Lachenauerin
diskuze
Kdepak, není to on (a ten -ismus neoznačuje úchylku). Ale tak úplně mimo okruh ten tip nemířil: de Sade nebyl těm, kdo se zapletli s "tím pravým" -ismem, tak úplně lhostejný.
OK, je čas na nápovědu. A abych neblokovala provoz, bude opravdu velká. Neznámý by o sobě mohl říct:
Jeden z mých krajanů prohlásil: "Stát jsem já." Já bych totéž mohl prohlásit o sobě a jednom -ismu.
Koukám, že to tady asi blokuju; ten výše vybraný výjev je pro tu věc tak typický, že jsem bála, že napovím moc... asi jsem tu úzkostnost poněkud přeťápla. Tak jako pomoc další (a pro jistotu i delší) kousek, opět übertypický:
Vyvstane před ním postava jeho matky s věčně se poškubávajícími rysy tváře; všechno se v ní chvěje neustálým neklidem, jedině kůže na jejím čele se ani nehne, je hladká jako pergamen a pevně vypjatá přes oblou lebku, která podobna slonovinové kouli bez jediné spáry zdá se být vězením bzučícího roje neklidných myšlenek.
Slyší neustávající šustot jejích hedvábných šatů, naplňující zámecké prostory jako znervozňující svištění hmyzích křídel; proniká štěrbinami ve zdivu a olupuje člověka i zvíře o všechen klid. Před neodolatelnou mocí jejích úzkých a k přikazování vždy nachystaných úst předměty postávají jakoby natrvalo přichystané ke skoku a ani jediný z nich se neodvažuje cítit se tu jako doma. Ona zná běh světa leda z doslechu, hloubat o smyslu jsoucna považuje za zbytečné, za pouhou výmluvu a zástěrku pro lenost; má za to, že svou povinnost k životu plní už tím, že od časného rána do pozdní noci panuje v domě bezúčelné mravenčí hemžení, nesmyslné přetahování věcí sem a tam, horečnatá sebeúnava a navíc zkrušování širokodalekého okolí až do chvíle, kdy konečně usne. V jejím mozku žádná myšlenka nedojde cíle; sotva vznikne, už se mění v kvapný bezúčelný čin. Je jako nepřetržitě vpřed kmitající vteřinovka hodin, která si ve své trpasličnosti myslí, že běh světa by ustal, kdyby se tři tisíce šest set dvanáctkrát za den neotočila, plna netrpělivosti rozemílat čas na prach a nemohouc se dočkat chvíle, kdy trpělivé dlouhé ručičky se pozdvihnou k úderu na zvon.
„Můj“ neznámý by o sobě mohl říct třeba tohle:
„Kdo mě chce identifikovat, tomu moc záchytných údajů dát nemůžu. Když si totiž trochu, ale jen zcela nepatrně zapřeháním, patřil jsem k těm, bez nichž by dnešní umění a myšlení nebylo tam, kde je, takže je velice snadné uhodnout, kdo jsem byl. Moje jméno zná podstatně víc lidí, než je těch, kteří se obtěžovali ode mě něco číst. Mám pověst nesnesitelného despoty a autoritáře; prý jsem se vždycky se všemi rozhádal, všechny jsem od sebe odehnal. Může být. Ale hlavní je – a to mi nikdo neupře, že když se dnes o nás mluví, jsem to já, kdo přetrval v paměti lidí jako synonymum pro nás pro všechny, co jsme tu naši věc dělali. Ale nevěřte těm, kteří tvrdí, že jsem byl bezcitný zmetek. To bych přece nenapsal třeba tohle (a to je hodně velká nápověda):
Vidíme, jak se tam, kde mohl být ještě nejistý, obraz zpřesňuje: vlastním tvůrcem světla je revolta, revolta sama. A ono světlo může mít jen trojí cestu: poesii, svobodu a lásku, které musí inspirovat totéž nadšení a které se musí sbíhat v nejméně známém a nejlépe osvětlitelném místě lidského srdce, aby z něj učinily jedinečný pohár věčného mládí.“
Jen je poněkud prekérní, že jak jdou roky, čím dál tím důrazněji ke mně promlouvá o pár slok níž, totiž tímhle:
Ach, kdybych já byl studoval
v svém mládí bláznivém, můj Bože,
a na dobré se mravy dal,
teď měl bych dům a měkké lože.
Však způsobné já dítě? Cože?
Já za školu jen chodil, běda!
To slovo bolí jak hrot nože
a skoro dál mi psát už nedá.
