451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33119/stupnu-fahrenheita-33119.jpg
4
3706
567
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku. Vydavatelství Svoboda v edici Omnia, kniha vydána s názvem 451° Fahrenheita (viz obálka knihy) Vydání druhé Překlad - Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký Autor obálky - Leopold Dvořák Vazba brožovaná Počet stran 155 Doslov napsal Josef Škvorecký... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1970 , SvobodaOriginální název:
Fahrenheit 451 , 1953
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Celkom v pohode, len by ma zaujimalo, ci by Ti profesori filozofie, filologie, literatury a teologie, boli vobec schopni v tej divocine prezit...
[audiokniha] Příběh je taková knižní jednohubka - zajímavé, posluchatelné, rychle to uteče. Jen mi bohužel ten konec nepřišel úplně dotáhnutý (s ohledem na zbytek knihy, mi chybělo nějaké hlubší zakončení). Ale jinak fakt dobré.
Příběh originální, ale je na něm poznat, že to byla (a pořád prostě je i v samostatném, rozšířeném tvaru) povídka. Trochu schematická (hrůzná zápletka a následně rychlý happy end), bez hlubšího vhledu zejména do hlavního hrdiny, na to není prostor ani čas, a proto mi chybí vlastně důvody, pohnutky pro jeho protivení se statu quo a moci, stejně jako existence nějakého vztahu ke knihám.
Ale přidávám za vizionářské prvky, v roce 1953 a z pera 33-letého autora nevídané: bezdrátový přenos hlasu, interaktivní televize, velkoplošné monitory a další elektronické prvky...
Starší sci-fi je vždy zvláštní v tom, že jde o pohled do minulosti i budoucnosti zároveň. A tím nemyslím jen zastaralé představy o technologiích, které nám dnes přijdou úsměvné, ale i různé "ozvěny doby", konkrétně zde jde například o paranoiu rané studené války. I sci-fi je zkrátka ukotveno v období, v němž vzniklo, a může nám o něm mezi řádky mnohé prozradit.
Jádro knihy je nicméně nadčasové a naprosto aktuální, a tak není divu, že čtenáře stále fascinuje. Příběh je mnohovrstevnatý a lze ho číst různě. (Sám Bradbury ho nakonec během let interpretoval více způsoby.) Nejčastěji se mluví o cenzuře, pro mě osobně byla ovšem mnohem výraznější a důležitější myšlenka, že masmédia nabízející banální, ale snadno stravitelný obsah vytlačují náročnější formy kultury, především čtení. Jistě, cenzura je tu přítomna také, neprobíhá však z rozhodnutí státu, nýbrž z vůle lidu. Žádá si ji povrchní společnost, která touží po nekomplikované zábavě a bojí se čehokoliv, co by její mrtvolné "štěstí" mohlo narušit. A právě tato myšlenka rezonuje i dnes. Ačkoliv knihy masově nepálíme (a zřejmě nikdo nečeká, že s tím začneme, sci-fi tohoto střihu vždy pracuje s nadsázkou), na obecné úrovni těmto obavám naprosto rozumíme.
"Give the people contests they win by remembering the words to more popular songs or the names of state capitals or how much corn Iowa grew last year. Cram them full of non-combustible data, chock them so damned full of 'facts' they feel stuffed, but absolutely `brilliant' with information. Then they'll feel they're thinking, they'll get a sense of motion without moving. And they'll be happy, because facts of that sort don't change. Don't give them any slippery stuff like philosophy or sociology to tie things up with. That way lies melancholy."
Zároveň si člověk musí položit otázku, zda jsou tyto obavy opodstatněné. Opravdu čteme málo? Ryze statisticky zřejmě ano, nebo to alespoň řada studií tvrdí. Nezohledňují ovšem kvalitu čtiva, pozornost čtenáře ani mnoho dalších věcí, které jistě nejsou zanedbatelné. Něco tak komplexního přece nejde shrnout do jednoho čísla. Stále navíc existuje "tvrdé jádro", které si místo seriálu či počítačové hry sedne ke knize, a tato skupina se podle všeho nijak dramaticky nezmenšuje, rozhodně nehrozí, že by se za pár let zavřela všechna knihkupectví. A ten, kdo číst chce, je na tom dnes lépe než kdy dřív, stačí umět nějaký světový jazyk a mít připojení k internetu. O takových možnostech se našim předkům vůbec nesnilo.
Kromě námětu bych knihu každopádně doporučil i kvůli Bradburyho nádhernému poetickému stylu, který je sice čtenářsky poměrně náročný, ale celý text výrazně pozvedá.
