Český bůh: Hovory o historii, víře a ateismu
Zdeněk Jančařík , Jaroslav Šebek , Stanislav Balík
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/515522/bmid_cesky-buh-hovory-o-historii-vire-a--kdl-515522.jpg
4
13
6
Kde se bere český "něcismus"? O naší historii, víře a nevíře Rozhovor salesiána Zdeňka Jančaříka s historiky Stanislavem Balíkem a Jaroslavem Šebkem poodhaluje skrytá zákoutí českých dějin. Jak je to s vírou v národě svatého Václava a Josefa Švejka?
Přidat komentář
Největším nepřítelem křesťana (především katolíka) je nevzdělanost - slýchala jsem v dětství i dospívání a ve zralé dospělosti nemohu než souhlasit.
Ostatně i na Databázi si to může skoro každý dobře ověřit :o)
Takže prvně pár osobních zisků, co jsem v knize potkala:
Zamyšlení, nakolik souvisí současný "něcismus" s rekatolizací...
Kterak Masaryk chtěl ideu v základu státu spíše metafyzickou než křesťanskou či snad Boha (přesto, že se prý denně modlil Otčenáš) ...
Z nadhledu věřícího historika je totiž prototypem "něcisty"...
Kterak výrazně tento "zakladatel státu" manipuloval s historií(což je z mého pohledu neodpustitelné - a tam bych hledala kořeny současného stavu hned po rekatolizaci!!!)
Jak nasazení Čechů v rakouské armádě způsobilo cynismus a sebralo nadšení pro vážnou věc...
Zároveň možná zabránilo fanatismu...
Nacionalismus jako reakce na příliš racionální josefinismus (dalsí obrovský prů*er českých dějin)...
Stejně jako kontroverzní období národního obrození...
Kterak politické strany už za Rakouska-Uherska požadovaly zrušit církevní svátky, zakázat celibát či církevní školství...
A potom ty devadesátky ...
Přesto, že náhledy nejsou nezaujaté, ale povětšinou 'katolické', (chyběl osvícený zástupce evangelické církve a možnost některá témata rozvinout i pod jeho pohledem) nebojí se úplně kritiky do vlastních řad.
Ve světle historických chyb, hříchů a omylů je na každém čtenáři, aby si srovnal sám v sobě reálnou pozici Církve jako nabídku prostředníka mezi člověkem a Bohem, pokud má odvahu postoupit o stupínek výše nad "něcismus" či formální křesťanství.
Paradoxně jako nejslabší článek na mě působil tazatel Zdeněk Jančařík, ale jen do okamžiku, kdy v závěru vede skvěle rozhovory třeba s Terezou Matějčkovou nebo Jiřím Peňázem, kde 'český pánbůh' dostává nové rozměry!
------------------
A snad malý dovětek ke komentáři Atanone - katolickou církev dohání vlastní stín nikoli proto, že existuje tak dlouho.
Dohání ji proto, že všechno to, o čem pánové akademici hovoří přežila!
Někdy se ctí jindy s hříchem.
Nebo ještě jinak - někteří se ctí a mnozí s hříchem, různě závažným:)
"...a brány pekel jí nepřemohou", pravil Kristus - potom bychom mu spíše měli být nápomocni než lákat do historických chrámů nové ovečky nebo pořádat akce. Chrámy jsou dost nepřehlédnutelné a nových křesťanů bude přesně tolik, nakolik každý jeden budeme pravdiví a ochotní svědčit o Kristu svým životem.
Což moc neumíme.
Taky mám problémy s některými katolickými autoritami, ale to mě asi nezbavuje osobní zodpovědnosti za sebe i bližní jak "rozpoznat Krista až přijde".
A třeba už teď "všechno nechat a jít za ním".
Jenže tady je větším problémem blahobyt, lhostejnost pohodlnost většiny z nás - věřících i něcistů . .
"...krize naší moderní civilizace spočívá v tom, že se o ní nedá mluvit jako o náboženské."
Jiří Peňáz
Je to dobrá kniha pro zájemce o historické kořeny současnosti.
5/5
Zvědavý název Český Bůh byl pro mě lákavý v tom smyslu, že se něco dozvím. Proto jsem po knize sáhl a vůbec jsem nebyl zklamán. Jednak tím, že jsem získal pohled na dějiny našich zemí z pro mě nezvyklého úhlu, některé zasunuté události z doby poměrně nedávné si oživil a i se dozvěděl něco nového. Inspirativní a obohacující pro mě byly také rozměry duchovní diskuze. Dávám čtyři a půl hvězdy, tak to zaokrouhluji na pět celých.
