Dědeček Oge

1 22. února

Nabídka pohledu do jiné životní kultury lidí na této planetě a pozoruhodný příběh dědečka Ogeho. Příjemné čtení. Fantazie pracovala na plné obrátky. Moje představa o tom, jak to tam na Sibiři nejspíš vypadalo, bude asi úplně jiná, než ta reálná. Tím víc mě teď láká místní končiny navštívit. Podle popisu to vytvářelo dojem pustiny a bohatství spíše přírodní.

07.09.2020

Příběh o proměně obyčejného člověka v kmenového léčitele. Přibližuje praktiky sibiřskývh šamanů.
Tajga je otevřená kniha. Nemá tištěná písmena, ale mluví řečí obrazů. Stačí jen se dívat a naslouchat.
(2009)

19 22.03.2020

Díky devítiletému výzkumu a skvělému vyprávění etnoložky Pavlíny Brzákové si můžeme přečíst zajímavý a smutný příběh o posledním evenckém šamanovi a v podstatě o mizení jedné kultury. Je to kniha o tvrdém životě, o lásce k přírodě, ke zvířatům, o přátelství, je mystická a mytologická.

"První ze světa odešel Ogeho bratr Uluďa. Pětkrát se toho dne pověsil, pětkrát ho od stromu odřízli. Po šesté se schoval. Druhý bratr Ljocha zůstal v tajze s bábou Lolbiktou, a když ta najednou umřela, vyběhl v úleku ze srubu. Běžel bos s vyvalenýma očima. Tenkrát mrzlo. Na jaře z něj našli jen pár kostí. Nejmladšího Artura bůhvíproč objevili za vsí s proraženou lebkou. Bratr Čimirkan skočil v opilosti po hlavě na mělčinu. Jochora a Sergeje podřízli v jeden jediný den, dodnes se neví, kdo to udělal. Ten samý rok se otec Bokorčo vracel s úlovkem od Tetere, když tu mu nečekaně selhalo srdce. A krátce nato umřela žalem matka Edárik. Během dvou let tak Oge přišel o celou rodinu. Zůstal sám. - Bylo to v roce 1929."
...
"Oge strávil ve vesnici už dobrý měsíc. Byly dny, kdy měl Tunguzů plný dům. Rusové za ním nechodili. Pomohl několika rodičkám, ale děti se tu rodily všelijaké. Ženské chlastaly, vodku si neodřekly. Zelení hadi se jim rozlezli po břiše a sáli dětem život. Plody něměly sílu dorůstat. Chyběly jim nohy, ruce... rodily se s ochrnutým mozkem. Stařec byl nešťastný. Věděl, že jakákoliv pomoc přijde vniveč. Všechny duše tu byly nemocné a všechny na sobě závisely. Vyléčil-li jednu, ostatní ji strhly zpátky. "Napij se, Tunguzíku," vybídl ho toho večera náčelník, když za ním přišel s flaškou v ruce. Odporná věc, tahle vodka!"

1 19.09.2019

Ze začátku jsem z knihy byla rozpačitá, vyprávění o tom, jak se z Ogeho stal šaman a jeho cesta hadem, nebylo přesně to pravé, co jsem očekávala. Ogeho jsem tak na nějaký čas odložila, až do doby, kdy na něj přišla chvíle.. Potom mi ale přímo učaroval. Všechna ta jeho moudrost a rozvaha, to jak zacházel s přírodou, jak se protloukal životem, přestože ho sváděla na scestí kuna, jak se učil číst a psát, přestože neměl rád to, co bolševici mezi lesní lid dovlekli. Bylo to krásné, všechna moudra byla opravdu rozumná a obohacující.

Že je konzumace velkého množství alkoholu věc destruktivní, ví každý rozumný člověk, přesto ten příklad jaký dopad mělo jeho přivleknutí mezi lidi alkoholem nedotčené, byl až neuvěřitelný. Neuvěřitelný, přesto reálný a smutný. Šedá Chargího mlha nad osadou způsobila přerod jednoho lidu žijícího v souladu s přírodou v něco nepřirozeného, nehezkého. Vše jde vidět i dnes, špatný život bez radosti, bez péče o nás samozné, bez kvalitního jídla a lásky, nevede k ničemu dobrému. Které hodnoty jsou ty správné, určuje společnost, jako masa, ale je to tak v pořádku?

48 13.08.2019

Krásné a ke konci smutné čtení o mizení jednoho etnika ze světa. Spisovatelka během 9 let sbírala a sepisovala vzpomínky pamětníků na posledního šamana Ogeho a na dřívější a současný život Evenků. Žili v oblasti sibiřské řeky v Podkamenné Tunguzky, živili se lovem zvěře a chytáním ryb, kočovali se sobími stády, ale jejich život se rapidně změnil příchodem ruských bolševiků. Ve vesnici v obchodě mohli prodávat kožešiny a za to si mohli kupovat vodku. Vodka vládla a moudrost končila na hromadách jako splašky.

Nebyla to lehká cesta, kterou musel projít malý Oge, aby se stal šamanem. Bylo úžasné zároveň s ním procházet tělem hada, dorozumívat se se zvířaty a nakonec dosáhnout Chergu buga - dolního světa, neboli Podsvětí. Léčil nemocné díky hadům, které uchovával v podpaží, a ti vstupovali do nemocných, sáli jejich nemoc a uzdravovali je. Léčil i pomocí bylinek. Posléze odchází Oge do tajgy a raději tráví dny o samotě, než aby přihlížel, jak Tunguzové mizí dobrovolně v zemi stínů.

Ano, ten konec je smutný, ale celá kniha je psaná s láskou, líbil se mi styl psaní, je zde spousta zajímavostí a postřehů ze života Tunguzů a doufám, že odchodem Ogeho nezmizí poslední lesní člověk.

Ještě trochu učení Ogeho - šamana:

"Lesní lidé říkají, že láska - to je poznat svého člověka a naučit se s ním žít."

"Lesní lidé říkají, že laskavost a mírnost u ženy jsou základ pro rodinné štěstí."

Doporučuji.

3 02.07.2019

Člověk si musí zvyknout na autorčin styl, především na kladení sloves na konec věty (zhruba typu "ryby si naloví, dříví nasbírá, a až se do plamenů zakouká, dobře mu zas bude"). Jinak je kniha úžasná sonda nejen do života "lesních lidí", ale především do mysli, která běžně operuje s duchy, přechází mezi světem živých a mrtvých a vnímá duchovní stránku člověka přinejmenším stejně silně jako tu tělesnou. Občas se kniha ponoří do neskutečného chaosu, občas ale čtenář ví, co Oge prožívá (například chlapcova sexuální zkušenost) a může dekódovat, v čem je šamanské vidění světa (dá-li se to tak nazvat) jiné než to jeho. A jindy je Oge prostě člověk jako já a naprosto chápu, čím si prochází. A zaslouží si můj obdiv.

Napsal jsem, že kniha je sonda, a jako takovou jsem ji vlastně i četl. Proto pro mě bylo v jejím závěru překvapením, když se v ní objevilo opravdové napětí, když jsem pocítil úzkost a začal najednou sledovat příběh. Za tohle příjemné překvapení zaslouží Oge i tu pátou hvězdu.

2 19.03.2019

Krásně a citlivě podané vyprávění legendy u které je více než jasné, že autorka byla a žila na Sibiři a vydávala se po stopách jejich dnes již zmizelých obyvatel. Velmi autentické prožitky a svědectví podává se zřejmou lehkostí a s úctou k jejich kultuře