Josef Suchý

česká, 1923 - 2003

Populární knihy

/ všech 24 knih

Nové komentáře u autorových knih

Tváří v tvář Tváří v tvář

Josefa Suchého jsem si před lety oblíbil díky rané sbírce Žernov a vrcholnému Okovu, ale i díky skvostným překladům Oskara Loerkeho či lužickosrbské poezie. V paměti jsem si pochopitelně neuchoval nic než mlhavý obecnější dojem, že šlo o lyriku ztišenou, přírodní, venkovskou, v těch nejlepších tradicích moravské horácké poezie, což není žádný proud, nýbrž místo původu a současně jakési silné „místo určení“ tvorby mnoha našich básníků, z nichž některé řadím k našim nejlepším: Březina, Deml, Zahradníček, ale též Jan Dokulil, v jiné konvenci pak i Nezval nebo Ladislav Novák, o kus dál, leč stále na Vysočině Halas a Ludvík Kundera, na druhé, už české straně pak i Sova, Reynek, Hejda, Zábrana a jiní. Zkrátka a dobře, pokud jde o poezii, je pro mě tato provenience (v patřičném ladění) zárukou ne-li kvality, tak přinejmenším zaujaté četby. Se zájmem jsem tedy přečetl i jednu z posledních a méně známých sbírek Josefa Suchého, který koneckonců sám patří k těm méně známým. A – nelituji toho a doporučuji všem, kdo mají rádi řekněme „tradiční“ poezii nebo u ní tak jako já aspoň čas od času odpočívají, vracejíce se ke kořenům a východiskům básnění, k časům před velkými romantickými vzryvy, modernistickými experimenty a jakoukoli novodobou subverzí vůbec. Suchého lyrika, přestože vydaná roku 1992, je v tomto ohledu průzračná a čitelná, byť v ní nechybí povědomí o výše uvedeném a explicitní odkaz třeba na takového Otokara Březinu. Velká část básní je nějakým způsobem popisná: Tvůrce si vybere motiv, osobnost či dějinnou kapitolu a vytváří jejich básnický popis. Využívá při tom klasický repertoár poetismů, vidění nezřídka výslovně idylické, bohatý jazyk i obraznost, třebaže veršuje povětšinou volně, bez rýmů a výraznějších hudebních prostředků. Tematicky vychází ze vzpomínek, z nostalgie po dětství v kraji kolem Lesního Jakubova (resp. tehdy ještě Jakubova bez přívlastku), jeho postaviček, rituálů, a zejména pak impresí z přírody. Druhou výraznou složkou jsou dva oddíly uprostřed sbírky, z nichž jeden takřka výpravně zachycuje raněstředověké dějiny dávno zmizelých západoslovanských kmenů (patrně inspirován Suchého cestami po NDR) a zčásti zpracovává i motivy ze srbské Lužice (včetně soudobých, přičemž jeho vize rozvoje a uchování tamní kultury – musím dnes hořce konstatovat – byla přehnaně optimistická), druhý, kraťoučký pak pojednává o rozličných motivech z Rusi (např. zbojník Kudějar, básník-vyděděnec Kolcov), snad inspirovaný autorovou cestou do SSSR. Jakkoli bych autora nepodezíral ze slavjanofilství či rusofilství (a zároveň ani z úliteb komunistickým cenzorům, i když sbírku pravděpodobně začal chystat ještě před rokem 1989), verše některých básní (Země…, U Semiluk) se mi při vědomí toho, co Rusové páchají od roku 2014 na Ukrajině i jinde, zkrátka příčí číst. Suchý byl slovanskou kulturou a starobylými ději dlouhodobě fascinován (ač se tedy zaměřoval hlavně na Lužičany a jim podobné), tedy nejspíš tam bude tato souvislosti. Anebo že by se tam už projevil všudypřítomný optimismus z převratné a závratné doby „konce dějin“ v letech 1989–1991? Svébytným Suchého rysem, který se jen zdánlivě (alespoň tak to cítím já) občas dostává na pomezí kýče, je něha, křehká citlivost, kdy se nebojí básní „rodinných“ dedikovaných ženě, dceři, vnučce, resp. pojednávajících o babičce, opěvujících ptáčky a květiny. Toto pro leckoho snad naivní (podle mě: naivizované) selské, ba až dětské vidění je jednak součástí jeho poetické strategie, a jednak – troufám si říct – takový patrně byl: plný lásky, empatie, kladného zaujetí a smířlivosti. Vzácné to vlastnosti, řekl bych. Bohužel nejen v poezii. Nezapomenu na večer Nezapomenu na večer, kdy venku pod lípou se tančilo, kdy starým známým rozechvěle jsme tiskli ruku a hovořili pošetilá slova, zatímco valčík hráli – Nezapomenu na večer, kdy harmonikář zpíval sólo a z jeho hlasu ratolest se skláněla a plátky růží padaly – Nezapomenu na píseň, v níž byla dobrota jak starodávný stůl prostřena bíle pro všechny, kde stezka vinula se mezi obilím a vedla domů – A nezapomenu, jak do noci jsme vyšli z kouzelného kruhu teskni a šťastni zároveň a na křídlovky, které pod hvězdami nás dlouho provázely k severu – – – Suchého knihu – ač bezesporu není jeho vrcholným dílem, v době vydání působila řadou postupů archaicky (což lze vnímat i tak, že prostě stojí mimo čas a hledí spíše na vnitřní konzistentnost v rámci básníkovy tvorby) a progresivního či aktuálně angažovaného v ní není pranic – tedy lze vnímat i jako určitý čtenářský balzám na duši: Růže Růže téměř zcela bílá, jenom lehce napuštěná kapkou růžového světla. Ale jakou vůni šíří... Takhle nějak jemně, čistě mohla by snad u pramene vonět voda, kdyby kvetla.... celý text
V_M


Katka má starosti s Katkou Katka má starosti s Katkou

Ještě bych dodala, že Katka byla taková vzornacka, že to normální čtenářka prostě nemohla rozdýchat.
Nofar197


Katka má starosti s Katkou Katka má starosti s Katkou

Tu knihu jsem dostala ke třináctým narozeninám a ani jsem ji nedocetla. Jak tak schematicky rukopis vůbec mohl být přijat k vydání? Ztráta času.
Nofar197



Eliášovo světlo Eliášovo světlo

Teď je čas knihu ocenit.tolik moudrosti, světla laskavosti. Knížka o životě, barvách, chuti. Zasutá v knihovně, útlý svazek, na který právě přišel čas. Čas zamyšlení čas má dáti a dal...... celý text
PoetickaM


Katka má starosti Katka má starosti

Knihu jsem dostala jako teenegerka a teď jsem si ji připomněla díky výzvě. Vždycky jsem milovala dívčí románky, které by pro dnešní slečny byly velmi naivní..........já je ale miluji stále... celý text
olívoil