Černý milenec

Toto dílo (...) je dramatickou básní nejen svým podtitulem. (...) Už při pouhém čtení cítíte z něho žeh tvůrčí práce dramatikovy: prudkým rozmachem rozehrát zápasivé střetnutí sil života, které právě a jedině tímto bojem dávají souhrn určitého skladebného obsahu. Dozrála réva. A mor ji pohltil. A dozrál mor. A láska jej pohltila a stala se světlem. Těmi slovy epilogu bychom mohli opsat vnitřní děj Černého milence - děj tak napínavě připravený a rozvíjený (...). Vnější vyjádření není zdaleka tak útlé, jak by snad tento opis vnitřního děje napovídal. Naopak je to robustní, lidsky hmotnaté a krevnaté podobenství typů, jež každý sám sobě přivolávají na sebe blesk dramatické zkoušky. Nebýt onoho moru, jenž jako zkušební oheň šlehne v samém závěru krise, pak by ten zápas typů - nekrálovské královny Barbory, smilné vyznavačky chvíle, její soupeřky Elišky, severské odpíračky životního opojení, chasníka Jaška, žíznivce (...) - onen zápas typů, ponechán sám sobě, by nutně skončil nejinak než vzájemným ničivým pohlcením. Přitom rozpoutané a v úvodu docela roztančené dějství jeví jeden zvláštní znak. Není to černobílý zápas dobra a zla, je to něco metafysicky hlubšího a lidštějšího: bloudění, hledání a nalézání. Všechno je dáno, vše ti bylo vloženo do nitra, jen to najít, dramaticky objevit a dožít!... celý text