Cukrový klaun
Martin Sichinger
Vojenský újezd Boletice, jižní Čechy, polovina devadesátých let. Po rozchodu rodičů zůstává dvacetiletý Aleš s matkou a ve volném čase fotí pozůstatky zaniklých vesnic u bývalých grafitových šachet. Ale nejvíc ho přitahuje kolický zámeček, místo spojené s tajnými dětskými výpravami a otázkami, na které nikdo z těch, co přišli po válce, neumí odpovědět: Co je pravdy na legendách o mužích, kteří si kopali díry v zemi a čekali v nich na konec světa? Proč se na zámku nechal za války zaměstnat nejbohatší kolický sedlák? K čemu sloužily tajemné bedny, které se sem vozily až z Rakouska? A najde se někdo, kdo dokáže zámeček i jeho rozlehlou zahradu ještě zachránit? Když se nečekaně objeví nový majitel, život v okolních vesnicích se změní. Místní dostávají práci, do Kolic přijde prapodivný dopis z Německa a Aleš se po tragické smrti své kamarádky rozhodne postavit zlu, které se rozlézá v opuštěných grafitových šachtách Fascinující příběh inspirovaný skutečnou událostí o lidech, kterým vzali domovy, ale nevykořenili jejich lásku k místu, kde se narodili.... celý text
Přidat komentář
Dlouho jsem váhala co o knize napsat, ale pořád nevím. Na jednu stranu se mně líbila, na druhou štvala. Kraj, který znám i když ne zase nějak důkladně. Lidi všude žijí různí, ale že by tady v devadesátých letech žili jenom tací, kteří neví co si počít se svým životem? Nějak jsem si k žádné postavě nedokázala vytvořit vztah. Možná, že právě to autor zamýšlel. Nepřilnout k žádné postavě? Jestli ano, tak to se mu povedlo. Přesto se mi kniha asi líbila, když na ni musím dost často myslet. Takže dávám tři* a jsem ráda, že dnes zde žijí úplně jiní lidé než v knize.
Mám z knihy rozporuplne pocity... Četla se celke dobře, ubihalo to. Ale... prislo mi tam vlasnte dost temat, každé zajimave (zámeček, zivot Aleše, zivot Klary, Renatina rodina...) ale žádné z nich nevytezene. Jasně ve finale je to taková kronika sudetske vesnice, propletencu vztahu a vazeb. Ale jako by nic zknihy nebylo dotažené tak, aby to čtenáři něco dalo. Chvilema super mlhava Sumava, hop život v komune ve Spanelsku...pak zas hledani sama sebe Aleše, sup Jindřich v Nemecku...
Zajímám se o Sudety,takže jsem si ji jako člen KK koupil.Mezi řádky jsem si našel své.Jinak taková trochu krimi
Atmosféra zaniklých vesnic, dozvuky historie, vzpomínky pamětníků, rány, které čas nezahojil, to se povedlo. Ale postavy a příběh, který by to držel pohromadě, se mi nelíbily, křečovité, místy přepálené a černobílé. První román, třeba některý další bude lepší.
jak tohle mohlo dostat nějakou cenu?
cítím se podvedená, kniha o ničem a to doslova. Přišlo mi, že autor poskládal jemu libě znějící překombinované věty, které na sebe v řadě případů vůbec nenavazovaly. Spousta nahozených myšlenek, které směřovaly do nikam. Obvykle si ráda představuji a domýšlím, ale tady nebylo co.
Přitom z jiné knihy autora jsem byla nadšená.
Vojenský újezd Boletice, rozsáhlé území mezi Prachaticemi, Lipnem, Krumlovem a Kletí. Zaniklé vesnice, lidé, kteří zbyli a rozličně se v okolí stále plácají. Někteří živoří, jiní žijí. Jedni se narodili před válkou, jiní po ní. Co autor napsal a je nějak dostupné, jsem četla. Má originální náměty a specifický styl. Cukrový klaun se ovšem víceméně nedá číst. Lůzrovitost rodičů i jejich potomků je zřejmá, devadesátá léta zrovna tak. Všichni po něčem touží a realizují to buď chlastáním nebo lůzrováním v cizině, to vše na 227 stranách popsané způsobem tak nudným, až to udivuje. Ve vazbách mezi postavami bylo těžké se orientovat, jejich osudy mě nijak nestrhly, v čem byl chlapec Aleš tak výjimečně statečný a jak přesně se Zlákovi postavil, jsem nepobrala a měla jsem to z něčeho asi dovodit. Kdyz jsem dočetla, byla jsem ráda, že to mám z krku.
Kniha nemá hlavní děj. Jde o vyprávění kousku života tří rodin bez hlavní zápletky. Do toho se zamotávají životní okamžiky bratra jednoho z hrdinů. Tyto vsuvky s dějem nijak nesouvisí a podle mého názoru jsou nesmyslné, k ději nic nepřinesou. Způsob vyprávění je často dosti zmatečný, několikrát jsem se musel vracet pár řádek zpět, abych pochopil souvislosti. Často jsem nevěděl, o kom je právě řeč. Příběh je psán dosti zkratkovitě, mezi spoustu vět by se hodilo několik dalších, aby byla lepší spojitost děje. Tato kniha se moc nepovedla.
Kniha mi přišla nesoudržná. Neseděl mi ani způsob vyprávění, kdy jsem často nevěděla, o kom se zrovna mluví, trvalo někdy delší, někdy kratší dobu, než bylo jasné, o kom je řeč. Je fajn, že se autor snažil o originální způsob podání příběhu, ale podle mého to až tak úplně, v tomto případě, nefunguje.
