Červený a čierny
Stendhal (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143023/cerveny-a-cierny-143023.jpg
4
883
883
V dňoch 28. - 31. decembra 1827 priniesol súdny časopis Gazette des Tribunaux sériu článkov o dosť senzačnom prípade, ktorý sa odohral v predhorí francúzskych Álp. Istý Antoine Berthet, syn chudobného remeselníka, vystrelil z revolvera pri omši na pani Michaudovú, ženu bohatého mešťana, a vzápätí sa pokúsil o samovraždu. Vyšetrovaním sa zistilo, že išlo o dosť zvláštny druh pomsty. Mladý Berthet bol chlapec nadaný, zásluhou miestneho farára sa naučil po latinsky a napokon sa dostal do chlapčenského seminára na výchovu kňazského dorastu. Choroba ho však donútila prerušiť sľubné štúdium a Berthet sa stáva vychovávateľom v rodine Michaudovcov. Bol mladý seminarista priveľmi výbojný, alebo sa azda pán Michaud bál o česť svojej ženy? Isté je, že po roku vychovávateľ odchádza späť do seminára, odkiaľ ho po istom čase vylúčia ako človeka nevhodného na kňazský stav. Tu sa začína tragédia mladého ambiciózneho plebejca. Vylúčením z kňazskej dráhy stráca jedinú možnosť, ako sa za vlády Bourbonovcov a jezuitov vyšvihnúť na miesto, ktoré mu podľa jeho nadania patrí. Mladý Berthet sa začína vyhrážať Michaudovcom, upodozrieva ich z denuncianstva. Manželia sa usilujú otvoriť mu dvere iných seminárov; darmo. Nájdu mu iné miesta vychovávateľa. Priveľmi ambiciózny mladík však nikde neobstojí a napokon už aj zunoval "byť sluhom za dvesto frankov ročne". Prúd výhražných listov sa stupňuje a výstrel v kostole je iba gestom človeka, ktorému zostala už len pomsta. Zločin bol tvrdo potrestaný: mladý seminarista padol rukou kata. Napokon ani nežiadal o milosť, rozhodnutý "zámerne uraziť sudcov", aby čím skôr privolal smrť. Tragédia mladého Bertheta bola typickým prípadom mnohých Francúzov nižších vrstiev, ktorým nízky pôvod zahatal prístup k všetkým lepším miestam v spoločnosti. Veľký realista sa v hlavných črtách pridŕžal skutočnej udalosti. Julien Sorel, hlavný hrdina románu Červený a čierny, je syn remeselníka tak ako Berthet; je vychovávateľom, študuje v seminári; vystrelí na svoju bývalú paniu a je odsúdený na smrť. No pokým Berthet sa pohybuje iba v malom meste, Julien prenikne do vysokej spoločnosti, je v Paríži, v Londýne, stane sa dôstojníkom a šľachticom, milencom dcéry jedného z najvýznačnejších politických činiteľov Reštaurácie, markíza de La Mole. Tým autor získa dostatočný rámec pre svoj druhý zámer: vytvoriť ostrú satiru vládnúcej triedy a najmä jej prisluhovačov; ale i pán Rênal, barón Valenod, abbé Frilaire a ostatní majú svoj vzor alebo svoje vzory v skutočnosti. Stendhalovou zásadou bolo myslieť pri kompozícii svojich románov na určitú konkrétnu osobu, ktorú dobre poznal. Odpor k romantickej "predstavivosti" a k "vymýšľaniu" bol práve výsledkom jeho lásky k faktom, k skutočnosti. (záložka knihy)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1977 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Le Rouge et le Noir , 1830
více info...
Přidat komentář
Samozřejmě velká klasika. Nemohu se ubránit dojmu, že autorův styl trochu pokulhává v dějových pasážích. Což ale tisíckrát dohání v neskutečně propracované psychologii postav - hluboké průniky do hrdinů románu, v tomhle směru výjimečná věc, navíc na tu dobu - velká moderna, abych tak řekla :-)
Krásný příběh, kniha se moc pěkně čte. Stručný obsah této knihy, který jsem se učila ve škole, určitě nevystihuje tento nádherný příběh. Určitě se nespokojte s výtahem, který najdete na internetu nebo v učebnicích a knihu si přečtěte.
Místy trochu utahané, ale tak se tehdy psalo. Líbil se mi až ten konec, kdy čeká Julián na smrt a přátelé ho přemlouvají, aby podal odvolání. Chování jeho otce se ani před synovou smrtí nezměnilo a to je moc smutné.