"With the brass nozzle in his fists, with this great python spitting its venomous kerosene upon the world, the blood pounded in his head, and his hands were the hands of some amazing conductor playing all the symphonies of blazing and burning to bring down the tatters and charcoal ruins of history."
Pro mě nečekaně nadčasové a navíc s přesahem do mých soukromých myšlenek. Jak moc mi Mušličky v uších Mildred, Montagovy ženy, připomínají bezdrátová sluchátka v uších mého muže. Ale to je v porovnání s tím vším ostatním jen drobnost a je pro mě stále těžko pochopitelné, jak může mít někdo takovou představivost (1953!).
Alespoň pár myšlenek:
str. 57: "Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních: a potom jsou všichni šťastni, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný, nebo podle nichž by ses mohl měřit."
str. 79: "Televizor je skutečný. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle k svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas aby protestovala..."
str. 84: "Pamatuji si, že noviny umíraly jako obrovští motýli. Nikdo nechtěl, aby zase začaly vycházet. Nikdo je nepostrádal. A potom, když vláda zjistila, že je pro ni výhodné, jestliže lidé čtou jenom o vášnivých rtech a ranách na žaludek, chytře vyřešila vaši situaci, vy polykači ohně. ..."
str. 89: "... - včera to padlo na Peta. Vrátí se příští týden. Říkali to vojáci. Blesková válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zase doma. To říkali vojáci. Blesková válka..."
str.: 91: " "Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem. Je to, jako když člověk pere: nacpete prádlo do pračky a přibouchnete víko." "
Poslouchal jsem českou audio verzi této knihy. Musím říct, že tato verze je skvěle zpracovaná. Jestli máte rádi audio, neváhejte.
Čekal jsem něco jako 1984 ale vůbec ne. Velmi realisticky působící distopie, kde se neobjevují žádné léčky a zvraty - kapitán to bez obalu naservíruje jak to je a hlavní postava podle toho jedná. Příběh má rychlý spád a i přes ten závěr je optimistický.
V popisu soužití s manželkou jsem viděl tolik paralel s dnešní dobou, až to nebylo příjemné.
Bylo to místy napínavé, i díky ohařovi, kterého jsem si představoval jako ty mechanické psy, co už dnes existují. Fuj.
Asi moje nejoblíbenější část knihy byl kapitánův první monolog, hlavně kvůli zajímavým myšlenkám jako "když jsme knoflíky nahradili zipem, přišli jsme o chvíli k přemýslení...a ráno je časem přemýšlení a melancholie". A vůbec že celý stav světa vznikl z lidí samých, ne díky zásahu státu. Srovnat to s dnešní dobou smartphonů (místo telezdí) a sociálních sítí (místo rodinky) mi přijde až děsivé.
Je tam spousta filosofie. Klidně bych snesl mnohem rozsáhlejsí popis světa i další filosofické rozhovory. Ale není tomu co vytknout.
Podle mého názoru se jedná o vůbec nejlepší knihu Bradburyho s originálním námětem, který čtenáře jednak zaujme a zároveň i hluboce zasáhne. Vždyť pálení knížek je pro každého milovníka literatury nanejvýš zavrženíhodné a představuje absolutní vrchol barbarství! Výborně napsaný román, který čtenáře naplno vtáhne do děje a nutí intenzívně prožíval celý příběh spolu s hlavním hrdinou Montagem. Dokonce bych knížku zařadil do TOP 10 v žánru sci-fi, které jsem zatím měl možnost přečíst. Určitě doporučuji :-)
Nevím proč, ale vlastně jsem od knihy měla asi jiná očekávání. Námět je zajímavý, ale pokud bych měla hodnotit antiutopistická díla, ty Orwellova ve mně rozhodně zanechala hlubší stopu
Já nějak nevím, jak to zhodnotit. Určitě myšlenky tam byly, ale spíše mi to v reálu přijde jako fantasmagorie. Stejně tak jako si dřív mysleli, že je země placatá. Samozřejmě jde o "klasiku" ale nejsem z ní nadšen. I když na jedno nudné odpoledne.....
Námět je vzdáleně podobný Orwellově 1984, ale nějak mě to chytlo o dost méně. Knížka je plná myšlenek, to nelze zapřít. Jen mi asi nesedla zcela alegorie se zákazem knih a jejich likvidací požárníky.
