Dědeček Oge

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Podtitul: Učení sibiřského šamana.

Příběh o proměně obyčejného člověka v kmenového léčitele přibližuje praktiky sibiřských šamanů.

https://www.databazeknih.cz/images_books/27_/27613/dedecek-oge-oLs-27613.jpg 4.693
Žánr
Literatura česká, Duchovní literatura, Náboženství
Vydáno, Eminent
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (20)

Kniha Dědeček Oge

Přidat komentář
Nel.K.
19. září

Ze začátku jsem z knihy byla rozpačitá, vyprávění o tom, jak se z Ogeho stal šaman a jeho cesta hadem, nebylo přesně to pravé, co jsem očekávala. Ogeho jsem tak na nějaký čas odložila, až do doby, kdy na něj přišla chvíle.. Potom mi ale přímo učaroval. Všechna ta jeho moudrost a rozvaha, to jak zacházel s přírodou, jak se protloukal životem, přestože ho sváděla na scestí kuna, jak se učil číst a psát, přestože neměl rád to, co bolševici mezi lesní lid dovlekli. Bylo to krásné, všechna moudra byla opravdu rozumná a obohacující.

Že je konzumace velkého množství alkoholu věc destruktivní, ví každý rozumný člověk, přesto ten příklad jaký dopad mělo jeho přivleknutí mezi lidi alkoholem nedotčené, byl až neuvěřitelný. Neuvěřitelný, přesto reálný a smutný. Šedá Chargího mlha nad osadou způsobila přerod jednoho lidu žijícího v souladu s přírodou v něco nepřirozeného, nehezkého. Vše jde vidět i dnes, špatný život bez radosti, bez péče o nás samozné, bez kvalitního jídla a lásky, nevede k ničemu dobrému. Které hodnoty jsou ty správné, určuje společnost, jako masa, ale je to tak v pořádku?

harena
13. srpna

Krásné a ke konci smutné čtení o mizení jednoho etnika ze světa. Spisovatelka během 9 let sbírala a sepisovala vzpomínky pamětníků na posledního šamana Ogeho a na dřívější a současný život Evenků. Žili v oblasti sibiřské řeky v Podkamenné Tunguzky, živili se lovem zvěře a chytáním ryb, kočovali se sobími stády, ale jejich život se rapidně změnil příchodem ruských bolševiků. Ve vesnici v obchodě mohli prodávat kožešiny a za to si mohli kupovat vodku. Vodka vládla a moudrost končila na hromadách jako splašky.

Nebyla to lehká cesta, kterou musel projít malý Oge, aby se stal šamanem. Bylo úžasné zároveň s ním procházet tělem hada, dorozumívat se se zvířaty a nakonec dosáhnout Chergu buga - dolního světa, neboli Podsvětí. Léčil nemocné díky hadům, které uchovával v podpaží, a ti vstupovali do nemocných, sáli jejich nemoc a uzdravovali je. Léčil i pomocí bylinek. Posléze odchází Oge do tajgy a raději tráví dny o samotě, než aby přihlížel, jak Tunguzové mizí dobrovolně v zemi stínů.

Ano, ten konec je smutný, ale celá kniha je psaná s láskou, líbil se mi styl psaní, je zde spousta zajímavostí a postřehů ze života Tunguzů a doufám, že odchodem Ogeho nezmizí poslední lesní člověk.

Ještě trochu učení Ogeho - šamana:

"Lesní lidé říkají, že láska - to je poznat svého člověka a naučit se s ním žít."

"Lesní lidé říkají, že laskavost a mírnost u ženy jsou základ pro rodinné štěstí."

Doporučuji.

matej7838
02. července

Člověk si musí zvyknout na autorčin styl, především na kladení sloves na konec věty (zhruba typu "ryby si naloví, dříví nasbírá, a až se do plamenů zakouká, dobře mu zas bude"). Jinak je kniha úžasná sonda nejen do života "lesních lidí", ale především do mysli, která běžně operuje s duchy, přechází mezi světem živých a mrtvých a vnímá duchovní stránku člověka přinejmenším stejně silně jako tu tělesnou. Občas se kniha ponoří do neskutečného chaosu, občas ale čtenář ví, co Oge prožívá (například chlapcova sexuální zkušenost) a může dekódovat, v čem je šamanské vidění světa (dá-li se to tak nazvat) jiné než to jeho. A jindy je Oge prostě člověk jako já a naprosto chápu, čím si prochází. A zaslouží si můj obdiv.

