1. Domů
2. Autoři
3. Lenka Chalupová
4. Citáty

• O autorovi
• Knihy 14
• Bazar 10
• Životopis
• Citáty 7
• Diskuze 10

Citáty Lenky Chalupové

„A hned se začal Fabiána naostro vyptávat, co říká na to, že rozhodnutím přerovských zastupitelů se Předmostí stane od podzimu součástí města… prostě okrajovou částí. Je rád? Vítá to? Co to vesnici přinese? Fabián skřípe zuby, ani na jednu otázku neodpovídá. To ale redaktora nevaruje. Spustí další kolo a tentokrát se zajímá, jak hospodář hodnotí další vládní kroky. To už je Teodor vyvrácený, žádný politický rozhovor nedomlouval ani neschvaloval, ale novinář jeho posunky ignoruje. Má od šéfredaktora za úkol sbírat názory obyčejných vesničanů, a ty pak umně sesmolit. Chce z něj manipulativně nastavenými otázkami dostat, že souzní s Ústavou 9. května, která zaručuje vlastnit soukromý podnik do 50 zaměstnanců, a hlavně půdu do padesáti hektarů. Franc je přece ten, kdo spadá do tabulek, měl by proto chválit stranu a pochlebovat jí. Místo toho ohrne rty a řekne: „Nesouhlasím s podřízením soukromníků jednotnému státnímu plánování. Je to zhovadilost nenažraných komunistů! Vykonavatelem moci budou národní výbory, které vezmou půdu mým sousedům statkářům, znárodní velkoobchod i bankovní sektor. A tomu já mám tleskat jen proto, že nemám tolik pracovníků a půdy?! Pche! Soucítím s nimi a vyhlašuji válku bolševickým zlodějům!“ Redaktor otevřel pusu a zavřel blok, takhle informovaného a napruženého sadaře nečekal… Rozpačitě vstane a nešťastně se podívá po Vízkovi. Ten mlčí, neví, co říct – jeho soukromé faux pas s odmítnutými lístky do kina se po tomhle vystoupení zdá nicotné. Teodorovi jeho nemocné oko zaškubalo a pokleslo mu ještě blíže k líci, němá je i Anděla, která si myslela, že největší nepříjemností dnešního odpoledne je pokydaný ubrus.“ — Páté jablko

---

„Ač nevěřící, také on se už modlí ke svatému Petrovi, aby pršelo třeba dva týdny v kuse. I v Bečvě, u které teď sedí, je vody sotva po kolena. Nahazuje pruty a dívá se na vlnky, které odrážejí odpolední slunce. Kousek odtud, na pláži Ostende, slyší výskající děti, čabrající se v mělčině. On šel rybařit kousek dál proti proudu, směrem ke Kozlovicím… Jednak nechce nahazovat pruty v blízkosti koupajících se lidí, a pak má už dost všech těch bloncalů, kteří po něm pořád něco chtějí. Je si jistý, že i tam by ho našli, znají jeho tvář, budou se kolem něho motat a ptá se na věci, na něž nechce myslet. Hlavně na katastrofální sucho, které z úrodné Hané dělá poušť. Je vedro, i ryby jsou líné. Sedí tu na břehu hodinu a nemá jediný zátah, ale jemu to až tak nevadí. Potřebuje dát odpočinout hlavě a přemýšlet si nad věcmi, které se ho osobně dotýkají. Tedy především nad těmi, kterými ho včera zasypala Betty Bellová. Chtěl jí pomoct se zavedením obchodu na vesnicích v okolí Přerova – nic víc –, a teď je skoro viněn z toho, že si ji dovolil seznámit s Francovými a zkomplikovat jí život. Vyčítá mu to ona i Teodor… jako kdyby on mohl za to, že si šmizla z Přádelny začala s tím malým chcípákem Eduardem! Ne, není šmizla, brzdí se. To on si ji tak nazval, aby na ni zapomněl, aby ho už přestala lákat. I mezi lidmi o ní zle mluvil, předkládal jim ji jako povětrnou holku… i když ví, že ona byla spíše mrcha prospěchářská než milostná. O to víc nechápe, kde se v ní vzala touha osedlat si mladého France a zadělat si s ním na parádní průšvih – jak se právě včera dozvěděl. Však proto tu dnes, v ústraní za keřem, na ni čeká… aby ji podrobil výslechu a pomohl jí vysekat se z toho všeho, jinak udělá nešťastným dalšího chlapa. Tak jako Donáta, tak jako jeho.“ — Páté jablko

---

„Betty pozoruje z okna své prodejny drobotinu, která se dnes vrací ze školy s vysvědčením; uvědomuje si to, co už za války předpovídal Donát: jestli to tady jednou vezmou komunisti, budou lidem kartáčovat mozky. Začnou u dětí, pak u starých lidí… a to, co bude uprostřed, se ze strachu přizpůsobí. Ona ale už poznala i to, žen střed se bouří, hned po únoru přišla první velká emigrační vlna, se kterou se s Eduardem nesvezli, s novorozenými dětmi to prostě nešlo a bez nich by neodešla. Do roka ale už budou pryč, nic ji tu nedrží. Stále ještě čeká na dopis od rodičů, kteří by ji měli pozvat na návštěvu, psala jim už v únoru a doufá, že jejich starý svár bude zapomenut, a ona nepřijde o hnízdo, v němž se bude moci usadit – než se rozkouká. V osmatřicátém roce odcházela bez jejich požehnání, utekla proti otcově vůli… ale kdo by se mohl divit holce z nemajetné rodiny, která se o všechno dělila s pěti staršími sestrami? Po válce se jí máma s tátou ozvali a žádali, ať se vrátí do Bradfordu, ale ona nechtěla. Když jim vloni napsala o těhotenství, odmlčela se. Teď ale nutně potřebuje jejich zvací dopis, bez něj se těžko podívá na Západ… Má vztek, jak lehkomyslně se zbavila svého občanství. Říká si, že už musela mít mléko vražené do hlavy, když na to přistoupila. Dnes mohla být svobodnější.“ — Páté jablko

---

„Člověka si nejde koupit za vděk ani kolem něho postavit zeď a přisvojit si ho pro sebe.“ — Svatojánské ořechy

---

„Hněv pomine, nenávist zůstane.“ — Svatojánské ořechy

---

„Kdo si vystaví štěstí na neštěstí druhého, bývá potrestán.“ — Svatojánské ořechy

---

„Vždycky budeš špatný, když tvůj příběh bude vyprávět špatný člověk.“ — Svatojánské ořechy

---