Patrick Chauvel citáty

francouzská, 1949

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (2)

„,,Víš, já si nevybral, že tu chci být...To je můj osud. Moje matka je Apačka, opravdová princezna z kmene Čirikavů...Můj otec byl dvoumetrový Skot se zrzavými vlasy a šedýma očima... Bylo mi pět, když umřel při autonehodě. Mé sestře byly čtyři. Zemřel na místě, moje umírání bude delší. Žili jsme ve Washingtonu, ve městě lidí, kteří rozhodují o válce, ale sami zůstávají doma... Po otcově smrti se matka vrátila do rezervace. Vychovali mě jako indiána... ale na indiána jsem moc bílý, moc velký a oči mám příliš světlé. Naučili mě lovit a později se ze mě stal krotitel koní. Lapíš divokého hřebce a uděláš z něj koně... Chápeš, přítele člověka. Jednou jsem si zlomil nohu, když jsem v trysku vrazil do stromu. Nevzdal jsem to a přivedl domů skvělého koně. Za to mám právo nosit orlí pero..." ,,Myslel jsem, že Apači nenosili pera." ,,To je čejenská tradice, kterou jsme přejali. Když rada starších rozhodne, že jsi způsobilý sám rozhodovat o svém životě, vytrhnou prostřední pero z orlího ocasu - to, kterým orel udržuje směr - a předají ti ho při velké slavnosti, které se zúčastní celý kmen. Od té chvíle jsi pánem svého osudu." ,,Celkem pěkný, to pero. A co děláš ve Vietnamu?" ,,Když mi bylo šestnáct, zabil jsem poldu. Jeli jsme udělat obchod do velkého domu na okraji naší rezervace a ze zvědavosti jsme nakoukli do baru. Jeden chlápek mi vytrhl pero. Bratranec mu ho chtěl vzít, ale ten chlápek mu jednu vrazil. Luis stál jako opařený, protože to bylo poprvé, co ho někdo uhodil. Indiánské děti nejsou nikdy trestány, vyrůstají bez pohlavků, bez křiku...Luis nechápal, co se mu to stalo, ani nebyl naštvaný. Já ano. Nevím proč, možná moje skotská krev... Praštil jsem ho, ani jsem netušil, že mám víc síly než on. On najednou upadl a jeho hlava zůstala v divném úhlu. Ten chlápek, co zemřel...byl to polda. Měl jsem dostat trest smrti, ale Apači obléhali soud po celou dobu procesu, a tak, aby zachovali mír, mi nadělili třicet let. V cele jsem byl úplně otupený. Nemohl jsem vůbec na nic myslet. Nemohl jsem ani dýchat... Ve chvíli, kdy jsem už opravdu nemohl dál, mě zavolali do hovorny. Návštěva. Týpek strohý jako moje cela, v bezchybné uniformě, s prázdným pohledem a bez výrazu. Nabídl mi - nebo spíš vnutil - moji jedinou šanci. Vietnam? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel Mezi šesti a dvanácti měsíci výcviku, pak čtyři roky služby u ,,strýčka Sama", kde udělají všechno proto, aby mě zabili. Nevybíral jsem si, jen jsem reagoval. Nejtěžší je zvyknout si na smrt. Zabít! Zabít! Zabít! Na jazyku neměli nic jiného. Měl jsem kvůli tomu noční můry. Instruktor otevřel pusu a já viděl, jak mu z ní tečou proudy krve. Měli takové rámy, na které věšeli svině za nohy. Příšerně kvičely a házely sebou, byly mohutné a růžové jako lidská kůže. Pak nám dali do ruky nože, ale malé, opravdu maličké, možná tak čtyřcentimetrové, a my jsme se měli na rozkaz na tu svini vrhnout a zabít ji tou malou špičatou věcí. Je to síla. Svině sebou mrská, chce žít. Musíš bodnout vážně mockrát, abys ji zabil, strašně krvácí, víc než člověk. Je to tlusté a silné zvíře. Krev stříká na všechny strany, oslepuje a ty se topíš v té lepkavé a páchnoucí tekutině. Život ze zvířete pomalu vyprchává, kvikot ti provrtává hlavu, v levé ruce cítíš to strašné zděšení a pravou zasazuješ rány jako šílenec, protože chceš, aby to už skončilo. To je jediné, co v tu chvíli chceš. Nakonec je zvíře mrtvé, a ty ses stal zvířetem. Jsi zalitý krví, zmítaný třesem, ale jsi přesně to, co z tebe chtěli mít: dobrý zabiják. Tedy skoro. Musíš tím vším projít ještě nejmíň stokrát, než ty třesy přestanou. Dneska je to dýkou s dlouhou a ostrou čepelí úplná hračka. Lidé, které tady zabíjím, jsou malí, tak malí...A můj nůž velký. Těm drobným mužíkům, kteří mě chtějí zabít, ukončím jejich trápení rychle. Zruším je v okamžiku, umírají beze slova. Vím, kam mám udeřit, nic mi to nedělá. Ta svině mi nic neprovedla, vůbec nic. V nočních můrách vidím tu svini, a ne malé muže.“

„V dolarech nás válka stojí jeden milion na každého zabitého Vietnamce. Jestli to takhle půjde dál, bude pro nás za chvíli tahle válka moc drahá.“