A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1373
1373
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Nádherná kniha o obyčejném, ale vlastně šťastném člověku. Rozhodně stojí za to přečíst :)
Naprosto dokonalé, smutné, zároveň plné naděje. Sice jsem nebrečela, ale slzy se jen a jen přehoupnout. Stáří není jednoduchá věc. Kéž bychom všichni měli jednou Noahnoaha, který s náma půjde tu poslední dlouhou cestu domů.
Podle anotace a zdejších komentářů jsem čekal od této útlé knížečky naprostou bombu, která mě usadí. Žel se nestalo. Ano, kniha má hloubku, ukazuje nám to, co dokáže stáří s nemocí, která nás ochromí. Vzpomínky jsou udělány dobře, ale dle mého jsou knihy s touto tématikou mnohem lepší.
Ať jsem za názor kamenován či ne, kniha mě nenadchla...
Tejto knihe som dával šancu. Počul som ju v audio prevedení, kde ju nahovoril Pavel Nový. Prvý krát som asi nepochopil... Možno mi robí problém vnímať v nejakom diele rôzne časové premostenia. Celkovo na mňa kniha urobila skôr melancholický dojem. Chcem však podčiarknuť krásne slovné obraty a miestami básnické výrazy, ktoré knihu okrášľujú. Akoby sa ju pri jej neveselosti / zámerne píšem neveselosti, pretože kniha nie je smutná- je len neveselá.../ snažili vyzdobiť jemným pozlátkom. Áno, hovorí o prejavoch života. O jedných z prejavov. Kniha mi pripadá akoby bol v nej schovaný niekto malý, neviditeľný a hral v nej na klavíry melancholické balady...
Krásný, dojemný a srdcervoucí příběh plný emocí, který mě přiměl uvědomit si bolest a boj, který je realitou pro mnoho lidí dnes i každý den, kteří trpí demencí, Alzheimerovou chorobou nebo sledují, jak se jejich milovaný člověk, ke kterému vzhlíželi s úctou mění, propadá do závislosti na jejich péči a pomoci.
Děsím se zapomínání :-) Už teď velmi často hledám např. klíče, které někde nechám položené... Ale co jsou klíče proti zapomínání na lidi, zapomínání milých vzpomínek, zapomínání času a prostoru... Dílko nemohu jinak, než doporučit.
Na knihy Fredrika Backmana musím vždy být předem psychicky připravená, protože vím, že budou krásné, ale emocionálně náročné.
Stejně tak tato jeho kniha. Je o vyrovnávání se se ztrátou osobnosti, a to jak ze strany člověka, kterého postihuje postupující ztráta paměti a ztrácí sám sebe, svoje vzpomínky a život, ačkoliv tělo stále funguje, tak ze strany jeho blízkých, kteří tak ztrácejí milovaného člena rodiny.
Samotné vyprávění je zpracované do skutečných i fiktivních rozhovorů dědečka s vnukem, synem a již zesnulou ženou. Jsou krásné, poetické, plné lásky, porozumění, ale i strachu a nejistoty.
Nejvíc mě zasáhlo pochopení, jak se asi musí cítit člověk, kterého toto postihne, ten chaos a zmatenost, když se každé ráno probudí a neví, kdo je, kde je, proč...
Silné, mrazivé a smutné.
Z Backmanových knih ale zároveň proudí síla, naděje a láska blízkých. Každý bychom v podobné těžké chvíli chtěli mít kolem sebe trpělivé a milující členy rodiny nebo přátele.
Doporučuji.
A každé ráno je cesta domů delší a delší je novela, ve které se Fredrik Backman věnuje tématu stárnutí. Tomu jaké to je, když mozek odejde z tohoto světa dříve než tělo. Když se člověk musí vyrovnat se ztrátou milované osoby, která je však ještě mezi námi.
Backman nám naservíroval velmi autentický příběh ze života, který ačkoli je na jednu stranu krásný a cítíte z něj upřímnou lásku a laskavost, na druhou stranu je možné, že budete už na první stránce ronit slzy. Obdivuji Backmanovu schopnost propojit citlivý humor a vážné téma. To umí jenom on a za to ho miluji.
