333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
Tak já se toho zase ujmu:
Jako skutečně moderního člověka lze Williama R. označit za pověrčivého ateistického křesťana; to jest, věří v Boha, jenž už sice nezodpovídá za to, že slunce vychází, za ochranu královny či poskytování chleba vezdejšího, ovšem zůstává prvním podezřelým, když se něco pokazí.
Holky, vy jste jak blesk! Ta definice (velmi zdařilá a skvěle se hodící na průměrného... Čecha, žejo?!) je samozřejmě odtamtud. Doufala jsem, že když neuvedu celé Williamovo příjmení, že to tu chvilku vydrží... :-)
… zdá se, že zrovna tohle moje vzezření jim nad slunce jasně dokazovalo, že jsem rovnou a bez zastávky dorazil z Německa. Přesně tak si představovali, že musí vypadat Němec, který prohrál válku, kterého Amerikáni vyplundrovali do košile a Angličané vyhladověli k smrti. Tak dokonale a úplně odpovídal můj zjev jejich představám, že kdybych jim byl řek, že jsem Amerikán, zaručeně by mi nebyli uvěřili a považovali za sprostého lháře, který jim chce věšet bulíky na nos.
Že někdo, kdo rovnou a bez zastávky zrovna přišel z Německa, musí mít hlad, který se nedá zahnat ani za pět let, jim bylo samozřejmé. K obědu mi toho naložili, že jsem naráz moh dohnat těch pět let hladovění. Pak mi jeden z nich přinesl košili, druhý boty, jiný zas klobouk, ten půltucet punčoch, ten kapesníky, ten zase hedvábnou vázanku, ten kalhoty a ten zase kazajku a vím já co všecko. A všecko jsem si musel vzít a zahodit všecko, co jsem dosud měl.
Přidám další ukázku, snad to někdo pozná:
Ó, slunné Španělsko! První země, kde ode mne nechtěli námořnickou knížku a vůbec je nezajímalo, kolik je mi let, kolik měřím a jaké mám otisky prstů! První země, kde se mi neštrachali po kapsách, kde mě v noci nevláčeli na pomezí a nevyhnali jak vysloužilého psa, kde se neptali, kolik mám v kapse peněz, a nedivili, z čeho jsem v posledních měsících byl živ.
Koka, díky za zvednutý praporek. A dáme si toto:
Beze slova mi je podal. Zašustily v mé ruce. Byly pravé. Mít je či nemít znamenalo rozdíl mezi zánikem a
záchranou. I kdybych je nemohl použít, protože jsme neměli americká víza, mohl jsem se ještě zítra dopoledne pokusit
na jejich základě získat vízum - anebo jsem je mohl aspoň prodat. To by znamenalo dalších šest měsíců života.
Nechápal jsem toho muže.
„Nechápu vás," řekl jsem.
„Můžete je mít," odpověděl. „Zadarmo. Zítra dopoledne opouštím Lisabon. Mám jen jednu podmínku."
Má ruka poklesla. Věděl jsem, že to nemůže být pravda. „Jakou?" zeptal jsem se.
„Nechtěl bych zůstat tuto noc sám."
„Chcete, abychom ji strávili spolu?"
„Ano. Až do zítřejšího rána."
„To je vše?"
„To je vše."
„Víc nic?"
„Víc nic."
„Já ty intelektuály nemám ráda,“ řekla máti naříkavě. „Já sama intelektuál nejsem a nedovedu hovořit o poezii a bůhví o čem. Ale takoví lidé si zřejmě představují, že když jsem vaše matka, měla bych umět s nimi donekonečna rozprávět o literatuře. A vždycky za mnou přijdou a kladou mi hloupé otázky, zrovna když jsem v nejlepším vaření.“
„Přece na tobě nechci, abys s nimi debatovala o umění,“ řekl Larry rozmrzele, „ale myslím, že by ses měla snažit před nimi utajit svůj ohavný vkus, pokud jde o literaturu. Já tuhle nosím domů plno dobrých knih, a pak přijdu na to, že tvůj stoleček vedle postele přímo sténá pod tíhou kuchařek, zahradnických příruček a děsně ponurých strašidelných povídek. Nedovedu si představit, kdes tyhle škváry mohla sehnat.“
To bude P jako pivo. Jenom si jako vodák dovolím jeden vtípek, registr pitné vody v ČR nazvali jeho tvůrci pivo http://www.ksrzis.cz/dokumenty/pitna-voda-is-pivo_36_114_1.html
Tak jo, ukázka je tu:
"Hele, dědku! Duní to v tobě jako v prázdný bečce! Koukej si na to dávat pozor. Se zdravím není žádnej špás, víme?"
