Bizarníma rukama

20.04.2020

Pár povídek je super, ale docela dost jsou takové náčrty bez nějaké pointy.

30.10.2016

Asi v polovině jsem si říkal "co to sakra má být?", vždyť to je jenom sbírka mizerných povídek, ale druhá půlka knihy to zachránila. Některé povídky ( třeba Větrná smršť) nemají konec, je to jako by se normální povídka usekla v půlce - hlavnímu hrdinovi umřela celá rodina, farmu vzalo tornádo, zbytek zabaví banka a zraněný hlavní hrdina nasedne na okolojedoucí vůz a ... už nic!!!! To není úplně normální. Ale je tam i pár slušných horrorových povídek, takže nakonec spokojenost.
Jenom pro zajímavost - ještě nikdy jsem nečetl knihu (ani neviděl film), kde by se tolikrát vyskytlo slovo "negr". Moc bych za to nedal, že autor je členem KKK.
To Finn69: Bizarníma rukama není sbírka splatterpunkových povídek (ani náhodou). Když budeš chtít splatterpunk, tak doporučím trojici Kulhánek, Kopřiva, Kotleta ( taky KKK :))

11.02.2016

Joe Lansdalea jsem neznal, a asi to tak mohlo i zůstat. Ne, že by tahle sbírka splatterpunkových povídek byla vyloženě špatná, to bych mu křivdil. Ale až budu mít chuť si něco podobného přečíst, daleko raději sáhnu po Knihách krve Clive Barkera, to je o třídu vyšší úroveň.

15.06.2013

Parádní sbírka krátkých povídek plná laskavého humoru, S/M praktik, zombíků a alternativní historie.
V každé povídce autor vezme nějaký drobný nápad nebo motiv a ten vypointuje do krajnosti. Lidský život nemá v těchto příbězích žádnou cenu, slouží jen jako materiál k uspokojování zvrhlých chutí nebo jako stavební materiál pro různé pokusy. O bolest, krev a násilí není na stránkách této knížečky nouze a o tom, zda hlavní hrdina přežije rozhoduje často naprosto bezvýznamná hloupost.

Pokud se vám líbí Klub rváčů a nebo rané filmy Petra Jacsona tak se vám tyto bakalářské příběhy budou lííbit. A to tak že moc.

Ale pokud odsuzujete počítačové hry, kde hráč dostává za přejetí důchodce bohusové body a neoceníte zenovou krásu epického masakru ze Souboje v Domě modrých listů z Kill Billa, tak nejspíše budete tuto knihu považovat za zbytečně brutální, perverzní, rasisitckou a sexistickou. Tím se vyhnete zlým snům, o nočních klubech, kde se polonahá torza ženských těl otáčejí nabodená na šílených konstrukcích plných špičatých ocelových tyčí jako lidský gyros ale na druhou stranu se okradete o parádní čtenářský zážitek. .)

PS: nemám žádnou ženskou ve sklepě. Ani chlapa... ..ani dítě.

27.09.2011

Na povídkovou sbírku od Lansdalea jsem se bohužel až neúměrně těšil a má očekávání tak byla nakonec i úrazem celkového zážitku. Mezi dobrými a šokujícími horory (dětský sex v Kluci jsou kluci, reality show v Jámě) se zde bohužel najde i dost neoriginálních příběhů, které současného fanouška žánru neosloví ani jazykem a ani dějem. Nad nevyrovnanou kvalitou jako olymp vévodí špinavý kousek Větrná smršť o neposedných vidlích a kultovní novela S mrtvolákama v poušti kadilaků. Aneb, jak by řekl sám autor, tahle mexická placka by zoufale potřebovala oholit.

