Mario Sabino

Přidat do oblíbených Koupit knihy

brazilská, 1962

Nové komentáře u autorových knih

Den, kdy jsem zabil svého otce Den, kdy jsem zabil svého otce

„Prvotina a zároveň jediné dílo brazilského autora Mario Sabina, které u nás vyšlo. Jelikož se jedná o prvotinu, nemohu být až tolik kritický, protože Sabino zřejmě není Dostojevský (ač se na něho několikrát v díle odkazuje), a proto nelze čekat, že všechno, co napíše, to bude literární perlou per se. Rozhodně se jedná o dílo zajímavé, se spoustou světlých (chápej, literárně zvládnutých pasáží), ale také dílo naivní, spoléhající na rádoby zvraty ve vyprávění. Myslím, že se také jedná o dílo, u kterého v jádru nejsou myšlenky, které se snaží prezentovat, dostatečně přesvědčivé, a o imanentnosti zla v Bohu by se toho dalo napsat spoustu, ale každý aspoň trochu slušný teolog by většinu z tvrzení hlavního vypravěče levou zadní dokázal vyargumentovat. A tentokrát nekárám za heretičnost Sabina, protože autor se nerovná vypravěči, ale mám-li posuzovat stabilnost a přesvědčivost "filosofických" stanovisek hlavní postavy, je na tom vidět jistá míra neodbornosti a naivního uvažování, které zůstává hodně na povrchu tématu tolik složitého jako je otázka zla. Přesto všechno je mi jasné, že vypravěč může být jako nedůvěryhodný vypravěč prostě pomatenec, a to je výhoda nadměrného využívání tohoto typu vypravěče v postmoderní próze, autor se z toho vždy dokáže vyvléknout velmi hladce, jenže ve výsledku mi nikdo nenakecá, že i ten autor do toho díla investuje čas, a proto komplexnost myšlenek v díle, je úměrná komplexnosti jeho stvořitele. Nadměrné zvrtávání děje nespolehlivým vypravěčem, vede nakonec k jeho destrukci. Sabinovi bych však možná dal ještě šanci, kdyby od něj něco u nás ještě něco vyšlo, při rychlé rešerši v zahraničních zdrojích jsem však zjistil, že možná právě tohle byl jeho literární vrchol, a to je pro mě dost málo. Téma zajímavé, určité pasáže podněcující, vcelku však průměrné dílo, které sice vybočuje z naivního směru současné detektivky a thrillerů svým pokusem o filosofičtější dílo, ale bohužel na tomto poli selhává. "Knihy mi od dětství nesloužily k tomu, abych poznal svět, ale abych ho nepoznal. Pochopil jsem, že jejich prostřednictvím jsem se vzdaloval realitě, nebo ji přizpůsoboval svým úzkým měřítkům, což vyjde nastejno. Raději jsem četl popis krajiny, než krajinu pozoroval. Raději jsem četl o lásce, než lásku cítil. Raději jsem četl o bolesti, než bolest zakusil." (s. 67) "Jen bych podotkl jednu věc: domnívám se, že literatura je uměním stvrzovat lidské neštěstí u těch , kteří jsou již k neštěstí náchylní. [...] Neexistuje ale velká kniha, jejímž hlavním tématem by nebylo neštěstí... Proč tomu tak je? Protože je třeba být v jádru nešťastný, aby člověk napsal knihu, a hledat mezidobí psaní alespoň nějaké štěstí." (s. 121)“... celý text
— Knišíl

