1. Domů
2. Autoři
3. Nicolas Barreau
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 8
• Bazar 8
• Životopis
• Citáty 15
• Diskuze 1

Nová kniha Nicolas Barreau

Milostná psaní z Montmartru

Láska, která překoná i smrt a která je odpovědí na všechny otázky Když jeho žena Hélene v pouhých třiatřiceti letech zemře, je Julien Azoulay, autor romantický... detail knihy

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Nicolas Barreau

Milostná psaní z Montmartru

„Toto je příběh nehynoucí lásky, obrovské bolesti, síly, ale hlavně života. Reálného života. Julienova života... Julien je mladý vdovec, otec malého chlapce, spisovatel a muž, kterého souží hluboký smutek. Svoji ženu miloval nadevše a stále se nedokáže smířit s jejím odchodem. Už je to více než 6 měsíců co jí dal slib. Chtěla, aby jí psal dopisy. Dopisy o tom, jaký je jeho život bez ní. Od její smrti však nenapsal ani řádku, jeho nová kniha stále čeká na dokončení a psát dopisy mrtvé ženě mu připadá nesmyslné. Nakonec se ale rozhodne, že poslední přání své milované Hélène splní a napíše první z 33 dopisů, které jí slíbil. Odnese jej na hřbitov, umístí do tajné schránky v náhrobku a od té chvíle jeho život začne pomalu nabírat nový směr... Příběh se odehrává v současné Paříži, což mě na začátku hodně překvapilo, protože jsem si (nevím proč) myslela, že se jedná o historický román. Překvapení to bylo nemilé, protože příběhy ze současnosti nevyhledávám, jsou na mě moc moderní a technologické a to nemám ráda. Stačilo se ale začíst a mé rozčarování bylo pryč, jelikož autor píše způsobem, jenž je mi velice blízký a naprosto mi vyhovuje. Jelikož se jedná o romantický příběh, je již od začátku celkem jasné, jak dopadne, ale i přes to mne velice bavilo sledovat, jakým směrem se ubírá Julienův život a jakými cestami se dobere šťastného konce. Nebo spíš šťastného nového začátku! S každým napsaným dopisem, a hlavně odpovědí na něj, se Julien pomalu uzdravoval a začínal zase žít. Bylo zajímavé sledovat, jak se Julien snaží najít toho, jenž odpovídá na jeho dopisy, jak stále iracionálně doufá, že je to jeho Hélène, ale přitom v hloubi duše ví, že je to nemožné. Ta typicky mužská vlastnost nevidět to, co mají přímo před očima byla až roztomilá a celkově na mě kniha působila velice něžně a mile. Pokud tedy hledáte něco reálného, laskavého, silného a originálního s příslibem šťastného konce, mohu vám tuto knihu vřele doporučit!“... celý text
— KatnissLavender

---

Milostná psaní z Montmartru

„Máte rádi příběhy, které napsal Nicolas Barreau? Já jsem si jeho tvorbu celkem oblíbila, takže s radostí vždy sáhnu po každé jeho novince – nikdy neodolám! Tentokrát jsem zvolila román Milostná psaní z Montmartru, který ke konci minulého roku vyšel pod záštitou nakladatelství MOBA. Stejně jako ve většině předchozích příběhů tohoto spisovatele hraje i tady hlavní roli láska. Co by to také bylo za román bez romantické linky! Hlavním hrdinou je autor romantických komedií Julien Azoulay. Tento muž prožíval obrovské štěstí: měl po svém boku ženu, kterou velmi miloval. Ano, minulý čas jsem použila správně. Měl... Zemřela totiž v pouhých třiatřiceti letech a Julien od té chvíle ztratil smysl života. Nemá ani sílu psát! Kde by také bral inspiraci pro své romány, když o svou lásku tak brzy přišel? Jenže jeho zesnulá žena ho prozíravě přiměla k jedné důležité věci: musí jí napsat třiatřicet dopisů – za každý odžitý rok života jeden. V nich se jí svěřuje se vším, co on a jejich malý synek právě prožívají... Pokud znáte autorův styl psaní, troufnu si tvrdit, že i tento román vás osloví. Dějová linka mě zaujala a s radostí mohu říct, že svým způsobem se námět příběhu liší od ostatních. Napadají mě totiž jen vyprávění, kde vše fungovalo opačně: zesnulý či zesnulá zanechali dopisy, které si následně jejich milovný či milovaná postupně četl. Nenapadá mě žádný příběh, kde by byl postup (stejně jako tady) opačný. Proto si myslím, že zvolené téma lze považovat i za originální. Možná se vám bude zdát, že jde o smutný příběh. Ale není to tak úplně pravda – spíše bych řekla velmi emotivní. Julienovi totiž pomáhá, že se z prožité bolesti může vypsat. A díky tomu se postupně začíná blýskat na lepší časy! Co všechno ho čeká? To vám prozradit nemohu, ale věřte, že se máte na co těšit. Mě kniha Milostná psaní z Montmartru rozhodně nezklamala. Ačkoli některé z autorových předchozích románů mám ještě o něco raději, myslím si, že i tento stojí za přečtení. Navíc se pyšní i moc hezkou obálkou! Takže závěrem mohu říct toto: už teď se moc těším na další vyprávění, které Nicolas Barreau pro své čtenáře napíše.“... celý text
— Ivuska.09