No jo, no, pozdě bycha honit, že... Tak dál, jiný majstr:
Od milíře, vzdáleného hodinku cesty a ležícího hluboko v údolí, namáhavě se belhá vzhůru lesem hrbatá žena; za sebou táhne vlek, naložený souškami; zděšena třeští oči do oslepivé záře a nechápe pranic. Její pohled padá na ďábelský stín na sněhu a vůbec jí nepřichází na mysl, že stojí před kaplí, o které vypravují, že ji obývá poslední ratolest před smrtí chráněného a prokletím stiženého rodu. Zachvácena hrůzou se křižuje a s roztřesenými koleny prchá zpátky do lesa...
No jo, Villon se svým Testamentem přivede k poezii ledaskoho, mě kdysi taky... :)
"Gdototutaxmrdí," hádal pohoršený Gabriel.
-Zazi v metru, Raymond Queneau (překlad Zdeněk Přibyl)
Tak jo!
Autor by o sobě mohl říct: "Jsem děsně drsnej, dřív jsem taky hodně zpíval, i když se teda povídá, že to zpěv zas až tak nejni... no, teď už spíš jen tak mluvím a lidi mi to kupodivu dost baštěj. No -- a píšu, občas, když mě to tak popadne. A kafe, to u toho musí bejt. Ještě něco? No jo, ani mně se moje vlastní jméno moc nelíbilo, tak jsem taky šel do pseudonymu. Chm, koukám, že tahle nápověda je tak obšírná, že tomu dávám tak minutu, než mě někdo odhalí."
Ještě co se toho netradičního pojetí ženství (a zejména jeho neotřelého literárního ztvárnění) týče, tak mě napadla ještě jedna autorka, ale není to bohužel poezie, ale novela (ale když vás to téma zajímá, mohla by vás oslovit...). Vyšla teď někdy (měsíc? dva?), na DK jsem ji hledala, ale nenašla, tak jsem ji rovnou přidala. Je to "Stejné moře jako každé léto" od Esther Tusquets. Samozřejmě v té knize není jen toto jediné téma a "ta věc" jako celek je opravdu mimořádná. Autorka má opravdu hodně zvláštní, osobitý styl, je v tom tvrdost i měkkost zároveň, nevím, ke komu bych ji přirovnala, v tomto je to stejné jako s tou SP.
Jasně. Tak co se týče toho "ženského" aspektu, to vám opravdu neporadím, to bude muset někdo jiný; jednak to není úplně něco, co bych já sama záměrně vyhledávala, jednak je to v uměleckém vyjádření strašně ožehavé téma, málokdo to umí tak, aby to nebylo jen "prvoplánově ideové".
Ale pokud jde o to "sebe na dřeň odírání" a "moc se s tím nemazání", tak rozhodně zkuste Ginsberga, i když je to asi hodně triviální rada... mohl by vám konvenovat i Gregory Corso. A jestli netrváte na volném verši, tak by vás mohl zaujmout Josef Palivec.
Koki12:
Něco jako Plathová... ono to jednak obecně není jen tak, jednak by asi bylo fajn trošku rozvést, co přesněji myslíte tím "stylem psaní" a "tématy".
S dovolením jsem nakoukla do vašeho profilu a z toho, co tam vidím, mám takový (samozřejmě velmi letmý a povrchní) dojem, že SP by teoreticky mohla být vašimi vrátky k poezii (ale třeba taky ne; vycházím jen ze své vlastní omezené zkušenosti člověka, který v podobném věku -- víceméně šťastnou náhodou, ne vlastním přičiněním -- s úžasem zjistil, že poezie zdaleka není tak "mramorová" záležitost, jak nám ji ukazovali ve škole...).
Takže bez nějakého upřesnění z vaší strany se opravdu bojím něco doporučit, aby to nebylo hodně vedle a neotrávilo vás to, takže by se ta vrátka mohla zase přivřít...
Knižák to taky není.
S tou nápovědou tedy ještě počkám, jen mám starost, abych nějakou přehnanou "tajuplností" zbytečně neblokovala téma.
Mno, to je docela problém... přííípadně by se to dalo nazvat industrialem, ale i to je možná příliš ušlechtilé označení. To seskupení už neexistuje, už dávno ne. K té muzice se tedy možná až tolik neupínat.
Mám když tak v zásobě dvě potenciální nápovědy, ale obě jsou toho rázu, že je to potom opravdu hodně snadno uhádnutelné. A pak jednu takovou, no -- dejme tomu, že lehce kryptografickou. Ale pořád nevím, jestli se s něčím z toho už vytasit... Měla bych?
Pozor, Ivan Wernisch je naštěstí ještě naživu... hledaný (viz výše) už ne.