Tahle kniha byla neskutečně úžasná. Většinou do knih nepíšu a nepodtrhávám si v nich, pokud se tedy nejedná o štafety, ale tady bylo až moc skvělých myšlenek a citátů. Už po přečtení prvních pár stran jsem věděla, že si ji zamiluji. Děj plyne rychle a během pár večerů jsem knihu přečetla. Rozhodně ji doporučuji všem, které baví scifi a kteří se rádi nad knihou zamýšlí.
No... co říct. Je to zajímavé, ale že bych z toho padal na zadek, to ne. Ano, je to jedno z těch témat, kde bylo aktuální před padesáti lety a neméně je i dnes. Ale že by to bylo nějaké super čtení nebo kniha, ke které bych se chtěl vrátit, tak to ne. Ale jsem rád, že jsem o ni zavadil.
Tato kniha byla velmi zajímavá a bylo děsivé vidět, kam svět dospěl. Mám z ní po dočtení smíšené pocity, kniha se mě nějakým zvláštním způsobem dotkla a nyní vidím některé věci v novém světle. Vidím tam lehkou podobu i s dnešní společností, která má na tento způsob žití docela náběh.
Klasika, která letos slaví 70 let od svého prvního vydání, není jen kritická antiutopie. Je to o bezmoci nad lidskou leností myslet, raději odvrhnout knihy než zábavy. Svět, který Ray Bradbury popisuje byl v době vzniku tak neuvěřitelný, nyní s šokující podobností našemu světu mnohem bližší. Telestěny, mušky v uších a lidi co pohrdají knihami.
Myšlenka, pálit knihy bohužel nepatří jen do světa sci-fi ale v nejedné zemi se tak skutečně dělo - tedy než přišlo spalování lidí. Tato kniha vznikla jen pár let po této nejhorší zkušenosti lidstva, tedy zprostředkovává díky ucelenému příběhu požárníka Montaga, pálící zakázané knihy, postupně prozře a v celé nahotě svými činy ukáže zrůdnost totalitní společnosti. Doporučuji.
Celá ta myšlenka je rozhodně zajímavá a vlastně i poměrně děsivá, když si člověk představí, že by v takové společnosti měl žít. Děj je svižný a ubíhá rychle. Místy možná zbytečně moc, nebylo přece kam spěchat. I tak ale hodnotím dost kladně a považuju to za jednu z klasik v daném žánru.
Geniální dílo o jednotlivci, nikoli společnosti. Nalezení vnitřního hlasu, který nám našeptává, že něco není v pořádku. Strach z toho, že nevidíme pravdu, která ve skutečnosti neleží v knihách ale v nás samotných. Kniha je krásnou připomínkou toho, že skutečné bohatství nosí člověk uvnitř sebe. V příběhu je několik důležitých mezníků, které je nutné si připomínat v každé etapě, do které společnost postupně přichází. Je to například eliminace individuality jedince a neustálá generalizace. Potřeba ústupu emočního prožitku a vybočování z davu. Montag v sobě nachází vnitřní sílu a začíná naslouchat vlastním instinktům, které jej přivedou k vnitřní katarzi. Důležitý je také aspekt potenciálního pádu režimu, kdy touha a motivace stačí k tomu, aby se základy začaly bortit zevnitř. Jako v každé totalitě je důležité přesvědčit dav o tom, že pro něho děláme to nejlepší. Následně začneme dav přesvědčovat o tom, že za potenciální selhání může vždy jedinec, což vede k psychologickému efektu potřeby ztráty jedinečnosti a nutnosti zařadit se do šedého průměru. Přesvědčit dav o tom, že být individuální jednotkou je sobecké a odporuje to "dobru společnosti".
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno 20. století americká literatura rozhlasové zpracování o knihách
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Kniha 451 stupňů Fahrenheita je v
| Právě čtených | 59x |
| Přečtených | 5 475x |
| Čtenářské výzvě | 851x |
| Doporučených | 434x |
| Knihotéce | 964x |
| Chystám se číst | 1 644x |
| Chci si koupit | 391x |
| dalších seznamech | 73x |
Nevím, tohle mi nějak nesedlo. Nemohl jsem se ubránit neustálému srovnávání s 1984, při kterém ale Orwell na plné čáře vítězí. Přišlo mi, že reálie světa nedávají moc smysl, neustále mě napadaly otázky, proč, jak, z jakého důvodu? Atd... Samozřejmě hlavní myšlenky knihy jsou nadčasové a člověk si v nich najde to své, ale pro mě osobně bylo čtení docela utrpení.