Postava hledá autora - pomozte jí!
Dobrá, tak teď budeme hledat hrdinku, která dějinami příliš nezahýbala, spíše naopak. A když se vůbec pohnula, rozhodně to nebylo jejím přičiněním. Její jméno tvoří název knihy.
Nic? Tak jedeme dál. Naše hrdinka toho mnoho nenamluví, jak by také mohla, ale jiný autor ji a její sestry obdařil inteligencí, která jim byla spíše na škodu. Když totiž viděla jak je její druh huben, domyslela si že je to proto, že jejich katani touží znát jejich věk a tak jej začaly zobrazovat na svém povrchu.
Opakuji že ač zmíněné hrdiny spojuje druh, my hledáme jen jednu a jejího přírodymilovného autora.
Ahá, no jasně! Kdo by mohl zapomenout na Vypočítavé borovice, které si zobrazováním věku na povrchu téměř přivodily zkázu, neb lidé si z nich začali dělat originální čísla popisná! :-))) Objevily se pokud vím v Sekáčovi (samozřejmě Terry Pratchett).
Tak to pak nevím. Leda by šlo o některou divadelní adaptaci Stephena Briggse...
To vypadá jako dobrej námět pro čtenářskou výzvu: kniha, kterou jsem viděl u někoho v knihovně! :D
No, to je proto, že já většinu mejdanů za mlada u kohokoliv strávila tím, že jsem mu prohlížela knihovnu...
Náš hlavní hrdina, pouhopouhý redaktůrek, je ochoten k všelijakým různým činnostem, jen aby se mohl vydat na dlouhou cestu s krásnou děvou. Ale jak pravil ten rabín - všechno je jinak. A autora - našeho, tu v jednom vláknu nedávno s potěšením vzpomínali...
To já dělám i teď, když přijdu někam, kde to ještě neznám. Ale z dob mládí a mejdanů si toho už moc nepamatuju. Jen jeden bejvalej kolega si dodnes stěžuje, že nějaká ženská, kterou jsem přilákal k němu na mejdan, si od něj půjčila nějakýho Hemingwaye a nikdy mu ho nevrátila. Ale co to bylo za ženskou a za Hemingwaye už fakt nevím.
Tak to jsem nebyla určitě já - protože Hemingwaye jsem měla komplet vlastního.
Nemohl by to být redaktor Karel (příjmení nevím a nevím, zda vůbec bylo v knihách uvedeno), který hledá Ludvíka Součka?
Ludvíka Součka jo, ale rozhodně ne redaktor Karel. A co bylo jinak? Náš redaktůrek nebyl redaktůrek, to byla spíš pohostinská role. Jinak to totiž byl tajný agent, vyšetřující ztrátu několika vesmírných lodí.
Je celkem zřejmé, že v následujícím úryvku jde o audienci u prezidenta. Autora hledá muž, který k té audienci přichází.
Vojáci s lesknoucím se řemením mě vedli po schodech vzhůru na konec dlouhé chodby, kde jsem byl zapsán do knihy návštěv třemi civilisty a vpuštěn obrovitými dubovými dveřmi do sálu s dlouhým stolem a řadou židlí. Zde mě uvítal bíle oblečený muž, který mi nabídl místo a pak sám zmizel. Za okamžik nato se otevřely velké dveře a já jsem byl zaveden do mnohem elegantnějšího sálu, kde mi přicházel vstříc statný muž v bezvadné uniformě.
„President,“ myslil jsem si a napřímil jsem se. Ale ne. Muž v uniformě vroubené zlatem mi nabídl antickou židli s rovným opěradlem a zmizel. Seděl jsem na krajíčku židle sotva minutu, když se otevřely ještě jedny dveře. V nich se mi uklonil sluha a uvedl mne do velké, velmi elegantní pozlacené místnosti se zlatým nábytkem. Chlapík zmizel stejně rychle, jak se objevil, a já jsem tam seděl samotinký na starožitné pohovce a díval se do řady prázdných sálů, do nichž byly otevřeny dveře. Bylo tu takové ticho, že jsem mohl slyšet, jak někdo o několik sálů dál opatrně kašle. Pak zazněly odměřené kroky. Vyskočil jsem a pozdravil jsem váhavě statného pána v uniformě. Ale kdepak, to také nebyl on. Rozuměl jsem však natolik z toho, co mi říkal, že mě president pozdravuje a vzkazuje, že bude brzy volný po ministerské schůzce.
Za deset minut bylo konečně ticho přerušeno novými odměřenými kroky, a teď přišel muž ve zlatě, šňůrách a epoletách. Hbitě jsem vyskočil z pohovky a hluboce se uklonil. Muž se uklonil ještě hlouběji a vedl mě mnoha sály a nahoru po schodech s tlustými koberci. Pak mě nechal v malinkatém pokojíčku, který naplňovaly moderní, kůží potažená židle a pohovka. Dovnitř vešel opět malý mužíček v bílém obleku a já jsem odevzdané čekal, kam mě bude chtít zavést.
Nojo. Jenže bylo obtížný se s ním dorozumět.
Jediná věc, které jsem rozuměl, byla, že president nechápe, co povídám. On sám to cítil ještě zřetelněji, protože po chvilce zmizel a vrátil se s ministrem letectva. Ministr letectva… byl rázný sportsman v letecké uniformě s křídlem na prsou. Hovořil skvěle anglicky s americkým přízvukem. Omlouval jsem se za omyl a řekl jsem, že jsem se pokoušel prosit o přístup do válečného přístavu, nikoli na letiště. Generál mi se smíchem vysvětlil, že byl přizván pouze jako tlumočník.
Napovím, že ten žadatel o audienci potřebuje získat přístup do přístavu válečného loďstva, protože si tam chce postavit vlastní, poněkud netradiční plavidlo a jenom tam, ve vojensky střeženém prostoru, má jistotu, že mu čumilové nezničí nebo nerozkradou materiál dřív, než s tím bude hotov.
To plavidlo bylo opravdu "poněkud netradiční", zvlášť ve strohém vojenském prostředí. Autor vypráví, jak "Vyšňoření námořní důstojníci ve žlutém a modrém si sem udělali procházku a nechápavě se dívali na ty bledé cizince s jejich rostlinným materiálem, kteří se náhle octli uprostřed nich v samém arzenálu."
Vložit příspěvek