Co nebo kdo vás přivedl ke čtení?
Když si vzpomínám já, tak mě ovlivnila babička. Za prvé mi jako malé četla každý den. Četla nádherně - audioknihy hadr:-) Pocházela z herecké rodiny, takže při čtení stihla upravit knihu tak, abych ji jako malá pochopila a ještě to vypadalo jako herecký výkon. Nechávali jsme si s bratránkem a sestřenkou číst, když nám bylo i 17. Mamka mi vyprávěla, jak se na předčítání mé babičky scházely děti z vesnice.
Druhý člověk byl můj češtinář v 5. třídě.
Mě ke čtení přivedl táta. Měl pocit že čtu nahlas špatně, tak mě každý večer nutil přečíst mu jednu pohádku. I když to může znít hrozně, tak jsem díky tomu donucování objevila jiný svět plný fantazií a úžasných příběhů a našla jsem dokonalý způsob jak vypnout, uniknout z ne vždy příjemné reality, relaxovat a osvěžit si někdy příliš stereotypní život... :o)
Určitě rodiče, kteří mi kupovali všechny ty krásné knížky, které vycházely koncem 60. let (Májovky, Foglarovky, Verneovky) a potom učitelka českého jazyka ve druhé třídě základní školy. Dělala ve třídě soutěže, kdo přečte nejrychleji a nejlépe neznámý text, vyřazovacím způsobem, zvlášť kluci a holky. Finále holka proti klukovi, celá třída fandila. Vítěz dostal čokoládu. Všichni četli jak o život, nikdo nechtěl být nejhorší.
Tak u mě to byla mamka, která nám se séstrou před spaním četla jak pohádky tak potom i knížky které jsem půjčovala v knihovně.
Později jsem na to kápla sama :))
Mňa ku knihám a čítaniu asi nepriviedol nikto konkrétny. Skôr naopak ma na začiatku základnej čítanie vôbec nebavilo. Čítali sme príbehy o zbojníkoch, Maťka a Kubka...len mňa tie knihy vždy akosi dosť nudili. Potom raz na ulici predávali knihy a mňa zaujala taká že Dobrý synček (Todd Strasser). Ešte si pamätám, ako nás ten predavač normálne odhováral!, že tá kniha nie je vhodná pre deti :D A keď som si ju prečítala, tak som sa do kníh (respektíve románov, ale pre dospelých) zamilovala :)
Především rodiče, ze začátku hlavně tatín, byť první knihu, kterou jsme přečetla celou, jsem dostala od maminky (díky!). Pak ta perfektně vybavená knihovna u nás doma a neutuchající diskuse o každé přečtené knize.
Já sama:). U nás se moc nečte, tak jsem po dětských knížkách skočila na Stopy hrůzy a pak dál a dál.
Já se snad narodila s paperbackem v ruce :o). První knížky mi samozřejmě kupovali rodiče a babička. Ve škole jsem zbožňovala paní učitelku, která byla "důvěrnicí" knižního klubu a taq vůně nových knih, když přišly v balíku .. :o) A také vzpomínámna svou první návštěvu v knihovně - jak to tam krásně vonělo a knihovnice se mile usmívala... :o)
To je zajímavá otázka, budu se muset nad ní zamyslet, protože fakt nevím. Ale nejspíš maminka. Avšak domnívám se, že buď to má člověk "v sobě" nebo ne. Buď to baví nebo nebaví:) A nás to sakra baví, co?
U mě se to vyvíjelo snad samo, i když pamatuji si že moje čtecí mánie začala když jsem si udělala kartu do městský knihovny, takže od 9 let... Jo a taky to mám asi po tátovi, ten dokáže jednu tlustou bichli asi 300 stránek přečíst za tři dny.
Na základce jsem vždycky na konci roku dostala knížku za nejlepšího žáka ve třídě (byli jsme tam jen tři, pak se to rozrostlo na jedenáct žáků :))), tak jsem ji vždycky přelouskala a čekala až příští rok dostanu další. Pak přišel Harry Potter a už to jelo. Rodiče mi knížky nikdy nekupovali, nikdo u nás nečte, vždycky dostanu akorát vynadáno, když si nějakou další přinesu domů :) Do knihkupectví mám zákaz chodit.
Asi táta. Byl totiž surrealistický vypravěč a tragický předčítač. Pokud neusnul, četl nesmyslná souvětí, přeskakoval slova a nezřídka končil v půlce. Tátu totiž čtení pohádek nebavilo, číst nahlas neumí (nemá žádný přednes) a navíc čte cokoliv extrémně rychle, takže když byl v půlce věty, měl už načtené tři další - proto se pletl a nedalo se to poslouchat.
Díky tomu jsme se těšil, že i budu číst sám, a to se mi v šesti vyplnilo. A opravdu mě to chytlo, jak mi slibovali. Možná až moc, ale to už je jiná vyprávěnka. Každopádně: díky, táto :-)
Moje češtinářka. V první třídě mi číst nešlo a tak jsem se musela více a více procvičovat. Pak mě to začalo bavit. :)
Doma mě hojně zásobovali Foglarovkami... takže se dá íct, že rodiče... já už jsem pak jen tak nějak samovolně přešel k takým jako King, Gaiman...
