Jarmila Glazarová

Zajímavá autorka.

Její život je na román. Tragický román.
Jeho první - spíše radostná - kapitola by končila smrtí rodičů a odchodem Glazarové do Klimkovic.
Druhou část zachycující 12 let společného života s lékařem Podivínským by tvořily Roky v kruhu. Ty napsala sama. Pak přichází období plodného spisovatelství s dalšími dvěma knihami, které patří k tomu nejlepšímu, co v české próze mezi světovými válkami vzniklo.
Ale po válce se vše zvrtne. Glazarová nalézá svou novou jistotu - stranu. Ten vztah je podobný jejímu vztahu k Podivínskému. KSČ není sice tak moudrá jako charakterní pan doktor, ale je stejně jako on protektorská. A Jarmila takový vztah hledá, potřebuje, v něm byla šťastná. A případné pochybnosti potlačí, vytěsní, ostatně totéž dělala se svými pochybnostmi už v dobách svého manželství. Nyní se dává plně a odhodlaně do služeb komunistů. Vždyť jde o idylickou budoucnost. Stojí ji to ztrátu talentu. Ne že by nepsala. Ještě píše: je jednou z těch, kteří stylizují dopisy žádající co nejpřísnější trest pro Miladu Horákovou, ač ji osobně zná. Publicisticky oslavuje Leningrad ... A pak, když zoufale zjišťuje, že se nechala zneužít, se vrací k Valašsku a inspiraci hledá i ve svém raném životě. Tvořivá míza však byla rozmělněna ve službě špatné věci. Už nikdy nenapíše dílo, které by se vyrovnalo jejím románům z let třicátých.
A tragédie nekončí. Zůstala v ní ještě slušnost? Stydí se. Vystupuje kriticky na sjezdu spisovatelů, odsuzuje vpád vojsk v roce 1968, s výčitkami svědomí komentuje hrdinský Palachův čin, dlouho se odmítá vrátit do normalizovaného (normalizačního) svazu spisovatelů. Jenže stigma režimního slouhy na ní ulpívá.
Těžko soudit! Roky v kruhu, Vlčí jáma a Advent za život své autorky nemohou, bohužel jsou dnes vydávány a čteny mnohem méně, než by si zasloužily.

já mám od autorky nejraději Roky v kruhu.