Ako hovoriť o knihách, ktoré sme nečítali
Pierre Bayard
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/496527/bmid_ako-hovorit-o-knihach-ktore-sme-nec-Na5-496527.jpg
3
61
18
„Existuje mnoho spôsobov ako nečítať, spomedzi ktorých najradikálnejším je knihu vôbec neotvoriť.“ Poznáte ten pocit, keď sa vás v kníhkupectve zmocní nadšenie z toho obrovského množstva príbehov, ktoré na vás ešte len čakajú?
Literatura naučná O literatuře
Vydáno: 2022 , MonokelOriginální název:
Comment parler des livres que l'on n'a pas lus? , 2007
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla ke zkoušce. Bezesporu zajímavý název. Jednoduše - všechno vědět a pamatovat si nemůžeme. Číst či nečíst?
Pokud někdo v této knize čeká návod bod po bodu, jak mluvit o knize, kterou nečetl, tak bude pravděpodobně zklamán. Nicméně myslím, že každý, kdo kdy studoval jazyk nebo literaturu, si knihu oblíbí a bude se u ní občas tiše chichotat, protože se v tom často pozná. Hodnotím tedy plným počtem. A jsem se navíc si díky autorově přehledu dozvěděla o spoustě dalších zajímavých knížkách, které si v budoucnu určitě ráda přečtu.
Nejen humorná, ale i hlouběji se zaobírající fenoménem čtení a nečtení v naší společnosti je tato knížka. Zdejší komentáře ke knize o nečtení jsou krásným dokladem toho, o čem Bayard píše. Taková přidaná porce humoru navíc. Skvělé!
Zajímavá kniha, která mě osobně pomohla překonat nepříjemné pocity, které mívám, když přečtu nějakou knihu "hopem". Ono to totiž asi opravdu jinak nejde. Při čtení bývám velmi poctivá. Buď knihu přečtu od a-z, a pak tvrdím, že jsem ji četla, nebo mě nebaví, nemohu se skrze ní prokousat a pak tvrdím, že jsem ji nečetla. Ale na druhou stranu jsem schopná mluvit poměrně plamenně o knihách, které jsem nečetla a znám je jen z doslechu, recenzí, filmu atd. Čtení/nečtení je opravdu velmi složitý proces, komplikovaný zapomínáním a sdílením názorů ostatních. Pierre Bayard to pěkně poskládal do eseje (nikoliv do románu) a vnímavá duše čtenáře najde to "své". Pro knihomoly - povinné :-)
Zajímavý kousek, u kterého si nejsem jistý, jak dalece ho autor bere vážně a jak moc jenom jako žert. To, že čtenáře vlastně tahá za nos, jsem si začal uvědomovat čím dál více v průběhu knihy. A když v kapitole "Vymýšlet si knihy" rozebírá dílo Sósekiho Nacume a postavu profesora v jeho knize, došlo mi, že Bayard se s profesorem de facto ztotožnil.
Tato kniha mě velmi zklamala. Těšila jsem se, že se něco dozvím a poučím se, ale nastal pravý opak. Kniha mě vůbec nebavila, některé pasáže jsem i přeskočila a asi se k ní už nevrátím. Toto je typický příklad těch knih, které se pořádně nedají přečíst a jsou de facto podle mého názoru zbytečné.
Tato kniha mě velmi zklamala. Těšila jsem se, že se něco dozvím a poučím se, ale nastal pravý opak. Kniha mě vůbec nebavila, některé pasáže jsem i přeskočila a asi se k ní už nevrátím. Toto je typický příklad těch knih, které se pořádně nedají přečíst a jsou de facto podle mého názoru zbytečné.
Je pravda že kniha na mě působila tak, že ji autor musel napsat přes noc. Nejdříve se mi líbila a čekala jsem, že mi opravdu nějak poradí jak se ve svízelných školních situací mám chovat, když jsem danou knihu nečetla, jelikož jsem ji nesehnala, jinak bych si ji samozřejmě přečetla, ale jelikož jsem v té době měla být zkoušená z Alkoholů od Apollinaire, tak jsem se rozhodla, že si ji přečtu. Bohužel mi moc nepomohla, zdělila mi akorát fakta, která jsem věděla. Čtyři hvězdičky jsem dala spíš za dobrá díla, co byla zmiňována a za odvahu něco takového vůbec vydat, když kniha nic neříká a akorát zabíjí čas.