27.04.2011

Chcete vědět, jak by to asi vypadalo, kdyby psal Charles Bukowski horrory?
Sbírka texaského spisovatele Joe Richarda Harolda Lansdalea obsahuje výběr jeho 15-ti povídek z osmdesátých let (1983 - 1989). Původní vydání obsahuje povídek šestnáct. Kdo ví, proč český vydavatel vypustil povídku Fish Night (která se naštěstí ale objevila v antologii Hlas krve).
Lansdale je poměrně plodný autor. Má na svém kontě přes dvanáct románů (a jako na potvoru kromě této sbírky v češtině od něj vyšel roku 1998 již jen zcela nehororový Tarzan: Ztracené dobrodružství), tři scénáře k televiznímu Batmanovi, tři filmové scénáře a stovky povídek. Je rovněž hojným sběratelem různých cen a ocenění (British Fantasy, The american Mystery, The American Horror Critics a cenu Brama Stokera získal dokonce 4x). Některé získal za povídky obsažené v této sbírce.
Literární styl Lansdaleho je břitký, strohý (a přesto hutný), drsný, často brutální, s nádechem undergroundu a hlavně z větší části čistě realistický. Snad rovná půlka povídek je čistý realismus, neobsahují nic nadpřirozeného. Tyto povídky nepojednávají o "abstraktním" zlu útočícím na člověka a ohrožujícím ho z venčí, pojednávají o čistém zlu v člověku samotném, o tom, jak se mezi lidmi člověk stává vlkem. Vychází takto z konceptu, podle nějž to nejhorší zlo, s nímž se můžeme během svého života setkat, nemá nijak fantastický či nadpřirozený rozměr, je to totiž zlo nacházející se v lidské duši, které je všudypřítomné a mnohdy jen a pouze zakryto pláštíkem morálky, práva či snahy (strachu) nevybočovat z řady. V některých situacích však toto zlo z duše člověka vytryskne na povrch, dostane se mu volného pole působnosti. A právě v tento okamžik přichází na scénu Lansdale se svým literárním dílem. V něm až nepříjemně jasně, přímočaře a bez servítek popisuje mezní situace, boje na život a na smrt, tak nějak "lidsky" představuje různé vrahy a úchylné sadisty. Nezřídka v nich (ale nejen v nich) tuto formu a obsah používá jako "sociálně-etické" kladivo nemilosrdně tepající bující a přežívající rasismus a nacionalismus.
Tento druh povídek má však jeden závažný nedostatek. Lansdale pro ně často používá jednu kostru, na níž pak pouze navléká různobarevný šat příběhu, ovšem tak jakoby ledabyle, že ona kostra neustále prosvítá. Přečtete-li si tedy úvodní Jámu, při čtení dalších podobných povídek [Lov na kachny, Bizarníma rukama, Krvavý Valentýn, Jak chutná láska, Té noci, kdy nešli na horor] pak stačí přečíst již jen několik prvních odstavců, aby vám bylo jasné, jak bude povídka asi probíhat, ale hlavně, jak to všechno skončí. A to je obrovská škoda, neboť to výrazně ubírá na požitku četby a dopadu závěrů a point. Této sortě povídek se trochu vymyká Kluci jsou kluci, která sice po celou dobu jede ve stejném duchu, má jen trochu mystičtejší závěr.
Některé z povídek [Dopis z jihu, dva měsíce na západ od Nacogdoche a Zmeškané vlaky] se pak, navzdory své realističnosti, odehrávají jakoby v jiné dimenzi. Druhá jmenovaná se např. odehrává v poválečných Spojených státech, jejichž část však obsadili Japonci a připojili ji k Japonsku. Obě jmenované povídky pak, ještě společně s Větrnou smrští, vybočují ještě něčím. V podstatě to ani nejsou horrory. Zmeškané vlaky sice z psychologického hlediska trochu zamrazí svým nevýrazně výrazným závěrem, přesto však na nich nic horrorového nevidím.
Ostatně, podobně to vidím i s neobyčejně slabou fantasy povídkou Tlouštík a slon, která se v mých očích stala výrazným projevem úpadku, vyčichlosti a vyprázdněnosti fantasy žánru. A nebo jsem prostě jen tomuto stylu (a že jsem se s ním v různých fantasy/horrorových antologiích setkal často) nepřišel na chuť a nepochopil ho.
