Stella Gemmell
britská
Populární knihy
Nové komentáře u autorových knih
Pád kráľov
„Trója už dávno nestojí, no veľké zelené more je tu stále. Gemmellovo spracovanie toho, ako Trója zanikla je (z môjho pohľadu) vynikajúce a to aj napriek tomu, že sú v knihe mierne spisovateľské nešvary a stereotypy. To však nevadí, pretože je to napísané skutočne vynikajúco a viem, že si budem dlho pamätať veľkolepý súboj Hectora s Achileom, to bolo pre mňa pomyselné vyvrcholenie časti deja. Nadôvažok, je to lepšie než ako sa to zachovalo v bájach a povestiach, teda Achilova päta, jediné zraniteľné miesto a nedôstojné vláčenie Hectorových ostatkov za vozom. Druhé pomyselné vyvrcholenie časti deja bol nešťastný Banoklov osud, to ma skutočne zamrzelo, napriek tomu, že bol vymyslenou postavou, no ja, ako čitateľ, som si k nemu našiel cestu. Skrátka, pán Gemmell vedel písať tak, že ma zaujímali osudy jednotlivých postáv a vedel som s nimi prežívať radosti a žiale. Čo dodať na záver? Len toľko, že spin-off bol v Tróji omnoho lepší než v Harrym Potterovi, čo dodnes považujem za jeden z najväčších podrazov na čitateľovi.“... celý text
— Ivan F
Pád kráľov
„Trója po tretíkrát...
„V živote sú aj väčšie veci než hrdinstvo. LÁSKA, PRIATEĽSTVO, SMIECH.“
Moje tretie rande s Davidom Gemmellom dopadlo nad očakávanie. Náhoda to tak zariadila, že každý diel tejto historickej trilógie som kúpil niekde inde; tretiu časť – Pád kráľov – prostredníctvom kníhkupectva Knihy pre každého. Priateľstvo, intrigy, láska a boje – skvelá oddychovka. Prvý diel (Pán strieborného luku) ma veľmi milo prekvapil, o druhom (Štít hromu) môžem s čistým svedomím napísať, že ma zaujal ešte viac. A záverečná časť? Nakoľko autor počas písania tretej časti zomrel, dielo dokončila jeho manželka, ale nijako mu to neubralo na kvalite. Výborné zavŕšenie príbehu!
Neostáva mi nič iné, ako sa zamerať na ďalšie diela Davida Gemmella, ktoré už mám prichystané v knižnici.“... celý text
— PitoR
Pád králů
„Moc pěkné,skvěle napsané a krásné zakončení trilogie.“
— Luigi1
Město
„Početná města byla zničena, národy vyhlazeny, generace mladých mužů šly na smrt. Nesmrtelný císař Araeon vysává a drtí prastaré Město svou nikdy nekončící válkou proti nepřátelům říše, že i ti nejvěrnější začnou pochybovat o příčetnosti svého pána a vládce. Z podhoubí bídy, špíny, utrpení a nejhoršího strádání se rodí myšlenka na povstání. Stella Gemmell rozjíždí své ambiciózní fantasy dobrodružství opatrně a s řadou zámlk. Spíše než souvislý děj, připomínají úvodní kapitoly nespojité příběhy, jež mají pouze společného jmenovatele, a tím je ono uhrančivé Město. Teprve později se začnou jednotlivé nitky příběhu zaplétat a vytvářet tkanivo, v jehož uzlových bodech se zkříží osudy jednotlivých protagonistů. Původní myšlenka je bezpochyby dobrá a nosná, ale autorka ji nedokázala dotáhnout do konce a dát ji nějaký smysluplný, ostře ohraničený, význam. Namísto toho si pohrává s nejrůznějšími motivy, které jsou mnohdy na hony vzdáleny základní dějové linii a jakoby bloudí územím nikoho. S postavami je to podobné. Vedle hlavních hrdinů je tu spousta těch, kteří na první pohled hrají úplně jinou ligu a bohužel i na jiném hřišti. Poměrně volný a otevřený závěr mi nevadil, Stella Gemmell nicméně ovinula své Město nelítostně pesimistickým a krutě depresivním nábojem, který tlačí náladu románu do temných podzemních stok.“... celý text
— ludek.n
Pád králů
„Podotýkám, že, navzdory své délce komentář, nemohl postihnout všechny myšlenky a úvahy, co se mi honily (a po přečtení stále honí) hlavou :-).
!!! POZOR SPOILERY !!!
Ano, nejednou mi v hlavě vyskočila nějaká hnidopišská myšlenka typu, zda měly středomořské starověké civilizace jezdectvo a jestli všichni řadoví vojáci skutečně uměli jezdit na koni, ale vždy jsem ji potlačila a soustředila se na příběh. Ten Gemmell vystavěl opravdu mistrně - nejednou mne napadlo, jak dlouhý čas strávil přípravou a promýšlením detailů, aby vše do sebe zapadalo a bylo to uvěřitelné. Rozehrát dějové linie několika postav, do toho promýšlet všechny souvislosti, vytvářet a i v drobnostech budovat komplexní svět, to už vyžaduje hodně velkou dávku nejen fantazie, ale i sebekázně. Škoda, že se nedozvíme, jak by kniha vypadala v konečné formě, kdyby ji psal jen on sám.