Víra, nevíra, ateismus, něcismus českého člověk... to vše v kontextu dějinného vývoje nebo spíš milníků české historie jako husitství, jezuitství, světové války, osmašedesátý, devadesátky nebo válka na Ukrajině, která vedla k nebývalému rozšíření české populace o pár set tisíc lidí. Určujícím faktorem je, že rozhovor, který formuje obsah knihy, vedou tři vzdělaní katolíci - salesián a dva laici & historici. Rozhovor tak není zcela nestranný a objektivní z hlediska víry jako takové, nadto se odvíjí od informovanosti a sečtělosti jeho účastníků. Sami tak vylučují obsah svého rozhovoru z okruhu zájmu jak běžného věřícího, tak běžného ateisty nebo onoho něcisty. Zajímavých myšlenek zazní nicméně celá řada, byť některé jen letem světem.
Diskutující potvrzují, že právě Evropa je tou ateismem, vzdorem vůči Bohu a v lepším případě něcismem "nejpostiženější" částí světa. Ve srovnání s tzv. "svatými" válkami - ta poslední nesoucí toto označení od ruského patriarchy Kirilla se nám odehrává za zády - mám ale jasno v tom, čemu dát přednost. Nikterak to nicméně nesnižuje vinu komunistů a jejich přisluhovačů, kteří svým typicky brutálně silovým, agresivním, povýšeneckým a dehonestujícím způsobem přispěli k oné vysoké míře ateismu v Česku provázené bohužel i hlubokou devastací morálky. Složitý a ne právě dobře zvládnutý úkol pak čekal na katolickou církev - která se sama dostala v době komunismu do role područího a přisluhovače režimu - po jeho pádu pak propásla svou jedinečnou příležitost. Hledajících se totiž objevilo v éře českého národa snad nejvíce v jeho historii. A tak se vyvinul široce rozšířený něcismus. Závěr knihy, jak ostatně poukazuje níže Atanone, je možná tím nejčtenějším neb nejosobnějším, co autoři mohli nabídnout.
"Něcismus. Je to prý víra v něco nadpřirozeného, co však není křesťanským, ani jiným bohem.... Něcista věří, že je "něco" nad námi, ale nehlásí se k žádné církvi, ani se nezúčastní bohoslužeb."
Objektivně to není špatná kniha, ale moje osobní očekávání mě zradila, doufala jsem že to bude víc o současnosti a současné společnosti. 2/3 knihy jsou ale věnované průřezu historie a i když o ní pánové mluví zajimavě a tak že se odkazují na mýty které společnost zná, tak mi to nepřišlo relevantní. V poslední třetině jsou teda rozhovory o současné víře tak je to vedeno tak náhodně že mi to žádný ucelený obraz nevytváří.
První komentář je vždy zodpovědnost a tentokrát si nemůžu pomoct, bude dlouhý.
Říkala jsem si, jestli tato publikace může mít přínos pro neakademického čtenáře, a dost jsem bojovala s pocitem, že se prostě sešlo pár vzdělanců (bez ironie), kteří si spolu hezky popovídali o tématech, kterým se fundovaně věnují, a pak si to vydali jako knihu. To je podle mě její slabina, ale zároveň paradoxně i přednost. Budí na první pohled dojem, jako by si to celé autoři dělali pro sebe. My víme, my tomu rozumíme a my to umíme pojmenovat. Oni k ničemu netlačí. Prostě si jen tak povídají.
Asi bych jako ženská od plotny u té debaty nanejvýš vařila čaj a nosila pohoštění. V katolické církvi, se jako žena, která není vdaná, není matkou a není řádovou sestrou, stejně k ničemu jinému nehodím. Břímě pramáti Evy bohužel stále přetrvává, zřejmě se nám tímto historicky oplácí doby matriarchátu. Znám několik žen, co se hlásily a dostaly na teologická studia a vím, že to dost často dostávaly jak se říká "vyžrat".
Uvítala jsem hlavně historické informace, tam mají autoři, na rozdíl ode mě, načteno a nastudováno. Co se ale týče diskuzí ze současnosti, pro mě, jako člověka z davu je to většinou odtržené od běžného života. Dočetla jsem se pár zákulisních drbů o horních deseti tisících, a to byly právě nejintenzivnější chvíle, kdy jsem měla chuť knihu odložit. Nemám tolik načteno, ale z logiky věku mám nažito. Mluví se hodně o církvi, ale jako by se zapomínalo na to, že církev jsoui hlavně ti malí, ne jen ti, co si řkají otcové, ale jako otcové se nechovají. Jeden by myslel, že budeme po letech totality pokornější, ale mám pocit, že ti, co by nás měli vést, se nedívají do zrcadla a omývání nohou při velikonoční liturgii je jen jednoroční divadlo. Symbol.
