Goran Vojnović

slovinská, 1980

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Moje Jugoslávie
Moje Jugoslávie
Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!
Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!

Nové komentáře u autorových knih

Moje Jugoslávie Moje Jugoslávie

„R.2020 jsme byli v divném covidovém létě náhradou za jinou dovolenou poprvé na dovolené ve Slovinsku, do té země jsme se zamilovali a byli jsme tam od té doby každý rok - hory, jezera, moře, městečka, termály, skvělé víno a jídlo, příjemní lidé. Tak jsem před letošní další cestou hledala slovinského autora, ať se tedy i trochu vzdělám. Nu a SKVĚLÉ. Přečetla jsem jedním dechem za tři dny. Popis zmatených složitých myšlenek vypravěče, jeho ambivalentní postoj k otci, vyrovnávání se různých osob s nesmyslností a hrůzami války, selhávající vztahy děti-rodiče-prarodiče. Hledání kořenů zla místy až mrazivé. K odlehčení depresivity přiměřený sarkasmus, balkánské drobné životní radosti. Není potřeba se více rozepisovat, předešlé komentáře jsou OK. Nechápu při tom, že komentář byly zatím jen od tří čtenářů, nechápu, jak je možné, že kniha je pozapomenutá. Při tom do zemí bývalé Jugoslávie jezdí na dovolené davy a davy Čechů. Všem přečíst DOPORUČUJI.“... celý text
— elexmil

Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!

„Hrozně mě štve, jak při dnešní rychlosti knižního trhu, při neustálém chrlení nových titulů a předhánění se knižních influencerů, kdo přečetl víc novinek, mnoho starších, přitom velmi kvalitních knih za pár let úplně zapadne. Tohle je přesně ten případ, kniha, o které bych se nedozvěděla, nebýt našeho komorního knižního klubu, v němž letos čteme tituly podle země vzniku. A byla by to škoda! Tak trefná sonda do uvažování jednoho dospívajícího syna přistěhovalců, jednoho mladého sígra, který je ale citlivý, poměrně chytrý a sportovně nadaný, jenže naprosto nemá šanci se rozvíjet tak, aby byl jeho život lepší a výrazně jiný než životy jeho rodičů. Ta společenská předurčenost, dětská bezmoc, nalézání útěchy ve sportu, vliv kamarádů, to postupně stupňované napětí, kdy víte, že se stane něco fakt špatného, a zároveň naděje, slovní komika a perfektní vypointovanost dělá z Čefurů knihu, kterou si budete pamatovat. Určitě ji zkuste!“... celý text
— Šárka_D

Moje Jugoslávie Moje Jugoslávie

„Autor si vybral velmi silné téma, které je zajímavé i pro mnohé, kteří byli svědky, byť i vzdáleně a okrajově, rozpadu mnohonárodnostní Jugoslávie, ale nejen pro ně, protože se zde přinejmenším otevírá otázka sebe/reflexe toho, co se v devadesátých letech minulého století v bývalé Jugoslávii skutečně dělo. Příběh je nadto veskrze univerzální, protože paměť je nejen lidským prokletím, ale i darem, který není radno zahazovat, neboť zamlčováním určitých událostí, vlastní historie, svou historii stejně nevymažeme, naopak, čím hlouběji ji pohřbíme, tím neočekávaněji a nemileji nás může překvapit. V románu je pozadí rozpadu bývalé Jugoslávie vykresleno na rozpadu jedné docela obyčejné rodiny, a to z perspektivy dospívajícího chlapce. Zaujala mě do značné míry postava matky Vladana Duša, jejíž příběh je sice do značné míry zkreslen perspektivou Vladana, ale přesto dává tušit psychologickou komplikovanost jejího prožívání událostí, jimž je obdobně jako její syn nemilosrdně vystavena. Nemám, co bych vytkla, kniha je výborně napsaná (jsou zde sice určité nepřeložené nadávky, které jsou asi nepřeložitelné a jejich barvitost zřejmě lépe vyniká v původním jazyce), postihuje mentalitu lidí a snad odvážím se říct i skutečnou psychologii zla a jeho na první pohled nevinné projevy, stále přetrvávající národnostní bariéry a utužované ´předsudky´ (byť někdy i úsměvné, kdyby si člověk stále neuvědomoval tu nedávnou historii); postřehy, vnitřní konflikty a touhy hlavního hrdiny jsou drásavé, hluboké a nebanální, téma je vysoce společensky aktuální. Ceny autor za tuto knihu obdržel zaslouženě. Tuším, že překladatel to také neměl lehké a odvedl skvělou práci, ač tak soudím pouze intuitivně. Líbila se mi i grafická úprava knihy, kdy je na přední i zadní předsádce vyobrazena celá mapa bývalé Jugoslávie (nejen pro neznalé) včetně současných národních států. Nakonec si neodpustím poznámku, že přiznáním viny a jakousi očistou by si v případě nedávné občanské války, což je naprosto jasně právě případ bývalé Jugoslávie, měla projít konkrétní dotčená společnost a její obyvatelé jako celek. Nepromlčitelnost válečných zločinů v trestních řádech civilizovaných zemí má opravdu velmi dobrý důvod; nejde čistě jen o legislativní libovůli. V čem začal svou práci Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který svou činnost ukončil teprve nedávno (v roce 2017), v tom by ve svém vlastním zájmu, v zájmu svých obyvatel měly pokračovat nástupnické národní státy bývalé Jugoslávie, resp. jejich justice. Neméně důležitý je hlas novinářů/novinářek, spisovatelů/spisovatelek či vůbec tlak veřejnosti na to, aby zločiny, které se staly nebyly zamlčovány, protože za minulostí se jen tak lehce tlustá čára udělat prostě nedá; v případě zamlčování se z minulosti stává začarovaný kruh (viz str. 233 v knize) a mnohdy i past pro budoucí generace.“... celý text
— BlueMind18