Napsal jsem, že kniha je sonda, a jako takovou jsem ji vlastně i četl. Proto pro mě bylo v jejím závěru překvapením, když se v ní objevilo opravdové napětí, když jsem pocítil úzkost a začal najednou sledovat příběh. Za tohle příjemné překvapení zaslouží Oge i tu pátou hvězdu.

Gaome
19. března

Krásně a citlivě podané vyprávění legendy u které je více než jasné, že autorka byla a žila na Sibiři a vydávala se po stopách jejich dnes již zmizelých obyvatel. Velmi autentické prožitky a svědectví podává se zřejmou lehkostí a s úctou k jejich kultuře

Rihatama
18. ledna

Pomalu projíždíme nekonečnými mongolskými stepmi a altajskými horami, cesty nevidět, jen obzory a horizonty nejbližších kopců, dolin a hor. Nikde ani živáčka a přece se sem tam vynoří osamělá jurta. Naštěstí. Zjistíme, kterým směrem se ubírat dál. Aspoň pro nejbližších 20-50km. Cesta dlouhá asi 370 km trvá téměř 13 hodin, 2x cestou píchneme gumu. Mohla ale trvat mnohem déle. Nebýt těch několika ve stepích a horách roztroušených, ztracených jurt a jejich obyvatel, kočovných Mongolů. Jenže jak tam takhle mohou žít? Bez vody. Bez elektřiny. Bez odpadů. A přece tady žijí a do měst se ještě všichni nesestěhovali, Zatím... Nevím, jak moc je život těchto kočovných Mongolů podobný životu kočovných Tunguzů, jejichž malá část taky žije v Mongolsku. Šamanismus je tady ale taky rozšířený a času mají mongolští pastevci k přemýšlení víc než dost.

Mnohokrát mi v průběhu vyprávění o životě sibiřského léčitele Ogeho vyvstala po těle husí kůže. Nejednou jsem se ztrácela v Ogem samotném a prožívala jeho niterné pocity, strachy, touhy, když procházel tělem hada, dostal se do podsvětí Chergu Buga... Ne, nejsem typ do tajgy či do pouště. Na to jsem moc zhýčkaná civilizací. Duchovní prostor máme naštěstí neohraničený a svět velký. K poznání a moudrosti tak máme dveře otevřené. Záleží jen na nás, jaký život budeme žít.

"Jednou z nejdůležitějších věcí na světě je pomoci odejít. Člověk by neměl být v posledním okamžiku sám. Od toho žije mezi lidmi."

"Kdo si neváží života bude nešťastný."

malpet
27.10.2017

Vyposlechnuto jako audiokniha, namluvená Jaroslavem Duškem. Už jen z tohoto důvodu je kniha opravdovým zážitkem, nehledě na hluboký text, který člověka opravdu zasáhne.

Vesmich
12.08.2017

Nahlédnout do života vzdálených lidí (jak geograficky, tak životním stylem) je vždycky nějak obohacující a v tomto případě i velmi uvěřitelné, neboť vycházející z autorčiných profesionálních zkušeností. Nahlédnout zánik a vytrácení se nějaké kultury, je zase vždycky bolestné, nicméně setrvalý patos, provázející text, že vše, co bylo a umírá, je dobré a vše, co bude a rodí se, už ani moc ne, mi není blízký. Z mého profesního pohledu je vždycky užitečné podívat se, jak oni vzdálení vychovávají a vedou své děti a jak a kdy se ony vydávají vlastní cestou a to bylo v tomto případě přínosné velmi.

pajaroh
21.03.2017

Většinou se v mytologii nevyžívám a spíše ji beru jako částečně historický zdroj, ale tento příběh má v sobě něco, co rozvibruje duši a zanechá touhu hledat to, co s Ogem odešlo... volnost, krása a beznaděj.

1