Cirkus Les Mémoires

kniha od:


Koupit

Nový román mladé spisovatelky, autorky románů Paměť mojí babičce a Přes matný sklo. V knize se prolíná mnoho příběhů v jediném dějišti – současném New Yorku. Autorka konfrontuje dva výrazně odlišné světy – prostředí pestré směsi přistěhovalců či krátkodobých návštěvníků New Yorku a neurčitý východní svět obestřený tajemstvím (nejmenovanou zemi z nejmenovaného světadílu). Třetím místem děje je Praha. Sledujeme tři generace exulantů, jejichž životní osudy se v New Yorku buď přímo spojí, nebo alespoň na čas protnou. Těžiště románu leží v jemném a psychologicky přesném vystižení složitých mezilidské vztahů, vyprávění přitom plynule přechází z prostředí do prostředí, z příběhu do příběhu. Stejně jako u předchozích dvou románů, i zde nelze než obdivovat autorčinu mistrnou práci s jazykem....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5449/cirkus-les-memoires-5449.jpg 3.678
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Torst
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Cirkus Les Mémoires

Přidat komentář
lencin
26.08.2020

Již třetí román Petry Hůlové.
Ramid (asi Afgánec) a Tereza (Češka) se setkají v New Yorku. Jeho matka Sula je vědma. Tereza se snaží prorazit se svými fotografiemi.
Čtivé,trochu magické a hodně "cestovatelské".
(2006)

alef
13.12.2019

"Co tě sem přivedlo?“

Dobrá otázka – důvod, proč jsem opět sáhla po další z knížek Petry Hůlové, je totiž poměrně sázkou na jistotu, co se týče dobrých otázek, ale i dobrých odpovědí, mám už ji jako autorku „vyzkoušenou“ (její výbornou prvotinu Paměť mojí babičky u mě ale zatím žádná další její kniha nepřekonala, laťku totiž nasadila sama sobě opravdu dost vysoko), ale abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říct, Petra si opravdu umí klást dobré otázky, výsledkem pak jsou vesměs velmi zajímavé a originální náměty jejích knih (všechny), Petra umí nejen klást otázky, ale s pomocí svých knih se na ně snaží dát i odpověď, a musím říct, že pokud můžu posoudit, tak se jí to poměrně dost dobře daří :-).

„Na život se musí chytře, věděl to odjakživa. Proto taky odjel.“

Bylo a je jich hodně, těch, co nejspíš tahle věta napadla, a pak se všichni potkali, ale mnohem víc, míjeli … někde na neurčitém místě jednoho z největších „cirkusů“ světa – v New Yorku…

„Bylo jedno, že v New Yorku šlo dostat úplně všechno.Indové si od svejch chodili na poštu pro papiňáky na rejžový koláčky, Arabky pro navoněnej olej a Nigerijci pro vyztužovací pomádu do vlasů. ... Ale každej národ tu má aspoň tři čtyři ulice a ty větší celý města …“

Jenže … na samotu a pocity vykořenění, na zklamání z nesplněných snů, totiž tohle nestačí … beznaděj se tomu říká …

„Přikyvoval a koukal přitom na svý boty. Pár černejch hlav hodilo unavenej obličej a někam to s autama rozjely. Nejvíc se styděl za svý oblečení. Hrbil se, že to přes to zmačkání nebude tak zřejmý. I love NY. Mikina, co si ji sem šetřil. Byl rád, že se všude nevidí. Jen v posuvnejch dveřích, co chrlily ven z letištní haly lidi s vozejkama, co nasedali do taxíků, jako by se to rozumělo samo sebou. Taky měl předtím doma sny.“

Tak a teď jsem se dostala k tomu, proč jen 3* … podobné hodnocení ode mě dostala knížka Biancy Belové – Jezero, obě totiž mají něco společného, obě jsou toho plné … velmi intenzivně popisované, tudíž vysoce koncentrované beznaděje, která zalézá až do morku kostí a ukazuje život z té druhé, odvrácené, strany …

