Cirkus Les Mémoires

Můj druhý komentář. Ke knize jsem se vrátila. Těžko jsem se orientovala jak v čase, tak místech. Život ze dne na den s pomocí náhodných lidí. Vyprávění Ramida vás zavedou do různých částí i skupin obyvatel USA. Vzpomínky na předchozí život, vazba na matku a řada dalšího. Druhá postava, Tereza. Přijela dobýt New York s naivní představou úspěchu. Střet s realitou, jak naši zem vnímají Američané. Nakonec Happy end. Nečetlo se mi to lehce, v knize je vlastně spousta námětů k přemýšlení o současném světě, ve kterém řada lidí chápe USA jako střed světa. Ale je to tak?

Tentokrát se mi nedaří začíst, poprvé u autorky. Ještě to zkusím.

Oproti knihe "Přes matný sklo" je táto viac aj o deji a akcií a o dosť viac sa mi pozdáva, no miestami už som mal chaos z toľkých postáv (navyše som v rovnakom čase paralelne čítal aj Irvingovho Syna cirkusu, čo má zmiatlo ešte viac). Pozitívne je, že napriek tomu ma bavilo túto knihu čítať a verím, že jej dám aj ďalšie šance.

Velmi zajímavá knížka.
Prolínání.
Kontrasty.
Hluboký, zajímavý a poměrně srovnaný Afghánec a jednoduchá až hloupá a hlavně sobecká česká pozérka - rádoby fotografka, která si ničeho neváží.

Jak mě příběhy Ramida a celé jeho rodiny bavily a překvapovaly, tak mě po čase začala znechucovat jakákoli zmínka o Tereze.

Nevím, zda to bylo schválně kvůli kontrastu, ale mne byla vyloženě nesympatická a za to dávám hvězdu dolů, protože jsem Rqmidovi přála opravdu víc než tuhle povrchní a nesobestacnou káču na krku.

Zkraje mě dost iritovala nespisovná čeština, ale dá se na to zvyknout

Již třetí román Petry Hůlové.
Ramid (asi Afgánec) a Tereza (Češka) se setkají v New Yorku. Jeho matka Sula je vědma. Tereza se snaží prorazit se svými fotografiemi.
Čtivé,trochu magické a hodně "cestovatelské".
(2006)

"Co tě sem přivedlo?“

Dobrá otázka – důvod, proč jsem opět sáhla po další z knížek Petry Hůlové, je totiž poměrně sázkou na jistotu, co se týče dobrých otázek, ale i dobrých odpovědí, mám už ji jako autorku „vyzkoušenou“ (její výbornou prvotinu Paměť mojí babičky u mě ale zatím žádná další její kniha nepřekonala, laťku totiž nasadila sama sobě opravdu dost vysoko), ale abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říct, Petra si opravdu umí klást dobré otázky, výsledkem pak jsou vesměs velmi zajímavé a originální náměty jejích knih (všechny), Petra umí nejen klást otázky, ale s pomocí svých knih se na ně snaží dát i odpověď, a musím říct, že pokud můžu posoudit, tak se jí to poměrně dost dobře daří :-).

„Na život se musí chytře, věděl to odjakživa. Proto taky odjel.“

Bylo a je jich hodně, těch, co nejspíš tahle věta napadla, a pak se všichni potkali, ale mnohem víc, míjeli … někde na neurčitém místě jednoho z největších „cirkusů“ světa – v New Yorku…

„Bylo jedno, že v New Yorku šlo dostat úplně všechno.Indové si od svejch chodili na poštu pro papiňáky na rejžový koláčky, Arabky pro navoněnej olej a Nigerijci pro vyztužovací pomádu do vlasů. ... Ale každej národ tu má aspoň tři čtyři ulice a ty větší celý města …“

Jenže … na samotu a pocity vykořenění, na zklamání z nesplněných snů, totiž tohle nestačí … beznaděj se tomu říká …

„Přikyvoval a koukal přitom na svý boty. Pár černejch hlav hodilo unavenej obličej a někam to s autama rozjely. Nejvíc se styděl za svý oblečení. Hrbil se, že to přes to zmačkání nebude tak zřejmý. I love NY. Mikina, co si ji sem šetřil. Byl rád, že se všude nevidí. Jen v posuvnejch dveřích, co chrlily ven z letištní haly lidi s vozejkama, co nasedali do taxíků, jako by se to rozumělo samo sebou. Taky měl předtím doma sny.“