Den, kdy jsem zabil svého otce Den, kdy jsem zabil svého otce

„Román brazilského spisovatele. Přestože má kniha v DK nízké hodnocení (55 %), neodradilo mne to od čtení a určitě to nebyla špatná volba. Kniha se mi celkově líbila a příběh byl zajímavý. Knihu hodnotím na 80 %. Román má 2 části. Vypráví o muži, který zabil svého otce a v průběhu románu se dočteme, proč se k tomuto činu rozhodl. Příběh je vyprávěn retrospektivně. Vypravěč nám v knize představuje svůj nedokončený román, který pojmenoval BUDOUCNOST, který je také zajímavý a v němž se vypravěč zabývá vysvětlením vzniku ZLA. V románu se nachází hodně překvapení. Někdy si autor se čtenářem „hraje“ a párkrát se stalo, že jsem autorovi sedl na lep. Závěr románu je hodně překvapivý a docela mi vyrazil dech. V románu se objevují náhledy do filozofie, náboženství, psychologie (Hegel, Dostojevskij..). Hodně myšlenek jsem si vypsal. Kniha se četla celkem dobře, i když je u ní třeba více přemýšlet zejména ve filozoficko-náboženských otázkách. To možná odradilo čtenáře a románu udělili nízké hodnocení, ale řekl bych, že tyto části jsou nadávkovány přiměřeně a tyto části se dají přelouskat. :) V knize se vyskytují poznámky pod čarou. Citáty z knihy, které jsem si vypsal: Oběti také cítí vděk ke svým mučitelům, když je přestanou týrat. Abstraktně milovat bližního ještě lze a někdy dokonce i zdáli, ale zblízka snad nikdy. Nepodceňuj ďábla. Je částí Boha a zrodil se z jeho prázdnoty, která přežívá uvnitř každého z nás. Kolik lidí se dopustí chyby jen proto, aby unikli vlastní rutině? Ve skutečnosti většina. Z tohoto důvodu může Bůh také promíjet: on sám hřešil, když podlehl prázdnotě a stvořil Zlo. Stal se tak Stvořitelem hříchu. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Někteří badatelé tvrdí, že Dostojevskij chtěl ve skutečnosti říct následující: Bůh existuje proto, že existuje zlo a bolest. Kdyby byl svět ve své podstatě dobrý, Bůh by nebyl zapotřebí. Vzhledem k tomu se domnívám, že je možné prohlásit, že Zlo je nedílnou součástí nejen Božího projektu, ale podílí se i na Boží přirozenosti. … rozdíl mezi socialisty a sociálními demokraty: zatímco socialisté chtějí, aby bankovní úředníci vydělávali víc než psi, sociální demokraté by se spokojili s vyrovnáním. Poezie je v jádru osobní a nepřenosná zkušenost, z níž je přinejlepším možné zachytit jen povrch. A ten povrch nakonec přestane mít smysl, jako donekonečna obdivovaná krajina na pohlednici. Zlo a Dobro jsou rovnoběžky, které se setkávají v nekonečnu, jímž je Bůh. Nerad jsem byl sám, ale zároveň jsem byl na samotu zvyklý. Kultura povrchu… jak to jen vysvětlit? Kultura povrchu je kultura člověka, který je dostatečně inteligentní, aby šel do hloubky, ale dost chytrý na to, aby to nedělal. Jsou tací, kteří lžou ne proto, aby smilnili, ale aby se na ulici jen trochu nadechli vzduchu. Stranil jsem se otce, protože jsem nesnesl jeho blízkost, a on ze sebe dělal totéž. Ale asi bych mohl říct, že naše vzájemná nenávist byla tak velká, že jsem nemusel být v jeho přítomnosti, abych se cítil mučen, a on mě nemusel mít před sebou, aby mě mučil. Mravní soudy bývají zkrátka mnohem mírnější, když jim předcházejí citové vztahy. Takto chybujeme většinou rádi, protože se nám zdá, že tím stvrzujeme svoji lidskost. Dantův verš: Láska dovede pohnout sluncem i hvězdami.“... celý text
— Marekh

Den, kdy jsem zabil svého otce Den, kdy jsem zabil svého otce

„Mě knížka moc bavila. Kdo nemá rád trochu filozofie a slovickareni, nemůže dotyčného oslovit... Příběh mne bavil. Nic těžkého. A já se mu vlastně nedivím, že ji stróhl “... celý text
— Fondis

Den, kdy jsem zabil svého otce Den, kdy jsem zabil svého otce

„Podivná to kniha. Pro jedny psychoblábol, zatímco pro ty druhé, dokonale vykreslená psychologická kniha. Jako vždy, je pravda někde na půl cesty, mezi oběma názory...“... celý text
— CharlesWard

Den, kdy jsem zabil svého otce Den, kdy jsem zabil svého otce

„Jedním slovem - Prokristapánacojetohlezaslátaninu? Možná jsem to jenom nepochopil. :-(“
— rasputin

Přejít na knížky autora