Autor děkuje nějaké redaktorce Respektu, že napsala reportáž, která jej inspirovala ke knize... No, já bych té redaktorce raději poděkoval, kdyby žádnou reportáž nenapsala a inspiraci nepodnítila. Ušetřil bych si čas nad nesoudržnou slátaninou pokoušející se o jakési osudové tajuplno a metaforizující všechno, co se metaforizovat dá i nedá. Nápaditá práce s jazykem občas budiž, s fabulací příběhu (podle záložky slibného) je autor těžce na štíru. Jelikož kniha získala nějakou literární cenu, ptám se, jak asi musí vypadat ty neoceněné?! 34/15
Knihu jsem četla před pár lety, nebyla špatná, ale čekala jsem od ní více. Bylo to nějaké zamotané a nejasné, co si vybavuji, ale zase proti Jediné bytosti, jsem měla ze čtení lepší dojem. Autora nezatracuji, zkusím Meyrovo sklo.
Knížka se mi celkem špatně četla, možná kvůli neustálým lyrickým přirovnáním. Několik myšlenek mi v knížce přišlo nakousnutých a nedokončených. Občas jsem měl dojem, že je kniha psána cizím jazykem. Co chvíli jsem se musel ve čtení vracet, neboť mi nedocházelo, co jsem právě přečetl. Na začátku nových odstavců autor často neuvedl, o kom je zrovna řeč, takže bylo třeba si to domýšlet nebo počkat stránku či dvě, až to bude zmíněno. Řekl bych, že jsem se nad čtením této knihy zapotil víc než nad Jiráskem. Rozhodně se nejedná o odpočinkovou četbu. Po 150 stránkách už jsem to chtěl vzdát, ale jsem rád, že jsem to neudělal. Posledních zhruba 50 stran se již celkem dalo číst a spojily se tam roztříštěné příběhy z předchozích stran. Po dvou měsících jsem tuto nepříliš silnou knihu dočetl, sláva. Samotný děj a námět knihy nebyl špatný. Pokud by ji autor napsal bez uvedených nedostatků, byla by to výborná kniha. Takto mi mohla spousta zajímavých momentů utéci. Možná časem ještě zkusím od autora přečíst jinou knihu, mám rád knihy ze šumavského prostředí, ale nejdřív si musím přečíst pár knih, které se budou číst snadněji, abych na to "načerpal sílu".
S knihou jsem se trápila přes měsíc. Nedařilo se udržet pozornost, tak jsem to nakonec asi v polovině vzdala. Život je krátký na to s něčím se tak dlouho trápit!
Zajímavě komponovaný příběh o ranách, které byly v průběhu 20. století zasazeny českému národu....Autor skvělým způsobem neustále oddaluje konečné sestavení skládačky příběhu, který se pak jeví jako začarovaný kruh, z něhož nelze vyjít ani v letech právě narozené demokracie....Příběh rozhodně stojí za pozornost, i přestože se v něm nedějí žádné velkolepé zvraty, jen si tak klidně plyne...:-) Doporučuji k přečtení....
Dobře napsané, ale mělo to nějak podivnou atmosféru, ve které mi nebylo úplně dobře.
To, co jsem četla, šlo tak nějak naprosto mimo mě a mé chápání. Přelouskala jsem to nakonec celé, protože nemám ve zvyku odkládat nedočtené knížky, ale stálo mě to velké úsilí. Zdá se mi, že jsem vůbec nepochopila, o čem to má být a proč tu knihu vlastně autor napsal... Celé to na mě působilo depresivně.
Tak nevím. Dala jsem tomu sto stránek (což je skoro půlka! knížky) a mám pocit, že se za tu dobu vůbec, ale vůbec nic nestalo. Jedna popisná pasáž střídá druhou, sem tam nějaký ten ne moc pravděpodobný dialog... Možná dělám chybu, ale končím a nechám to příštím generacím.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Duchové Šumavy |
| 2011 | Smrt krále Šumavy |
| 2008 | Cukrový klaun |
| 2018 |  Kocovina šumavského léta |
| 2010 | Jediná bytost |
Kniha Cukrový klaun je v
| Přečtených | 68x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 58x |
| Chystám se číst | 19x |
| dalších seznamech | 1x |
Souhlasím s většinou níže uvedenými komentáři. Nestalo si mi poprvé, že anotace knihy tohoto autora neladila se samotným dějem. Líbil se mi příběh vesničky z války a samotného Jindřicha. Chtěla jsem prve přečíst jen toto, ale pak jsem si řekla, abych o něco nepřišla. Člověk asi musí číst hodně mezi řádky, aby mu děj dal smysl. Ale vygooglila jsem si článek, který autora inspiroval, a jestli to byl teda on, tak to bylo o otci, který se vydal hledat syna sám na vlastní pěst. Ale celý text mně nešel otevřít - to bych musela zaplatit.
Pak jsem našla i článek ke knize a ten mne taky neladi, když se v něm píše - v souv. s těmi nacistickými pokusy odkrývá autor tajemství, proč i po letech zde lidé záhadně umírali. Kladu si otázku "Kolik lidí tady záhadně umrelo?" Jsem nepozorny čtenář či co? A že by minulost děje ovlivnila jeho přítomnost, to jsem nijak nepocitila.
Ta kniha je nějaká zakleta.