Chérasse plivl do kostkovaného kapesníku, usoudil, že tam není ani potuchy po nějakém zvrhlém bacilu, a pokrčil rameny, což ho vždycky krapet rozkymácelo:
"Netahej mě za fusekli, ty vykuku! Kdyby si člověk nemoh zakašlat, nač by pak měl plíce?"
"Francina taky kašlala. I když jen jedno léto."
"Dobře víš, na co dojela. Na léky. Od té doby, co sou na pokladnu, to zabilo tolik lidí co první válka. Aspoň nás to naučilo, že to člověk jíst nemá. Neumřela darmo."
"Stejně to v tobě hrčí, povídám. Jako kdybys spolkl mopeda."
Jana pracuje jako služka, kuchařka, společnice, ošetřovatelka, předčitatelka, noční hlídač. Zadarmo, obětavě a kajícně. Nic však není dobře uděláno. Desetkrát denně se stěží ubrání ochromující touze vrhnout se na postel, zabořit hlavu do tmy, tupě a bez vlády se nechat pohltit prohlubní vyčerpaného spánku.
Několikrát už jí přepjaté nervy selhaly. Jana nevědouc, kudy z přetlaku vnitřní tísně, naprosto zbavená rozumu nesmyslným štvaním, rozervala na kousky, co jí do ruky přišlo. Toho zahanbení po vyčerpaném vystřízlivění! Toho nelítostného studu a zděšení nad hysterickým záchvatem nekázně a pošetilé zuřivosti! Té touhy, bezmezné a nevýslovné, po útěku ze všeho! Ale otčím? Čas míjí, otčím žije. Musím zůstat, musím vytrvat.
Ha, reinkarnace! Než se Koka ozve, přičiním maličkou poznámku k nadpisovému tématu 333, tedy Třistatřicettři - literární revue, v jejímž nejnovějším pokračování se mihla i kniha Osmaosmdesátá, co mně vzhledem k tomu, že znám autora textu Milana Holuba (kdy mi asi vrátí Pana Kaplana, co má třídu stále rád?...:)), potěšilo, ale především je tam pěkný rozhovor s Ondřejem Havelkou (přesah literatury), Milošem Doležalem (nejen o Josefu Toufarovi), Zdeňkem Zapletalem (který je teď více scénáristou) a přibyslavským antikvářem Jakubem Vaníčkem. Mimo jiné.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096008034-tristatricettri/215562254200008/
Nápověda: název románu = místo děje, což představuje přezdívku starého rodinného domu kdesi ve Slezsku, krátce po I. SV.
Já moc bohužel ne...pátrala jsem nejen ve své hlavě...
...Oblečena je vždy, jak byla její matka. Saumurský dům, dům beze slunce, bez tepla, smutný dům ve stínu je obrazem jejího života. Hromadí pečlivě své příjmy a snad by se zdála i lakomá, kdyby tuto hanu nevyvracela její dobročinnost. Zbožná a dobročinná nadání, útulek pro starce, křesťanské školy, veřejná knihovna, bohatě obdarovaná, svědčí každoročně proti lakotě, kterou ji občas někdo vytýká. Přispěla na ozdobu saumurských kostelů. Paní de Bonfons, jíž někteří říkají posměšně slečna, vzbuzuje všude vážnost. To vznešené srdce, které bilo jen pro nejněžnější city, musilo se podrobit vypočítavosti lidských zájmů. Stříbro dalo svůj studený lesk jejímu nebeskému životu a vzbudilo v této ženě, jež byl cit sám, nedůvěru k citům...
Ruka této ženy ošetřuje tajné bolesti všech rodin. E. kráčí k nebi, provázena průvodem svých dobrých skutků. Velikost její duše mírní nedostatky zaviněné výchovou a zvyky minulého života. To je hostorie ženy, která, jsouc na světě, do světa nepatří. Byla stvořena, aby byla dokonalou manželkou a matkou - ale nemá ani muže, ani dětí, ani příbuzných.
Text příspěvku byl upraven 07.11.15 v 19:05
Vložit příspěvek