---

Milostná psaní z Montmartru

„Kniha "Milostná psaní z Montmartru" od autora Nicolase Barreaua je pohodová romantická oddechovka, coby óda na lásku, kouzelnou Paříž a hlavně na prchlivé kouzlo lásky, jež přináší tolik očekávané odpovědi Hlavním hrdinou celého příběhu je autor romantických knih o lásce Julien Azoulay, kterému ve věku 33 let zemřela jeho milovaná žena Héléne. Julien tak nadobro ztrácí nejen smysl svého života, ale i důvěru v novou lásku a podněty ke psaní. Jeho žena však byla velmi prozíravá, a proto jej před svou smrtí požádala, aby jí po její smrti napsal třiatřicet dopisů, tj. jeden dopis za každý rok, který prožila. Hélén totiž moc dobře věděla, že toto psaní, ač se zdá jakkoliv nesmyslné, bude mít pro Juliena velký smysl, a nakonec se dočká i svých odpovědí a dojde k závěru, že život nakonec běží dál. Navíc mu ještě slíbila, že bude, ať už bude kdekoliv, tyto jeho dopisy číst a dávat na ně pozor. Julien chtě nechtě plní poslední přání své ženy Héléne, a i když se k tomu odhodlal až šest měsíců po pohřbu, přec nakonec stojí na hřbitově v Montmartru u hrobu své ženy, aby jí do tajné schránky předal první dopis. Co se píše někomu, koho člověk nade vše miluje a kdo tu naneštěstí už není? Už tehdy jsem tušil, že dát jí ten slib je hloupý nápad. Héléne na tom ale trvala. A jako pokaždé, když si moje žena vzala něco do hlavy, dalo se proti tomu těžko argumentovat. Nakonec si vždycky prosadila svou. Héléne měla velice silnou vůli. Jen proti smrti se nedokázala prosadit. Tě měla vůli ještě silnější. Julien zůstal na světě sám, s jejich malým synkem Arthurem, těžkým srdcem a alespoň znovu nalezenou útěchou, jež objevil při psaní těchto dopisů. To však ještě netušil, jaké "milé" překvapení mu osud do cesty nachystal, a že i na některé otázky může být zodpovězeno prostřednictvím drobných symbolů, náznaků a maličkostí.... Jednou jsi řekla, že mi psaní dopisů možná pomůže. A měla jsi pravdu, moje moudrá ženo. Píšu ti ty dopisy a rozptylují mě, rekapitulují můj život, dávají mi nadhled, motivují mě. A s vyhlídkou, že najdu na hrobě odpověď, pochopitelně o to víc. Mladý vdovec se nevědomky zaplétá do podivné hry s dopisy a znameními, jež vesele pokračuje dál. Na každý z těchto napsaných dopisů obdržel odpověď, a pro změnu na každé znamení napsal další dopis. Připadal si jako v rauši, a ta horečná výměna mu připomínala, že i přesto všechno je v jádru stále osamělý, ale toužící otevřít své srdce nové lásce... Toužil jsem po těch malých znameních z tajné schránky. Nosil jsem je domů jako drahocenné skvosty, nad nimiž jsem si lámal hlavu, snažil se vyložit si jejich význam a kvůli nimž jsem dělal všechno možné. Nedokázal jsem s tím prostě přestat, protože moje dopisy i nadále mizely ze schránky a náhrobek nabízel vždy novou potravu pro mou duši. Julien si postupně díky racionálnímu myšlení uvědomuje, že tyto znamení mu jen těžko může nechávat jeho zesnulá žena, ale musí tu být někdo další, kdo objevil jeho "tajnou schránku" na dopisy za hrobem. Čím víc se snaží odhalit dotyčnou osobu, která mu dává "jistá vodítka" a naději prostřednictvím drobným symbolických dárků a drobností, tím víc je bezradný a zoufalý. Podaří se Julienovi rozlousknout toto tajemství a konečně najít opravdový smysl svého života? To už se nechte sami překvapit, kam až tyto drobné krůčky Juliena zavedou.... ostatně zázraky se dějí a na lásku není nikdy pozdě... "Milostná psaní z Montmartru" je skvělou volbou pro všechny romantické duše, které se rádi nechají unést na vlnách křehké něhy, nezapomenutelného kouzla lásky a snahy najít nejen sebe sama, ale hlavně nového smyslu života. Ostatně když se zavřou jedny dveře štěstí, je zcela zaručené, že se otevřou jiné. Často ovšem hledíme na dlouho na zavřené dveře, že si těch, které se pro nás znovu otevřely, možná ani nevšimneme. Kniha je velmi čtivá, a proložená hned několika dopisy psanými milované ženě, na kterých je krásně vidět, jak se hlavní hrdina postupně vyrovnává s onou obrovskou a bolestivou ztrátou, a pomalu nachází smysl nového života v srdci ženy, do které se nevědomky zamiloval, ale sám si to ještě ani plně neuvědomil. Stačilo však malé cvrnknutí a uvědomění si, co vlastně od života opravdu chce. Krásně zvolené téma a ještě důvtipněji rozpracováno do poutavého děje tak, aby autor svého čtenáře napínal do poslední chvíle. A i když čtenář podvědomě tuší, kdo za těmito drobnými darovanými maličkostmi stojí, přec se vyplatí počkat si na bravurní rozuzlení celé této zápletky. Čtení této knihy jsem si naprosto užila, a to hlavně díky tomu, že i když zpočátku ze stránek dýchá obrovský smutek a zoufalství, tak se postupem naplňují velkou něhou, láskou a tajemstvím....“... celý text
— Andrea_Bátovská