Fantastickým Backmanovým románům dávám zpravidla pět hvězd /knize "Muž jménem Ove" bych udělil klidně i osm/, ale s kratšími prózami je na tom Backman podobně jako skvělý romanopisec Haruki Murakami. Slušný průměr, ale nic víc. Zde jsem jednu hvězdu přidal za to, že výtěžek z prodeje knížky jde na charitu.
Dalo by se napsat krásně napsané počtení o velmi smutné věci. Jenže se to sem nehodí. Krásně psané to je. Počtení také. Ale je to tak zoufalecky smutné, že se to nedá nazvat krásné. Je to prostě realita všedního dne napsaná s trochou poezie. Asi si nikdo nedokážeme představit jaké to je zapomínat a to úplně všechno. Zda tam někde najednou vyplují světlé chvíle vzpomínek na obyčejné všední věci, jako je raní káva, přečtení novin za cvrlikotu ptáků, sluníčko co vás šimrá v nose. Backman tu za sebou nechává dost výraznou stopu co křičí užívejte si dne dokud to jde a dokud si to pamatujete. Nikdo nebude vzpomínat na to jak báječně mu bylo když seděl u mobilu. ;-) Za to si vzpomene, co cítil když seděl na Sněžce s rodiči a viděl východ Slunce a nebo jaké to bylo, když jsme v lese sbírali borůvky a byli modří až za ušima.
Chtělo se mi brečet asi každou druhou stránkou. Možná to bylo tou přítomností Vánoc (knížku jsem dostala pod stromeček), člověk je sentimentální, ale mnohem víc věřím tomu, že to bylo skvělým Backmanovým stylem, který mě opět dostal, i když tentokrát na mnohem menším počtu stran, než jsme u tak skvělého autora zvyklí.
Zachycení dětské upřímnosti a naivity dává dědečkově nemoci docela jiný rozměr a přestože je to veskrze smutné čtení, tak mi dávalo pořád pocit klidu a řádu. Něco mi pořád říkalo, že tak to má být.
To bylo tak krásné... Po celou dobu čtení jsem měla v krku takový knedlík, že jsem skoro ani dýchat nemohla. Láskyplná knížečka plná dojemných rozhovorů, krásných myšlenek a nádherných vzpomínek.
Moje první "seznámení se" s autorem, popravdě mi i těch 80 stran připadalo velmi dlouhých...
“Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.”
Kraťoučký příběh, který budete mít za chvilku přečtený, ale který ve vás zanechá hluboký otisk... Složité téma, zajímavě zpracováno. Co človeku vlastně zbyde, když už vše zapomene, nebude mít žadné vzpomínky? Když mozek umírá dřív než tělo... Doporučuji přečíst!
Neviem.
Mám strašne zmiešané pocity.
Možno, keby som s podobnou seniorkou nemala osobnú skúsenosť, bola by som aj ja unesená, ale...
V knihe sú opísané iba tie ľahšie a prívetivejšie príznaky demencie a láskavý prístup najbližších.
Mám obavu, že realita je úplne iná.
Vo vyšom štádiu tejto choroby sa z postihnutého stáva človek so stratou osobnosti a správania, neovláda svoje potreby, odchádza a stráca sa...
Najbližší ho môžu milovať ako najviac dokážu, ale strach, vyčerpanosť a únava im zaslepuje srdiečko a v tom čase je veľmi ťažké vždy prejavovať láskavý alebo trpezlivý prístup.
Príbeh mne osobne pripomína iba rozprávku, ako by to malo prebiehať pri podobnej diagnóze.
Krátké nafouknuté nic. Povrchní obehrané průpovídky, rádoby životní moudra a ani jedna nová nebo zajímavá myšlenka. Zdálo se mi, že autor o tom co píše ví hrozně málo, prostě chtěl podpořit nějakou charitu a tak vyrobil svou standardní citovou ždímačku.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Chtělo by se napsat "typicky backmanovské". Zase čteme o veliké lásce, o životních prohrách, které se snažíme ještě alespoň zahrát do autu, o naslouchání a společném bytí několika lidí, kteří by dost dobře mohli být našimi sousedy. Moc hezké, i když na mě poněkud zmatené (což je ale evidentní záměr autora). U knížky jsem se několikrát fakt dojala (hyacinty, podkládání kotvy, neužitečné dárky atd.) a taky se mi moc líbí, že Backman propojil prodej knihy s příspěvkem na dobrou věc.