No a zbytek tvoří povídky s výraznou stopou nadpřirozena. Kratičká a dle mého názoru až zbytečně moc strohá Balvan na břehu moře o tajemném balvanu, jež nutí lidi vraždit, která ač nápadem a zápletkou výborná, hodně ztrácí právě svou až násilnou strohostí. Přidat pár odstavců, alespoň trošku se v některých větách rozepsat, jen o stupínek více rozprostřít charaktery, byla by to výborná povídka. Takto jsem měl při čtení dojem, že Lansdaleovi vydavatel ukradl náčrt budoucí povídky a vydal ho jako povídku samotnou.
Za poměrně zvláštní považuji povídku Peklo za čelním sklem, která mě hodně chytla svým začátkem, a to tak, že jsem uvažoval, že se poohlédnu po nějakých informacích, jestli Lansdale popsal historickou skutečnost, nebo si prostě jen vymýšlel. Naneštěstí, jak se povídka blíží ke konci, tak více a více slábne.
Na závěr jsem si nechal to nejlepší a tím jsou dvě postkatastrofické povídky. Mrtvý muž s jehlami v zádech je výborným příběhem o vině a trestu, následcích a důsledcích v temně ponuré postapokalyptické budoucnosti. A pro mě jasně nejlepší povídka celé sbírky. Zároveň i jediná povídka, kterou mě Lansdale dokázal opravdu vyděsit. Ne tím, co napsal, ale tím, co jím napsané asociovalo. A stačila mu k tomu pouhopouhá jedna jediná věta. Představte si, že čtete povídku o hrstce přeživších v budoucnosti zničené strašnou katastrofou, kteří se odhodlají opustit své dosavadní útočiště a vydat se hledat štěstí, naději a spásu do zničeného světa. A někde v půli povídky narazíte na větu: "A té noci, zatímco jsme neklidně spali, přišly růže." Jedna jediná věta, co více, jedno jediné slovo ["PŘIŠLY"], stačilo na to, abych se otřepal mrazivým strachem. Celou sbírku pak uzavírá futuristický zombie western S mrtvolákama v poušti kadilaků. Více futurewestern než horror, který mi často asocioval druhého a třetího Šíleného Maxe, najde se tu ale pár zombie, nějaký sex a o mrtvoly také není nouze. Mrtvoláci jsou považováni za Lansdaleho nejlepší povídku, také byla několikrát oceněna.
Lansdale se s ničím nemaže. Jeho slovník nezná mezí a tabu. Je výrazně provokativní, přesto však není nijak samoúčelný. Není to provokace pro provokaci. Je to (sice fiktivní, ale přesto představitelná) realita. Landsale ví, kdy má uhodit hřebík na hlavičku, a když se tak stane, je to ohlušující rána. Je sprostý, je lidový, jeho sex je sexem - žhavým, zpoceným, drsným, živočišným, ne žádnou romantickou nereálnou abstrakcí. Je to prostě čistý underground, žádný mainstream. Několikrát mi při čtení přišlo na mysl, že takhle nějak by asi vyzníval např. Charles Bukowski, kdyby se rozhodl napsat horrorovou nebo drsnou thriller povídku.
Část jeho povídek jsou jen několikastránkové příběhy (Jak chutná láska, Dopis z jihu... a Balvan na břehu moře mají každá jen 4 stránky), obecně není Lansdale žádný grafoman Kingova nebo Barkerova (k němuž je občas stylově přirovnáván) formátu, přesto si však dokáže výtečně pohrát se slovy, jejich významy, různými asociacemi a slangy. Mnohokrát jsem se při některých jeho slovních obratech a různých hláškách jeho hrdinů neubránil hlasitému smíchu.
Přesto všechno, a navzdory tomu, že je Joe R. Lansdale častokrát označován za mistra nejčernějšího humoru, za "nejdrsnějšího z drsných, nejrealističtějšího z fantastů, krále undergroundu" abych citoval přebal knihy, mě sbírka Bizarníma rukama nějak zvlášť nezaujala. Během čtení a bezprostředně po dočtení knihy se mé hodnocení pohybovalo někde mezi 40-50%. Jen díky tomu, že recenzi píšu o více než týden později a některé příběhy se mi tak trochu více rozležely v hlavě a měl jsem čas při přemýšlení o nich více proniknout do jejich světa a hlavně díky výbornému Mrtvému muži s jehlami v zádech, je mé konečné hodnocení o něco vyšší.