Marie Thurn - Taxis

italská, 1855 - 1934

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

Rainer Maria Rilke v mých vzpomínkách Rainer Maria Rilke v mých vzpomínkách

Druhým "duinotvorným" textem je memoárová knížečka kněžny Marie Thurn-Taxisové (1855-1934) Rainer Maria Rilke v mých vzpomínkách (1932). Literárně je to jistě text nesrovnatelně bezvýznamnější - dodává však "bezčasým" a "bezprostorovým", vpravdě "andělským" Elegiím z Duina jejich kontext. Nejde přitom jen o rekapitulaci fakt - jak se kněžna s Rilkem poznala, kdy na zámku pobýval, jak s kněžnou pořádali literární dýchánky (...), jak se opájeli krajinou, staršími "místy paměti" v okolí - a sami sebou. Memoáry navíc připomínají třetí text - text, který Rilke dokončoval, když se s kněžnou v Paříži seznámili, a který tedy bezprostředně předchází Rilkovu příchodu na Duino: Zápisky Malteho Lauridse Brigga (1910), prozaickou meditaci o touze po "vlastní smrti". Moderní velkoměstská civilizace zavedla i ve smrti "masovou výrobu", čímž Rilke ve své době nemíní koncentrační tábory, nýbrž nemocnice. (...) Antropologové "dějin smrti" by k Rilkově vizi jistě měli čo věcně kritického podotknout. Sub specie literárně-geografické hermeneutiky však jde víc o to, že Rilke tuto vizi vyslovil - a že ji dál, byť v jiném žánru a jinými slovy, rozvíjel v Elegiích z Duina - a že byl vnímán svou kněžnou i všemi dalšími svými ctitelkami obojího pohlaví právě jako zvěstovatel "vlastní smrti": krásné smrti. Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy Memoáre odhaľujú niektoré menej známe stránky Rilkeho osobnosti. ,,...ako nedávno v Córdobe, kde za mnou pribehla škaredá malá fena, ktorá sa mala zanedlho stať matkou. Nebolo to zvlášť milé zviera a určite mala brucho plné náhodných šteniat, z ktorých žiadne si nikto nebude chcieť ponechať, ale prišla, keď sme spolu osameli – tak zaťažko jej padlo sa ku mne priblížiť – a uprela na mňa svoje starosťami a úprimnosťou zväčšené oči a prosila o môj pohľad, – a v tom jej bolo skutočne všetko, čo presahuje jednotlivca, neviem kam, či do budúcnosti alebo smerom k niečomu nepochopiteľnému; vyriešilo sa to tak, že dostala kúsok cukru od mojej kávy, ale okrem toho, ó, len tak mimochodom, sme si spolu istým spôsobom odriekavali omšu, ten úkon sám osebe nebol ničím iným, než dávaním a prijímaním, ale jeho zmysel a vážnosť a naše porozumenie – to všetko nemalo hranice.” Pre mňa jeden z najsilnejších citátov... cez ľudské k najvzdialenejšiemu vedie cesta cez zvieracie... akoby zviera malo bližšie k tajomstvu existencie... zároveň je sympatické, že hovorí o fene, ktorá sa mala stať matkou... „Chystali sa k nám aj Kassner a Horatio Brown, a tiež jedna mimoriadne hudobne nadaná mladá dáma, o ktorej Rilke tvrdil, že ho konečne naučila chápať hudbu. Nuž, myslím, že v jeho duši bolo viac hudby než v akomkoľvek nástroji. Na text Piesne o láske a smrti mala byť skomponovaná melodráma, nemohla som ju však počúvať, pretože skladateľova hudba rušila hudbu básnikovu. Nepoznám melódiu, ktorá by zodpovedala úrovni jeho veršov. Ani Rilke takéto zhudobnenia nemal rád, sám mi to niekoľkokrát povedal.” Na jednom mieste knihy kňažná cituje úryvok z Rilkeho básne, v ktorom sa hovorí o tom, že ,,keďže sme opätovne žiadali o pomoc svojich blízkych, anjeli potichu prekročili naše srdcia ležiace na zemi."... celý text
ravenrain