Podle mého mínění jde jen o jednu z dalších zbytečných knih, které ve světě vycházejí den co den. Pokud jsem na samém začátku čtení myslela, že se setkám s humorným pojetím tohoto tématu, byla jsem silně rozčarována. Kniha mě zklamala i později, když jsem alespoň začala doufat v nějakou osvěžující myšlenku autora. Pravda je ta, že autor do knihy za celou dobu moc svých myšlenek nevnese. Jakékoliv jeho úvahy. které jsou ještě navíc často jen jinak přeříkané úvahy jiných, jsou naprosto dostačujícím způsobem shrnuty v epilogu knihy o rozsahu čtyř stran. Celá kniha je v podstatě pouhým chaotickým slepencem různých citátů, výroků či situací, se kterými se autor nejspíše za celý svůj život v literatuře (ba dokonce i ve filmu) setkal a které pojednávají (nebo se spíše zrovna zmiňují) o někom, kdo mluví o knize, kterou nečetl. Mně osobně tedy kniha nic nedala, ničím mě neobohatila a už vůbec mě nepobavila. A zrovna vtip a nadsázka mi ve spojení s tímto tématem připadá jako něco, co by skutečně mělo potenciál. Škoda.
Haha, to jsem se zase jednou zasmál! :-D No, ale teď vážně. Osobně jsem také zastáncem toho, že přečíst se nedá vše, jelikož každý máme jiný vkus a co někdo považuje za klasiku, jinému zas musí připadat jako kniha naprosto zbytečná. Souhlasím s uživatelem Petrvs, že se prof. Bayard shodil větou, jak se u nich doma nečetlo a že ani jeho to příliš nikdy nebavilo. By mě tedy zajímalo, proč studoval a učí zrovna o literatuře, když mu to nic neříká. Tato kniha jako taková, je spíš takovým názorným příkladem různých lidí, kteří předkládají svojí vizi "nečtenářství" a zatímco Valéry mi přišel jako úplný ignorant, tak třeba Wilde jako pěkný lenoch, když recenzovanou knihu ani nečetl. Znám třeba jednoho recenzenta, který napsal svoji recenzi na počítačovou hru jen z obrázků! Nečíst práce kolegů z branže je u někoho standard, nic vážného. Místy je to jako nějaký soukromý čtenářský deník, kdy Bayard předloží výtah z děje nějaké knihy a hrotí její zápletku, až vám úplně naspoiluje její rozuzlení, jako v případě Jména růže od Eca. Zapomínat knihy je normální a mluvit o knihách, které jsme nečetli také. Vždyť je jen internet plný spousty čtenářských blogů, výtahů, komentářů, odhalujících anotací a shrnutí děje daných knih. U nás by se zřejmě nepranýřovalo za neznalost Hamleta, když jste viděli film či div. hru apod. Lámu si marně hlavu, co tím autor chtěl vlastně říct. Mluvte o čem chcete, třeba i o knize, kterou neznáte, když na to máte buňky. :-) Ale rozhodně nedělejte takovou chybu jako Bayard, abyste jakkoliv hodnotili knihu, kterou vůbec neznáte, či jste o ní jen slyšeli a ještě se tím chlubili!
Po přečtení jsem začal mít na chvíli pocit, že nikdo nikdy žádnou knihu nepřečetl a že by se do knih mělo nahlédnout, zda jsou v nich skutečně nějaké znaky, nebo si to jen představujeme.
Jinak jde v podstatě především o autorův čtenářský a filmový deník. O nějakou konzistentní a propracovanou teorii "nečtení" se nejedná.