Moje Jugoslávie Moje Jugoslávie

„Výborne napísaná, zničujúca správa o odvrátenej strane dovolenkového Dobro došli a Nema problema. Jeden z najlepších textov o prežívaní vojny, ktorá znamenala koniec Juhoslávie.“... celý text
— lentolog

Moje Jugoslávie Moje Jugoslávie

„Zahlédl jsem v chystaných titulech název, Moje Jugoslávie, a okamžitě zbystřil. Pak jméno, Vojnović, a zájem se jen umocnil, jelikož čas s jeho Čefury považuji za velmi dobře strávený. Jakmile kniha vyšla, naběhl jsem do Kosmasu a rval z regálu poslední kus. Těžko říct, jestli šla Jugoslávie tak na dračku, či se báli naskladnit vícero kusů... Nedá se říct, že by šlo o lásku na první pohled, avšak o to silnější bylo odložené vzplanutí. Podezřívám Gorana z toho, že se na této knize sám rozepisoval, aniž by později úvod nějak upravoval. Je nekonzistentní, zvláštně útržkovitý, člověk tak nějak netuší o co mu vlastně jde. Ale to jen prvních pár stran, takže pokud si někdo přišel přečíst špínu, může se rovnou otočit a zavřít za sebou, protože následují už jen ódy a chvalořečení! Jakmile totiž Goran upevní pozice a nasměruje svého hrdinu k nedobrovolnému výletu z milované Puly do neznámého Srbska, začne poctivé balkánské peklo, jaké nám může zprostředkovat jen válkou postižená generace, do které autor bezesporu patří. Příběh je naznačen v anotaci, jen je snad třeba dodat pár upřesňujících informací. Černý humor a nadsázka samozřejmě přítomny jsou, hlášky o Jugoslávcích, co pijí jako jediný národ víc při práci než po ní, hlučné rodiny, scházející se v malém bytě, oteplákovaní ignoranti, tady se člověk zcela jistě pobaví, nicméně proti Čefurům Vojnović na humoru znatelně ubral. A není divu. Události knihy zachycující, či spíše jsou bezprostředně ovlivněny hrůzným konfliktem, jež se nám v devadesátkách odehrával relativně za rohem a ač rád chodím za hranu, tady je nutné uznat, že končí veškerá legrace. Prakticky se tu nesetkáme s explicitními popisy násilí války, ale její přítomnost a následky jsou nám připomínány dostatečnou měrou a tak není třeba příliš vnímavosti na to, aby se dostavila husina. Aby toho nebylo málo, otec hlavní postavy se na oněch zvěrstvech podílel a pravděpodobně po jeho zločinu nenastal trest. V Mojí Jugoslávii se tak rozehrává poctivé psychologické drama, v jehož nitru stojí mladý člověk, neschopný vyrovnat se s takovým zjištěním. Vydá se tedy na roadtrip Balkánem hledat svého zploditele, vstříc konfrontaci, jež je nežádoucí, ale nutná. Knižní přítomnost se nám pak střídá s výpravami do dětství hlavního hrdiny. Nádherně jednoduchý koncept a tady už mě má autor naprosto v hrsti a já, jakožto věrný čtenář, hltám stránku za stránkou a každá další scenérie potvrzuje, že držím v ruce výjimečně konzistentní dílo, které nepotřebuje komplikovanou větnou strukturu k tomu, aby zprostředkovalo hluboký zážitek. Odcizování syna a matky, která není schopna vypořádání se s tím, že její manžel mizí v mumraji války a pravděpodobně se nevrátí, rozhodně ne takový, jaký byl před konfliktem. Síla. Lokální televize, která vysílá záběry z návratu válečných zločinců, jejichž vinu zpochybňuje. Síla. Školáci ze základky, kteří se hodnotí podle příjmení svých otců. Síla. A takhle bych mohl pokračovat dál, ale mám pocit, že to není třeba. Přečtěte si knihu Moje Jugoslávie, nebál bych se tvrdit, že jde o jeden ze zásadních evropských románů 21. století a to ticho, které český překlad provází, to mi dost nepříjemně zvoní v uších…“... celý text
— sick.boy

Přejít na knížky autora