. Prostě – správná kniha ve správný čas. Přeji vám podobně „světelný“ čtenářský zážitek…