Jevgenij Alexandrovič Gangnus

"...Popudem k napsání 13. symfonie byla skladateli Dmitriji Šostakovičovi báseň sovětského básníka Jevgenije Jevtušenka Babí Jar, která se tematicky věnovala smutnému faktu, že 20 let po masakru kyjevských Židů na tom místě nestojí památník jejím obětem. Šostakovič se rozhodl zkomponovat jednovětou vokálně-symfonickou poému s tím, že využil Jevtušenkovu báseň jako libreto. ..."
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10377264105-babi-jar/21154215449/

"... Sovětská moc se po roce 1945 všemožně snažila eliminovat jakékoli zmínky o holocaustu. Dílem proto, že se antisemitismus stal po válce opět nedílnou součástí oficiální sovětské politiky, dílem proto, že židovské oběti se k příběhu o hrdinném sovětském lidu obětujícím sebe sama k obraně před zákeřným nepřítelem jaksi nehodily. A zvláště poté, co začaly vycházet najevo nepříjemné skutečnosti ohledně kolaborace místních obyvatel s okupační mocí a též fakt, že například mnoho Ukrajinců zpočátku vítalo německá vojska jako osvoboditele od bolševického útlaku. Jistěže ze strany sovětské moci nešlo o přímočaré projevy antisemitismu, jak je známe z poválečného Polska, sovětská judeofobie se projevovala o něco záludněji – marginalizací a bagatelizací utrpení židovských obyvatel, poukazem na internacionální založení sovětského člověka, ale i průhledněji – bojem proti světovému sionismu a kosmopolitismu. Připomeňme jen paranoidní proces s kremelskými lékaři (1952) či opětovné tažení kulturtrégra Ždanova proti beznárodnímu kosmopolitismu a formalismu v sovětském umění, jehož nejkřiklavějšími oběťmi se stali básnířka Anna Achmatovová a spisovatel Michail Zoščenko. Za kosmopolity a formalisty byli označeni též příslušníci tehdejší sovětské skladatelské elity – Kabalevskij, Chačaturjan, z Paříže se navrátivší Prokofjev a samozřejmě Šostakovič.

Rokle nedaleko Kyjeva zvaná Babí Jar byla v 50. letech překlenuta několikaproudou silnicí, nedaleko, na místě bývalého Syrěckého pracovního tábora, bylo postaveno veliké sídliště a samotná rokle byla použita jako odkaliště. Na místě bývalého židovského hřbitova byly postaveny televizní věž a budova telecentra. Celá lokalita byla záměrně natolik změněna, že ani pamětníci a očití svědkové masové likvidace nebyli po letech schopni s určitostí poznat, kde přesně se zvěrstva odehrávala. Navíc na jaře roku 1961 se hráz odkaliště protrhla a splašky zaplavily široké území kolem, následkem čehož propukly epidemie infekčních chorob.

U Babího Jaru se od konce 50. let, vždy u příležitosti výročí tragédie z roku 1941, začali scházet lidé, aby uctili památku obětí. Organizátorem shromáždění a mluvčím občanů, kteří usilovali o instalaci alespoň symbolického památníku obětem, se stal spisovatel Viktor Někrasov. Manifestace byly nejprve „monitorovány“ tajnou policií, později zakazovány a nakonec, s odkazem na „kontrolu programu shromáždění“, oficiálně organizovány.

Někdy v době 20. výročí masakru vzal spisovatel Anatolij Kuzněcov (mimo jiné autor dokumentárního románu Babí Jar, u nás otištěného v cenzurované verzi v roce 1964 pod detektivním názvem V rokli čeká smrt) na místo svého spolužáka z Literárního institutu, básníka Jevgenije Jevtušenka, který se už v té době těšil značné popularitě zejména mezi mladým publikem pro své nonkonformní, kritické a hlavně srozumitelné verše. Na Jevtušenka Babí Jar zapůsobil natolik, že napsal báseň začínající proslulou strofou Nad Babim Jarom pamjatnikov nět. Celý text je jakousi osobní a velmi intimní zpovědí člověka-vypravěče, jenž při pohledu na ono smutné a pusté místo myslí na oběti z řad Židů. Báseň je zpočátku vlastně jakousi panychidou za židovské oběti, postupně se však tón rekviem mění v obžalobu a odsudek antisemitismu. Vypravěč reflektuje jeho evropské dějiny na příkladech konkrétních obětí. Nejprve předkládá „kristovskou“ scenérii ukřižovaného Žida, podruhé se vžívá do nevinného, leč přesto vězněného Theodora Dreyfusse, potřetí do malého chlapce z Bělostoku, svědka neblaze proslulého pogromu z roku 1906, počtvrté do Anny Frankové, kterou se mu nedaří zachránit před transportem. Poté se opět vrací k Babímu Jaru, připočítává jej k předešlým tragickým příkladům antisemitismu a stává se „každým ze zde zastřelených starců a dětí“, nad jejichž hrobem slibuje nikdy nezapomenout. Finále básně pak vzývá ideu antisemitismem nepošpiněného internacionalismu a trpce vyčítá ruskému národu, že je mu antisemitismus vlastní.