Přiznávám, že mi trvalo docela dlouho, než jsem se k téhle knize přes všemožné jiné povinnosti dostala, ale rozhodně to čekání stálo za to. A opět jsem si potvrdila, že zjednodušené výtahy v učebnicích nebo vůbec představy, které ve vás zanechá školní výuka, jsou dost zkreslené... tak například Julián je vždy představován jako kariérista využívající ke svým cílům ženy...nic nemůže být vzdálenější pravdě! Po přečtení posuďte sami...
Klasika a asi i maturitní četba. Sice mě čtení bavilo, ale zároveň se mi to celé zdálo zdlouhavé a tak trochu "o ničem". 400 stran popis francouzské společnosti, 90 stran nejvýraznější a nejrychlejší děj. Ale prokousat se ke konci mě stálo hodně trpělivosti. V Paříží pořád dokola salon... Pro mě příliš nezáživné, i když stále celkem zábavné.
No příliš nadšená z této knihy nejsem.Zdlouhavé nudné pasáže,úvahy o ničem ale příběh má něco do sebe.Pokud se člověk prokouše některými nudnými odstavci není to nakonec zase tak zlé.Ale můj šálek kávy to přesto není.
Knihu jsem ve své době přečetla jedním dechem. Byla mi blízká zápletka starší ženy a mladšího muže, takže děj měl pro mě asi trochu jiný rozměr. Některé silné pasáže jsem si i podtrhala (což dělám opravdu jen výjimečně). Navíc to byla moje první zkušenost se Stendhalem, kterou hodnotím pozitivně. Z nostalgie se k ní ještě určitě vrátím.
je to už dávno co jsem to četla, ale pamatuji si, že jsem to horko těžko dolouskala a že to bla první knížka, u které jsem měla sto chutí přeskakovat stránky ať se něčeho doberu :)
Knihu jsem přelouskala ve slovenštině již před nějakou dobou a stále se k ní v myšlenkách vracím. Nezapomenu Stendhalovi zdlouhavé popisy a naopak, kde se mohl rozepsat, tak to utnul. Např. de La Molka sa mu hodila k nohám a o dvě věty dál byla těhotná.
Tu větu jsem četla třikrát, jestli jsem to třeba v té slovenštině špatně nepochopila. Tak on mě nutí nekonečné minuty číst o tom, jak někde drží za ručičku pani de Renal a takováhle důležitá věc se odehraje beze mne? A ten obraz ve vězení mohl také více rozpracovat (a bělavé obláčky modrým nebem plují). Dělám si srandu, ta kniha je fakt dobrá, jinak bych na ni asi už zapomněla.
příliš zdlouhavé popisy a je to pořád takové "mám rád ji" "tyjo, ona má ráda mě, tak už ji nemám rád" "už mě nemá ráda, mám ji rád" ._.
Klasika nad klasiky, nejdřív to nahánělo trochu strach, ale četlo se to náhodou velmi dobře. Popisy někdy sice příliš zdlouhavé, ale to je prostě asio klasický román.
Krásná ukázka toho, jak se z hodného kluka může stát svině, jen proto, že se k němu tak ostatní chovají.
Je tam sice hodně nudných pasáží, ale co byste od knížky z 19 století čekali. Pro mě je bezkonkurenčně nejlepší až ta poslední část
tuto knihu jsem měla jako doporučenou četbu měla jsem sní možná trochu obavy ale myslím že nebylo čeho se bát knížka se mi moc líbila a klidně bych jí přečetla znova :)
"Nedělám si naděje. Čeká mne smrt. Bude spravedlivá. Ukládal jsem o život ženy, která je hodna vaší úcty, vší něžnosti..."
Sice to byla jen doporučená četba, ale i tak jsem si to přečetla až další rok, kdy už jsme měli dávno seznam nových knih. Většinou jsem v seznamu kápla na něco, co mne nakonec překvapilo, ale Červený a černý ne. Vůbec mne to nechytlo, s žádnou postavou jsem nesympatizovala, u nudných pasáží se přemáhala číst dál a nenudné hledala s lupou. Pořád ta kniha ale měla nějakou úroveň, takže jsem ji nakonec dočetla. Znovu po ní však rozhodně nesáhnu.
Štítky knihy
19. století zfilmováno milostné romány Velká francouzská revoluce (1789-1799) rozhlasové zpracování sociální romány
Autorovy další knížky
| 1961 |  Červený a černý |
| 1969 | Kartouza parmská |
| 1988 | Lucien Leuwen |
| 1964 | Římské procházky |
| 1961 | Armance / Lamiela |
Jsem překvapena z komentářů, protože já jsem tuto knihu nebyla schopna ani dočíst. Ty intriky, nesmyslnost a falešnost jednání. Spíš jsem to odložila kvůli obsahu nikoli kvůli kvalitě díla.