Ruku na srdce, většina z nás bez opravdu masivního čtení nejsme s to ze sebe vysoukat kloudnou myšlenku. Čtení je něco, čím si osvojujeme určitý um. V dané knize se rozhodně nenaučíme tomu, jak mluvit o něčem, o čem nevíme ani z bla. Ba naopak. Je velice humornou kritikou společenského tabu ohledně (ne)čtení knih a zároveň zhoubného vlivu přemrštěného kumulování informací (téma ne zrovna nové, avšak nikoli, ba naopak mnohem více aktuální). Nejlépe snad poslouží citát ze závěrečných stran: "Paradox čtení spočívá v tom, že cesta k sobě vede přes knihu, ovšem za předpokladu, že kniha zůstane pouhou přístupovou cestou. Dobrý čtenář se vydává na cestu "skrze knihy" a je si vědom toho, že každá z nich v sobě skrývá kousek jeho samého. Kniha však může čtenáři otevřít cestu k sobě pouze v případě, že je dost moudrý na to, aby se u knihy nezastavil, ale pokračoval dál. A právě takového cestování knihami jsme svědky u tak rozdílných a originálních čtenáů [...] Zatímco se chytí určitého aspektu díla (o kterém jinak skoro či vůbec nic nevědí), oddají se svám vlastním úvahám, aniž by se starali o cokoli jiného. Přitom si dávají dobrý pozor, aby neztratili z dohledu sebe samé." Pokud tohle někomu nedojde, má před sebou ještě stále opravdu velkou hromadu knih!
Přiznám se, že jsem nedočetl do úplného závěru a nevím tedy, zda jsem nebyl ochuzen o nějaké to intelektuálské moudro. Stejně jako recenzent pan Martin Malenovský jsem trochu na pochybách, oč vlastně v knize jde a co se autor pokouší sdělit.
Přeci jen jde snad o žert, zvlášť, když knihu autor, který je profesorem literatury, začíná větou "U nás doma se nikdo moc nečetlo a ani mě to nijak zvlášť nebavilo". Na druhou stranu nelze autorovi upřít, že i přes znevažující komičnost textu zazní tu a tam vcelku zajímavá myšlenka; často však poměrně zjevná - např. že má každý jiný vkus, že beztak nelze přečíst všechny knihy světa, apod.
Většinu děl, na které se autor odvolává, jsem bohužel opravdu nečetl, což vytváří při čtení právě této knihy opravdu zvláštní "mojo". Píšu to z důvodu, že nepochopení myšlenky či vtipu autorových textů jsem připisoval nedostatku vlastní sečtělosti a nízkou erudicí. Knihu jsem tedy odsoudil jako sice potenciálně zábavnou, ale spíš pro zkušené "sečtělce", vzdělance, filozofy, intelektuály a knihomoly. Z recenze pana Malenovského, který by jako odborný asistent na jazykové katedře snad mohl tvořit cílovou skupinu čtenářů, jsem ale získal dojem, že patrně ani mezi těmito lidmi nemusí tento typ humoru vzbuzovat větší salvy smíchu...
Tak nevím. Pokud to myslí vážně, je to nesmysl. Pokud to má být intelektuální humor, příliš nepobavil. Škoda obsahu, knížka je to po formální "fyzické" stránce opravdu pěkná - vazbou, písmem, grafikou. Osobně je mi trochu záhadou její světová popularita...
Štítky knihy
vzdělanost čtenářství knižní kultura o knihách
Kniha Ako hovoriť o knihách, ktoré sme nečítali je v
| Přečtených | 77x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 21x |
| Chystám se číst | 76x |
| Chci si koupit | 15x |
Tak jak tuto knihu uzmout za pačesy.
V první řadě je třeba říct, že je rozhodně více seriózní nežli humorná. To jsem asi neočekával, na druhou stranu - každá kapitola je protkána úryvky z jednoho díla (dané dílo je předmětem bádání z daného úhlu pohledu), kde se už nějaké ty žertovné části nacházejí. Což je první chvályhodná věc - jakkoli kniha na první pohled odrazuje od čtení, tak samotných literárních odkazů je v ní nespočet.
Samotná myšlenka je bezesporu dobrá, ale dovolím si v něčem s autorem rozporovat:
Jakmile knihu nečtu a následně jsem nucen o ní mluvit, tak používám mluvený projev, slova, pochopitelně. Kde však tyto slůvka pobrat? Pochopitelně, z četby. Proto bych bral "rady" v této knize vážně pouze jako nouzové, nikoli tak, že nečtení knihy v nás zanechá lepší dojem než samotné čtení.
A druhá výtka - pár kapitol bylo možná až příliš šitých na míru knižním odkazu, který se v ní nachází.
Někde zas samotný název kapitoly nesouvisel s daným textem a spíše se autor řídil stylem „jdou lidi a ptají se selky: Šly tudy děti? A selka odvětí: Já seju len”.
Nemohu říct, že mi kniha v něčem nerozšířila obzory, docela mě to i chytlo. Jak sám ale autor nabádá, možná že ani tuto kniha není třeba číst.