---

---

Kavárna malých zázraků

„Pro chvíle odpočinku, nenáročné čtení. Trochu mi ze začátku bylo nesympatické jak je hlavní autorka tajně zamilovaná do profesora, pak příběh ale pokračuje druhou částí, kdy se vydá na cestu do Benátek, prostě je, tak, protože si přečetla větu ukrytou v knize. Tam si užívá poznávání, i odhaluje tajemství babičky. V tom ji pomáhá jistý mladík, kterého si pak vezme za muže.“... celý text
— svobodovaj

---

Čas třešní

„Nicolas Barreau je autor píšící romány pro ženy. Možná vás tedy překvapí, že právě já jsem se pustil do jednoho z nich. Nicolas patří mezi poměrně vychvalované spisovatele. A já zastávám názor, že občas je třeba vystoupit z komfortní zóny a poznat něco nového. Dobře, budu upřímný. Prohrál jsem sázku a tak mi kamarádka vybrala knihu, do které se musím pustit. Nutno podotknout, že alespoň zvolila svého oblíbeného autora, o kterém často mluví. Takže jsem mohl dopadnout i hůře! A tak jsem se pustil do nového románu Čas třešní. V první řadě musím napsat, že velmi dobře chápu, co se ženám na autorově stylu psaní líbí. Vyprávění je plné romantiky, ale nechybí v něm ani několik napnutých okamžiků, kdy čekáte, co se mezi hlavními hrdiny přihodí. Nicolas Barreau napsal příběh o dvou zamilovaných lidech, Aurélii a Andrém, kterým se daří v osobním i profesním životě. Ona je skvělá kuchařka, která po otci zdědila restauraci (nazvanou Čas třešní), on je oblíbený spisovatel. Jenže pokud spolu dva lidé dostatečně nekomunikují, může se mezi nimi lecos pokazit... A přesně to je pointa tohoto románu. Aby vztah dvou lidí vydržel, je třeba na něm pracovat. A hlavně spolu komunikovat. Vypadá to tedy, že v příběhu můžeme nalézt i důležité poučení... Ještě je třeba doplnit, že Čas třešní je volným pokračováním předchozího autorova románu Úsměvy žen. Asi je vám jasné, že jsem ho nečetl, ale vůbec to nevadilo. Vše podstatné autor totiž připomněl (třeba jak se ústřední dvojice seznámila). Nicméně věřím, že pokud se vám kniha bude líbit, přečtete si i zmíněný první díl. Potěšilo mě, že vše je vylíčeno celkem věrohodně – postavy, jejich problémy i prostředí, ve kterém se děj odehrává. Je jasné, že tohle je čtení především pro ženy. Já už se nejspíš do dalšího autorova příběhu pouštět nebudu, přece jen to nesmím s romantikou přehánět. Ale zcela objektivně mohu napsat, že je to dobrý příběh a chápu, co na něm ženy přitahuje: romantika, láska, krásná Paříž a to vše okořeněné vztahovými problémy, u nichž během čtení doufáte, že je hlavní hrdinové dokáží úspěšně vyřešit.“... celý text
— Jenda744