Jako katolička, ač s celoživotně problematickým vztahem k církevním hodnostářům, jsem po pádu totality jako mnozí z mých přátel čekala změnu v církvi. Dočkala jsem se toho, že na rozdíl od totality, kde se ode mě očekával osobní vklad a práce v ne-legalitě, teď mám pocit, že jsem dobrá nanejvýš na to, abych byla do počtu při scítání věřících. Z kazatelny se mi doporučuje, co bych neměla číst, na co bych neměla jít do kina, nebo koho bych měla volit ve volbách. Nebo se mi rovnou předloží seznam toho, na co a kdy (v některých farnostech dokonce i kolik) mám finančně přispívat, přičemž ti první mezi ostatními, se vozí v drahých autech a pokud vůbec vědí, jak jejich ovečky žijí, nemám pocit, že by nějak šli příkladem v pokoře. Na rozdíl od kněží ve farnostech, kteří znají ty svoje ovečky jménem a nasazují se pro ně. A pokud ne, sklízejí, co zasejí. Reprezentanti církve i v mém nejbližším okolí nemají moc velkou důvěru obyčejných lidí a je to hodně právě kvůli té pompéznosti a nechuti opustit vyježděné koleje. Jak má dělník v montérkách, co přijede do kostela na kole, věřit biskupovi ve zlatě, co přijel v mercedesu a přitom káže o dítěti, narozeném v chlévě? I já jsem v dobách totality byla přítomná na mších sloužených potajmu v rodinách kněžími bez mešního roucha, jen v obleku, nebo na mších sloužených v přírodě a říkám upřímně, že mi toto chybí. Ne ten určitý adrenalin, že jste nemohli vědět, jestli vás někdo neudá a vy nebudete mít problémy, ale chybí mi ten viditelný a hmatatelný návrat k podstatě věci. V tom velmi souzním s Jaroslavem Šebkem v závěru knihy.
Katolickou církev podle mě dohání vlastní stín v tom, že existuje tak dlouhou dobu. Bylo jistě nutné, aby se z ní postupně stala organizace, jenže to má i druhou stranu. Má své zákazy, příkazy, tradice a tajemství. A že jich je! Má své naivky, mystiky, filozofy, dělníky, fanatiky, farizeje a bohužel i papaláše. Dlouhá staletí mohla do všeho mluvit a zasahovat. Postavila chrámy a teď čeká, kdo do nich vstoupí, aniž by k tomu nějak cíleněji zvala. Nástěnky a vývěsky podle mě nestačí. V tomto jsou protestantské církve mnohem aktivnější, ty se snaží evangelizovat a jejich laikové na tom mají lví podíl. A měli i v době totality. Podle mých zkušeností v tomto je například Církev Ceskoslovenská husitská asi podobně "zasekaná", jako katolíci. Jako by často šlo o měření pindíků, přičemž podstata věci jde úplně stranou. Dokonce znám osobně případ, kdy rodina z CČSH konvertovala ke katolíkům, protože -cituji - pořádají víc akcí. Úsměvné?
Možná se mě debaty autorů víc dotýkaly i proto, že se často zmiňuje bludovská farnost, kterou mám doslova za rohem, ale nakonec z celé knihy mi byl nejbližší rozhovor s panem Cajzlem o pohřebnictví. A to ne jen proto, že se téma posledních věcí člověka týká bez výjimky všech, ale hlavně proto, že mu může rozumět každý. A podobně vyznívá i závěr knihy s osobními "vyznáními" autorů. Bohu díky za to, už jen kvůli tomu stojí za to knihu dočíst. Těm, kteří by chtěli odložit, jako jsem několikrát chtěla já, doporučuji přečíst si alespoň závěrečné kapitoly.
No a co se týče toho českého Boha - jaké národnosti je vlastně Bůh? Jakého je náboženství? A kdyby se Ježíš skutečně vrátil, poznali bychom ho? A kdo by dnes byli jeho apoštolové? Poznala bych ho já? Vy? A byli bychom ochotní nechat všeho a jít?
Štítky knihy
Kniha Český bůh: Hovory o historii, víře a ateismu je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 13x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 26x |
| Chci si koupit | 9x |
Nemohu ohodnotit více i když bych opravdu moc chtěl.Pánové si sice hezky povídají o tom, jak je to s tím českým bohem a "něcismem",ale očekával jsem trochu víc,to "NĚCO",co by mne plně zaujalo.
To že jde naše česká společnost do kytek a ta západní už tam je dávno, to už tak trochu vnímavější člověk tuší. Důvody uváděné v knize platí asi všechny, ovšem ten nejhlavnější asi bude ten, že jsme se rozhodli opustit křesťanské hodnoty a ideje kvůli apatii a lhostejnosti, k čemuž nám v našem prostředí vydatně pomohla sovětská okupace a přiznejme si,lenost jistých plných talířů normalizačního období, která;a to je jeden z mála postřehů který mne plně zaujal;přesahuje až dodnes.
Ale jinak v tom povídání o víře v naší historii se dá najít pár zajímavých drobnůstek.