Verše byly otištěny v září 1961 v listu Literaturnaja gazeta a okamžitě vzbudily značný rozruch. Jevtušenkovi bylo vyčítáno, že si všímá jen židovských obětí v Babím Jaru a opomíjí ostatní národnosti, zejména Rusy a Ukrajince. Největší odpor pak vyvolala závěrečná sloka, v níž Jevtušenko implicitně vyčítá Rusům judeofobní sklony. Poněkud hysterická kritika se nesla v duchu bagatelizace a obviňovala „mladého sovětského literáta z provokace, kterou se snaží ze všech sil překřičet vítězný hlahol naší práce“. Báseň přes všechny nepříjemnosti přinesla svému autorovi velký úspěch a popularitu nejen v SSSR, ale zejména na Západě. To, že vůbec vyšla a nezadržela ji cenzura, bylo důležitým znamením, že se v Sovětském svazu něco mění, že se „otepluje“. ..."
A. Jeništa: Babí Jar a Dmitrij Šostakovič, Listy - 5, 2006.
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=065&clanek=050612

Jevgenij Jevtušenko věnoval báseň i Václavu Havlovi:

PAMÁTCE VÁCLAVA HAVLA
Těm, kteří dovedou žonglovat se slovy,
nevěří lidé poučení.
Věřili ale Václavu Havlovi,
který byl za slovo ve vězení.

A kromě překotně zbohatlých šizuňků
ke hrobu přijde se rozloučit s ním
stín Sacharova, co předčasně umlkl,
Palacha předčasně umlklý stín.

Lež, okupace, jen na čas vše zastřely.
K hrobu se tankista dostaví zas,
jenž na Moravě se v zoufalství zastřelil,
když dítě se dostalo pod jeho pás.

I osm odvážných s kočárkem, s plakáty,
k poslední poctě sejde se tam.
A také přiletí naivní, hubatý
a časem zažloutlý můj telegram.

Docela blízko vězeňských vaťáků
dvou dědů zavřených vnuk kdysi rost.
Vštípil vše do sluchu, pojal vše do zraku,
na stopě svobody tříbil si nos.

Z blízkého lágru skrz vánice vytí
uslyšel píseň, již navždy měl znát:
Zbavte mě okovů, ať volnost cítím.
Naučím vás, jak mít svobodu rád.

Svoboda, svoboda. Jak nánu ubohou
zas leckdo zbavil ji pelu a cti.
Svých tajných diktatur vždycky se domohou
ctnostní a falešní demokrati.

Jak máme vyhubit bezpráví bacily?
Kdo je vždy čistý a vždy bezelstný?
Kdepak je stát zcela bez lží a násilí?
Kdo z lidí svobodě učit nás smí?

Jak chodit po světě vždy s čistým svědomím?
Kam nesmí válka a s ní nenávist?
– myslí si Češi dnes nad hrobem Havlovým,
a nejsou sami. A tím jsem si jist.

Hitler i Stalin, ti katani národů,
dávno jsou pryč, kde však je lepší řád?
Víme, že musíme obhájit svobodu,
kdo však nám poví, co dál udělat?


Jevgenij Jevtušenko
prosinec 2011

Keď akýsi horlivý súdruh žaloval na Jevtušenka v politbyre, Brežnev to odmietol so slovami, že ide o statočného chlapa, ktorý má rád svoju krajinu a vo vojne by bojoval, nezašíval by sa.
Hľa, Brežnevisko jedno - aký bystrý postreh. Jevtušenko je naozaj statočný, ukazuje veci a pomenúva ich, až sa horlivým zadkopichom robí šoufl a behajú žalovať. A miluje svoju krajinu. Napriek tomu, ako pravdivo ju vidí. Česť jeho pamiatke. Naozaj.

Jevgenij Jevtušenko psal silné a naléhavé verše.
Zkuste si je číst nahlas!

Na Babij Jar se pomník nevešel.
Ni hrubý kámen co náhrobek,
bohužel.
Dnes jsem stár léty,
jak židovský lid,
jsem jeden z nich,
jsem Žid.
Hle, plazím se v egyptských
zdech,
umírám na kříži,
mám jizvy po hřebech.
Jsem snad Dreyfus.
A Filištín je práskač i soudce pán,
jsem vězněm, obklíčen ze všech stran,
štván,
hanoben,
popliván.
V načechrané krajce z Bruselu líbezné dámy,
mi kničíc uštědřují slunečníkem rány.
A to jsem malý kluk z Bialystoku.
Krev teče, zaplavuje zem,
šenk hučí, vře klokotem,
čpí vodkou a cibulí.
Bota mne skopne, jsem bezmocný,
zbytečně oroduji u těchhle
pogromových spratků.
Řvou Bijte Židy, zachráníte Rus.
Jakýsi trhovec bije mou matku.
Ach můj ruský lide!