Tak a teď jsem se dostala k tomu, proč jen 3* … podobné hodnocení ode mě dostala knížka Biancy Belové – Jezero, obě totiž mají něco společného, obě jsou toho plné … velmi intenzivně popisované, tudíž vysoce koncentrované beznaděje, která zalézá až do morku kostí a ukazuje život z té druhé, odvrácené, strany …

„Obludárium.“ … dejte si pozor! … „Abyste nenarazili, jdete tam, kde na zemi není žádnej práh, jedině tudy se dá projít. To byl jeden z jeho snů o tomhle městě. Taky myslel, že tu bude chodit mezi tabulema ze skla.“ … jenže místo toho … „Žil ve městě, kde se ukázalo, že je víc dvoupatrovejch domků z překližky než čeho jinýho.“

… a když je něčeho moc, je toho příliš, pak se totiž může stát, že vám ta všehochuť … úplně zkazí chuť :-) … hodnocení je tedy čistě subjektivní, každý, kdo co snese, já dávám přednost asi trochu jiné stravě, složené z menšího množství ingrediencí, kde pak dokáže více vyniknout chuť jednotlivých složek pokrmu :-). Za mě to tedy Petra tentokrát trochu moc přikořenila, ovšem názor je to čistě osobní, takže to nic nemění na tom, že si myslím, že Petra je dobrou a zdatnou „kuchařkou“ a k jejím příběhům se ráda zase vrátím … ale přiznávám, že tohle cirkusové panoptikum, jsem už docela ráda opustila :-).

„Stačilo se jen rozhlížet po vagóně a Tereza moc dobře cejtila, že je a není jedna z nich. Jak kdyby jen ona tu byla sama sebou, zatímco všichni ty okolo měli osudy a věci k vysvětlování. Dívala se, jak nastupujou a vystupujou, jako by listovala fotkama National Geographic a sama tam byla taky. ---
Proudy lidí z metra se na hlavní rozbily do hemžení, každej si někam šel, kdyby si tu lehla, jenom ji opatrně překročej.“

Můj druhý pokus s touto autorkou a opět zklamání, nějak jsme se nepotkaly. Ale nezavrhuji, někdy časem nám dám třetí šanci.

Stejný názor jako asam. Jako by to nebyla Hůlová.

Tak to byla zase ta Hůlová, kterou znám z Paměti mojí babičce nebo Čechy, země zaslíbená a kterou mám takto ráda. Osudy několika hrdinů napříč kontinenty, které se různě protínají, ztrácejí sami sebe a zase nalézají a vyúsťují v nečekaná setkání. A každý sám za sebe vede svůj boj se životem a snaží se najít své místo v drsných podmínkách, ať už se jeho osud odehrává kdekoli a ať už si toto místo zvolil sám či nikoli. Zase tady cítím to nadhozené dilema mezi touhou jít za lepším, opustit domovinu a veškeré vazby či setrvat v tradičních či rodinných kořenech své země, přičemž ani jedno u Hůlové stejně nedopadá dobře. Zřejmě proto, že život je tvrdý prostě všude, s nikým se nikde nepárá a pojem štěstí jaksi neexistuje. A pro tohle vyjádření reality mám právě Hůlovou oblíbenou.

Hodně \"nabitá\" kniha, ve které se pořád něco děje, s opravdu širokým záběrem. Pohybujeme se v ní napříč světem, od chudé vesnice na Středním východu až po Spojené státy. Prostředí jsou brilantně vykreslená, s obrovským vhledem do životů (i vnitřních) všech postav. Množství děje a informací na úkor hlavní dějové linky, milostného příběhu, mi ale zároveň přijde jako slabina, někdy jsem si připadal zahlcený a neměl jsem nějak silnou potřebu se ke knize vracet. Spontánní jazyk, který by se měl číst jako po másle, působí občas nepřehledně a šroubovaně. Jinak je to pro mě na české poměry bezpochyby mimořádná kniha.

Po přečtení knížek Paměti mojí babičce a Stanice Tajga se mi tato knížka nelíbila. Stále jsem se nemohla pořádně začíst. Ne všechno se vždycky vydaří.

Čtení mi nějak nejde, vždy se zarazím ve vyprávění Charila o cirkusu a pak najednou nemůžu číst. Knihu odložím, ale snad se k ní brzy vrátím.