„Obludárium.“ … dejte si pozor! … „Abyste nenarazili, jdete tam, kde na zemi není žádnej práh, jedině tudy se dá projít. To byl jeden z jeho snů o tomhle městě. Taky myslel, že tu bude chodit mezi tabulema ze skla.“ … jenže místo toho … „Žil ve městě, kde se ukázalo, že je víc dvoupatrovejch domků z překližky než čeho jinýho.“

… a když je něčeho moc, je toho příliš, pak se totiž může stát, že vám ta všehochuť … úplně zkazí chuť :-) … hodnocení je tedy čistě subjektivní, každý, kdo co snese, já dávám přednost asi trochu jiné stravě, složené z menšího množství ingrediencí, kde pak dokáže více vyniknout chuť jednotlivých složek pokrmu :-). Za mě to tedy Petra tentokrát trochu moc přikořenila, ovšem názor je to čistě osobní, takže to nic nemění na tom, že si myslím, že Petra je dobrou a zdatnou „kuchařkou“ a k jejím příběhům se ráda zase vrátím … ale přiznávám, že tohle cirkusové panoptikum, jsem už docela ráda opustila :-).

„Stačilo se jen rozhlížet po vagóně a Tereza moc dobře cejtila, že je a není jedna z nich. Jak kdyby jen ona tu byla sama sebou, zatímco všichni ty okolo měli osudy a věci k vysvětlování. Dívala se, jak nastupujou a vystupujou, jako by listovala fotkama National Geographic a sama tam byla taky. ---
Proudy lidí z metra se na hlavní rozbily do hemžení, každej si někam šel, kdyby si tu lehla, jenom ji opatrně překročej.“


bekule
13.10.2017

Můj druhý pokus s touto autorkou a opět zklamání, nějak jsme se nepotkaly. Ale nezavrhuji, někdy časem nám dám třetí šanci.

micha-ella
08.08.2017

Stejný názor jako asam. Jako by to nebyla Hůlová.

anansie
22.05.2015

Tak to byla zase ta Hůlová, kterou znám z Paměti mojí babičce nebo Čechy, země zaslíbená a kterou mám takto ráda. Osudy několika hrdinů napříč kontinenty, které se různě protínají, ztrácejí sami sebe a zase nalézají a vyúsťují v nečekaná setkání. A každý sám za sebe vede svůj boj se životem a snaží se najít své místo v drsných podmínkách, ať už se jeho osud odehrává kdekoli a ať už si toto místo zvolil sám či nikoli. Zase tady cítím to nadhozené dilema mezi touhou jít za lepším, opustit domovinu a veškeré vazby či setrvat v tradičních či rodinných kořenech své země, přičemž ani jedno u Hůlové stejně nedopadá dobře. Zřejmě proto, že život je tvrdý prostě všude, s nikým se nikde nepárá a pojem štěstí jaksi neexistuje. A pro tohle vyjádření reality mám právě Hůlovou oblíbenou.

Hombre
23.09.2013

Hodně \"nabitá\" kniha, ve které se pořád něco děje, s opravdu širokým záběrem. Pohybujeme se v ní napříč světem, od chudé vesnice na Středním východu až po Spojené státy. Prostředí jsou brilantně vykreslená, s obrovským vhledem do životů (i vnitřních) všech postav. Množství děje a informací na úkor hlavní dějové linky, milostného příběhu, mi ale zároveň přijde jako slabina, někdy jsem si připadal zahlcený a neměl jsem nějak silnou potřebu se ke knize vracet. Spontánní jazyk, který by se měl číst jako po másle, působí občas nepřehledně a šroubovaně. Jinak je to pro mě na české poměry bezpochyby mimořádná kniha.

asam
15.11.2012

Po přečtení knížek Paměti mojí babičce a Stanice Tajga se mi tato knížka nelíbila. Stále jsem se nemohla pořádně začíst. Ne všechno se vždycky vydaří.

tee
09.11.2011

Čtení mi nějak nejde, vždy se zarazím ve vyprávění Charila o cirkusu a pak najednou nemůžu číst. Knihu odložím, ale snad se k ní brzy vrátím.

1