Atlas oblačnosti

Pro mě překvapivě prosté verše. Člověk nejspíš nesmí být ve stavu kritického intelektuála, když je čte. Lepší je být ve stavu nadšeného dětského hipísáka, v duši dychtivého oblaků a vod a bez napětí s nimi splývajícího. Lépe řečeno splývajícího s náladami, které v něm vzbuzují. Ve mně básně probudily touhu navštívit v horkém letním počasí rozpadlý mlýn uprostřed lesů, v kterém jsem jako dítě hrála, a strávit tam bez starostí, ale s dětskou snivostí a zvědavostí jeden den.

Cumulonimbus incus III

Přichází v nabubřelém
olověném kabátu
a odchází
s vlečkou hromů
a sluncem v zádech
jako nevěsta
hor

Teprve teď vidíš
tětivu duhy
kterou zasáhla
sebevědomí
nejednoho hrdiny

… No ale je pravda, že dva poslední oblaky přece jen trochu komplikují situaci…

Inversní stratus I

Láska je
pokles k zemi
abychom my
mohli vidět
je milosrdné přikrytí
špinavých měst
alespoň na okamžik
jednoho rozhlédnutí
je oponou
staženou během představení
nad tragédií chladu
je ponížení
aby mohlo
teplo oživovat

...

Ten poslední mrak nechám radši plout jen v knize.