Claire Legendre
francouzská, 1979
Nové komentáře u autorových knih
Pravda a láska
„Tato kniha má velice zajímavý námět, ale ve skutečnosti mne nijak nezaujala a knihu jsem ještě (po 2 letech) nedočetla. Kromě pohledu na Čechy z jiné strany, jsem především měla pocit, že autorka je silně znechucena svým životem a není nikdy, nikde a ničím spokojená. Snad knihu někdy dokážu dočíst ...“... celý text
— tatafa
Pravda a láska
„Velmi hravé čtení. Zajímavý pohled francouzské autorky na českou mentalitu na počátku 2. milénia“
— 666
Pravda a láska
„Tuto knihu jsem přečetla na jeden zátah a musím říct, že velmi dobře vystihuje pocity marnosti a nešťastné lásky, a přitom není nijak patetická nebo přitažená za vlasy. Asi mi sedla do noty. K tomu pro mě osobně velmi zajímavý náhled na to, jak někteří Francouzi vnímají Českou republiku a prostředí diplomacie.“... celý text
— Adelix
Pravda a láska
„Této knize dává na zajímavosti snad jen to, že se jedná o příběh cizinky žijící v Praze, tak jste zvědavi, jak bude z tohoto pohledu prezentováno vám známé prostředí.“... celý text
— marca_m
Pravda a láska
„Bože.
Mladá francouzská čmafítas se přestěhuje do Prahy a bohužel je nucena být pořád doma a nic nedělat, protože její manžel vydělává nadprůměrné množství peněz, které je pak ona nucena utrácet. Chuděra. Z nudy tedy začne učit nějaký zazobaný Čechy francouzsky, ale zřejmě se v tento moment přesouvá kniha do nějakého paralelního vesmíru, protože všechny postavy si chtějí mezi sebou povídat jen o Lisabonské smlouvě, ropovodech a především nonstop o komunistech, z čehož má hlavní hrdinka větrák v prdeli, protože byla ve dvanácti členkou komunistické strany, ještě tehdy v Croissantlandu. Nicméně tedy mezi sebou dobrovolně vedou naprosto šílené, odpuzující a retardované dialogy, které jsou tak neuvěřitelně neskutečné, až jsem si v jednu chvíli myslel, že čtu přepis nějakého zasedání Rady pro pičoviny. Jedním ze studentů se stane i Roman Svoboda, muž, který umí chodit a dívat se do očí - což čmafítě stačí k tomu, aby se ji zapařily kalhotky a začala novou etapu svého rozmazleného života - nevěru. Bohužel, Roman Svoboda má rozdílné názory na verifikaci Lisabonské smlouvy, tak si naštěká jinou bábu a čmafíta propadá do deprese, že kromě toho, že je bohatá a nemusí nic dělat, tak ještě nemůže prcat s Romanem Svobodou, kterému po celou dobu v knize říká Roman Svoboda. Proč mu kurva neříká jen Roman? No a takhle to pokračuje pořád dokola, dokud se děj samovolně nevygraduje do absolutní fáze sraček, která mi připomněla salmonelózu, kterou jsem chytl v sedmé třídě.
Z anotace jsem se dozvěděl, že tato dáma žila tři roky v Praze a vedla tu kurzy tvůrčího psaní - upřímně doufám, že cestou domů autobus s absolventy tohoto kurzu spadl do struhy, shořel a všichni zemřeli.“... celý text
— Palivo