Třebaže si to už téměř nepamatuji, naši mi před spaním vždy nějakou pohádku četli. Když zrovna nemohli, tak mi pustili audikazetu s pohádkami. Motýla Emanuela si pamatuju asi nejvíc :D Snad ještě i pohádku o otesánkovi. No a jak jsem rostl, tak se mě naši snažili přinutit číst. Byl jsem malý, a spíš než čtení mě bavilo běhat venku, takže jsem vůči literatuře měl jistou zášť. Když pominu Čtyřlístek, který jsem měl rád a neustále ho četl, tak pak ještě pár dětských knížek na způsob Boříkových lapálií a podobně. Takže co mě přivedlo ke čtení? Ke čtení mě přivedli rodiče, škola a nakonec i já. Rodiče proto, aby neměli negramotného syna a abych získal nějaký rozhled. Škola proto, protože jsem viděl, co všechno mi uniká, i když jsem tím povětšinu studia opovrhoval no a můj osobní podíl spočívá právě v tom rozhledu, o kterým šlo našim. Mít přehled a taky můj intelekt, třebaže může být sebemenší prostě prahne po četbě a příbězích :)
U nás to je v rodině (z větve po mámě). Pradědeček četl, babička je literátka, máma jedna velká chodící knihovna a teď to na svých zádech nesu já. Vždycky to jeden člověk podědí. Je ale fakt, že z mé generace v rodině myslím už nikdo nečte a to je nás celá ,,sétnice". :) Mám štěstí. :)
Myslím, že to byla babička. Pamatuji si, že jsem od ní k narozeninám dostala tři díly Harryho Pottera. Jen jsem nad tím udělala oči v sloup, udělala nucený úsměv, jak se mi to líbí a knížky rychle zahrabala někam do skříně. Asi po roce jsem je našla a protože jsem zhlédla film Harryho Pottera, zajímalo mě, jak to vypadá v knižní podobě, takže jsem nakoukla do knížky a ponořila se do četby. Od té doby už jen čtu a čtu :)
Irving Stone a jeho Agónia a Extáza. Čítanie ma nikdy moc nechytalo s výnimkou encyklopédií, skúšal som rôzne knihy pre mládež, keďže som bol v tom veku (13/14) - Verne, May, edícia STOPY ale nič ma nechytalo, tak som to vzdal s tym ze citanie pre mna asi moc nebude. Ale jedného krásne dňa o par tyzdnov neskor som sa nudil tak som sa siel prehrabavat v domácej kniznici a narazil som na Agóniu a Extázu. Totálne som sa do nej zažral od rána do noci som len čítal za pár dní prečítané a od vtedy hltám knihy akoby som sa len preto narodil.
K čítaniu ma priviedli ovčie kiahne (neštovice). Dostala som ich ako 4-ročná a z domáceho väzenia som tak vyšilovala, že ma tatino radšej naučil čítať, aby mal pokoj. Osvedčilo sa :-)
Ke čtení mě přivedl nutný útěk z reality. Prtoože období základní školy nebylo moc šťastné, tak knihy byly moje jediná záchrańa.. Úplně nejvíc jsem se rozečetla začátkem 8. třídy, kdy k nám do třídy přišla moje kamarádka. Taky byla do knížek zblázněná. Byly jsme ve třídě jediné. A začali jsme se předhánět, kdo toho přečte víc, doporučovali jsme si navzájem knížky a v podstatě jsme nic jinýho nedělali :). A zůstalo mi to :) Teď na střední škole čtu možná ještě víc... :)
Ke četbě mě přivedlo to že jsem musela utéct ze životní reality(základka pořád stres kluci apod.) Knihy byly pro mě něco jako vrba, nejvíce jsem se rozečetla v pátý třídě a šplhla jsem si tak u učitele z češtiny který nevěřil že někdo v naší třídě dokáže ještě číst knihy bez nucení.
Na základnej škole sme dostávali také objednávacie lístky a učiteľka nám večne hovorila aby sme si aspoň niečo objednali. Mama mi nikdy nechcela nič objednať, lebo tam boli samé hlúposti a vždy vravela, pozri na tú knižnicu v obývačke, keď to všetko prečítaš, tak potom budeme objednávať a doteraz som všetky neprečítal... Je smutné, že školy skôr čítanie u detí znechucujú ako podporujú. Učiteľka dokonca žiakom robí výčitky, že nečítajú, že si nevážia svoj rodný jazyk a podobne. Tak tadiaľto určite cesta k čítaniu nevedie... A aby som odpovedal na otázku, tak rodičia veľa čítavali, tak asi oni.
Text příspěvku byl upraven 31.10.11 v 21:08
Vložit příspěvek