Zejména v bojových scénách už jsem cítila určitý autorův nešvar a schematismus: drtivá většina reků bojuje dvěma meči, ale zázrakem se chrání i štítem, sem tam dokonce tasí dýku, když o meč přijdou, v poslední vteřině náhle někoho seknou do obličeje nebo bodnou mečem dozadu, takže ačkoli třeba utrpí nějaké šrámy, štěstěna v boji vždy stojí při nich, a stojí na nohou dokonce i tehdy, kdy jim v žilách koluje jed nebo v sobě mají někde zabodnutý šíp; občas už jsem měla pocit, že ty bojové scény někdo psal tak, že vedle sebe na stroji sekal věty, které zdánlivě dávají smysl, když si ale čtenář chce choreografii pohybů promítnout v hlavě, zjistí, že to vlastně moc smysl nedává. Ale k hrdinskému eposu tohle prostě patří. A trilogie Trója hrdinským eposem je. Dnes se hojně užívá přívlastku „epický“, a i ten bych se pro Gemmellův příběh nezdráhala použít.
Z hlediska popisu trojské války mne DG naprosto odzbrojil věrohodnými popisy obléhaného města, které promyslel do všech detailů a důsledků, od postupného odchodu obyvatel, přes potíže se zásobováním až po vyschlé studny, stavbu barikád a postupný přesun zoufalých obránců a ještě zoufalejších civilistů do poslední ubranitelné pevnosti. V dějepise se člověk mnohokrát dočte o dlouhém obléhání a následném dobytí měst, ale málokdy si pod tím představí všechny takové konkrétní situace. Už mi jen chybělo, aby ženy obětovaly své vlasy na výrobu tětiv luků jako v Kartágu.
Co se týče osudů ústředních postav, o Andromachu a Helikáóna (potažmo „jejich“ syny) jsem strach neměla. Uznávám však, že poslední kapitola knihy mi přišla dost zbytečná - tohle „o 20 let později“ mi hrozně vadí. Jako čtenář opouštím postavy v nějakém okamžiku, a i když třeba vím, že pokračování nebude, v duchu si maluji jejich osudy nebo si jen řeknu „a žili šťastně až do smrti“. Opravdu to tam být nemuselo.
Dost mne mrzela Bakonklova ztráta, ale s ohledem na další osud postavy asi přijít musela. Oproti tomu u Kalliada jsem si byla téměř jistá špatným koncem, který však k mému překvapení nepřišel. Jak jsem psala ke komentářům předchozích dílů, mrzely mne odchylky od předlohy: třeba Agamemnónův konec byl lehce ďábelský, ale a) za mne trochu uspěchaný a málo vychutnaný, vlastně docela odbytý, b) pořád bych ho ráda viděla zemřít rukou Klytaimnestry v lázni. (Vůbec, jeho pokoření ze strany Chetitů bylo sice pěkné, ale tak nějak z něj udělalo vlastně trapáka - já bych jeho aroganci naložila podstatně víc a nechala ho padnout pořádně hluboko…) Stejně tak, ačkoli to vlastně bylo krásné, hrdinské, epické a velké, a navzdory tomu, že tím SG zmírnil skon velkých hrdinů (z nichž jeden nemohl umřít tak banálně jako na šíp v patě, a tělo druhého nemohlo být vláčeno kolem hradem), Hektór a Achilles nepadli tak jako v Homérovi. (Ale padli nádherně, to zase jo…)
Jsem ráda, že se mi vysvětlilo, kdo je Geršom, a proč v příběhu figuroval, stejně tak vysvětlení 10 egyptských ran dávalo výborný smysl (bez ohledu na to, zda tyto události mohly proběhnout ve stejném časovém rámci či ne), ale jeho příběh vlastně součástí Tróji vůbec být nemusel. (Možná si tím Gemmel připravoval půdu pro román ze starozákonních dějin?) Navzdory Geršomovi mi ovšem chyběla pointa u Xandrovy postavy, proč on byl součástí příběhu, s výjimkou toho, že díky němu byli zachráněni zranění přeživší.
Priamova demence mi přišla zbytečná, já bych mu dopřála slabost těla, ale sílu ducha až do konce, aby si celou svou tragédii hezky uvědomil a prožil. Jeho konec, tak jako jiné pasáže poslední třetiny knihy mi přišel opět hodně odbytý. A Odysseus? Zajímavá pointa, proč na Ithaku nedoplul. (I když, já doufám, že Black Hawk wasn‘t down a že se nakonec s Penelopou, jejíž tvář maloval do písku, i s Télemachem setkal.)
Líbilo se mi, že narážky a věštby z předchozích dílů zde byly dotaženy: ať šlo o Kassandřina proroctví (jen ta Ifígenie, pominu-li, že nebyla dcerou, natož obětovanou dcerou, mi moc smyslu nedala) či o věštbu, aby se Agamemnón střežil Velkého koně. Když je o koních řeč, moc se mi líbil Trojský kůň a jeho průnik poslední trojskou branou - od počátku, co se toto slovní spojení v sérii objevilo, jsem přemýšlela, zda jde o záměr či náhodu. Otevření Priamovy pokladnice také stálo za to.
Možná, že všechno to, co se mi oproti 1 a 2 nepozdávalo, bylo z pera Stelly Gemmell, že DG by to nějak líp učesal. Navzdory tomu se mi celá série líbila velmi a, i když tam třeba byla nějaká klišé, čtení jsem si užívala a vychutnávala. Jsem přesvědčena o tom, že za pár let, až dojmy nebudou tak čerstvé, si všechno přečtu znovu a zase budu prožívat osudy hrdinů a doufat, že třeba skončí jinak.“... celý text
— tatjana1737
Žánry autora
Literatura světová Romány Fantasy Historické romány
Štítky z knih
Trojská válka Trója dobrodružství historické romány
Gemmell je 3x v oblíbených.