Jass
komentáře u částí děl
Za mě jednoznačně nejlepší část knihy, jasně se tu ukazuje, že Paolini zkrátka na malém prostoru moc pracovat neumí a nejldelší povídka je povídkou nejlepší, i když teda musím říct, že místy by rozhodně snesla zkrácení. Ukazuje nám další střípek Urgalské kultury - což bylo milé. Jinak byla trochu únavně didaktická, ale oblíbila jsem si Ilgru, tak mi to ani tolik nevadilo. Že bych ale byla nějak zvlášť nadšená říct nemůžu...
Čím dál se v téhle knize dostávám, tím zbytečnější mi to celé přijde. Co bylo pointou? Udělat Angelu ještě záhadnější? Tím, že nám autoři naházejí změť dalších střípků ke kterým sami neznají odpověď, kýženého efektu nedosáhnou... Celkem se mi líbí, jakým směrem se začíná ubírat Elvina cesta, ale... to zkrátka nestačí.
Už jsem s nízkými očekáváními začínala, a tak o nějakém velkém zklamání nemůže být řeč, ale stejně... Tahle "povídka" mě donutila si uvědomit, jak nedomyšlený závěr Inheritance skutečně byl... Aby se vyhnuli vlivu vládců, odstěhovali se daleko od všech, ale teď od nich potřebují ekonomickou podporu... tzn že na nich jsou závislí dost... A proč by jim vůbec nejrůznější panovníci měli poskytovat zásoby? Co jim jezdci dávají na oplátku? Zatím nic, to je jisté... Zkrátka si nemůžu pomoct, v hlavě to neustále srovnávám s Drakeny Anne McCaffrey, kteří mají hodně chyb, ale tenhle aspekt tam dává smysl, tady...? Nejsem vůbec přesvědčená...
Další věc, co je třeba zmínit je nejednotný překlad, který mě osobně z příběhu trochu vytrhnul. (Proč najednou z Trna děláme Thorna? Víte jaké mentální úsilí pro mě představovalo pokaždé se ujistit, že nejsem v Bratrstvu Johna Flanagana?)
Je ale třeba přiznat, že jisté potěšení jsem z toho návratu měla. Essie se mi moc líbila, ale celkově... celkově to vlastně bylo dost o ničem.
Po chvíli cítila, jak jí Tornak stahuje rukáv zpátky dolů. "To... je velice působivá jizva," řekl. "Měla bys na ni být hrdá."
Zmateně se na něj podívala. "Proč? Je ošklivá a já ji nenávidím."
V koutcích úst mu pohrával slabý úsměv. "Protože jizva znamená, že jsi přežila. Znamená, že jsi houževnatá a nedáš se snadno zabít. Znamená, že žiješ. Jizva si zasluhuje obdiv."
Navíc, původní "Vidlička" by byl daleko lepší název povídky, než "Poutník"...
Po přečtení celé sbírky už tahle povídka asi nikoho nijak zvlášť nepřekvapí, a proto si nemůžu pomoct a přemýšlím, jestli by bývalo nebylo lepší povídky seřadit trochu jinak. Tahle povídka byla přímočará a podobná řadě dalších ve sbírce. Na druhou stranu ale zobrazovala silnou pracující ženu, což je například po Prissy Strongové příjemná změna. (Jen kdyby tu zas nebyl ten motiv nespokojenosti a touhy mít rodinu, protože kariéra není dost... Mě na tom vlastně osobně tak úplně nezáleží, ale Maud se v tomhle neuvěřitelně opakuje a neukazuje různorodost lidských - nebo spíš ženských - tužeb...) Nicméně se tu znovu objevují všechny stejné rozčilující prvky jako v předešlých povídkách tohoto typu a tak už nemá úplně šanci zaujmout...
Znovu, spoilery v anotaci, kdo to psal...?
Co tahle povídka má je nádherný sesterský vztah. Přiznávám, že mě to dojalo. Pravda, Judith je v řadě ohledů posedlá kontrolou a na začátku se může zdát jako "záporačka", jenže v jejím případě je to všechno nádherně vystínované a vysvětlené, a proto na ní člověk vůbec nemůže být naštvaný.
Judith's eyes were bitter and vindictive. She thought she had many grievances against the great Power that rules the universe, but the most intense was Salome's helplessness - Salome, who fifteen years before had been the brightest, happiest of maidens, light of heart and foot, bubbling over with harmless, sparkling mirth and life. If Salome could only walk like other women, Judith told herself that she would not hate the great tyrannical Power.
Maud se tu znovu vrací k tématu atheismu a zvládá to s nečekanou laskavostí a lehkostí. Celkově jedna z mých oblíbených povídek v téhle zbírce, i když celé rozuzlení je opět trochu... příliš dramatické, na můj vkus...
Na téhle povídce se mi asi nejvíc líbilo to, jak navazuje na některé z předchozích, dozvídáme se další střípek o Naomi, vrací se pan Leonard, dokonce se tu objevují i Anne s Dianou. Rosanna je navíc zábavná vypravěčka. Tím ale ty plusy tak nějak končí, protože Prissy Strongová... proč? proč? Je to zkrátka rozčilující bytost a Stephan Clark zrovna tak. (Vážně, co by bez Rosanny dělali?) Navíc nemám ráda bezdůvodně ďábelské postavy, Emmelin byla hrozně sterotypně vykreslená zahořklá stará panna a upřímně... prostě mě celá zápletka tak trochu rozčilovala.
The upshot of my meditations was that I asked Stephen down to dinner with us from church one day. I had heard a rumor that he was goind to see Lizzie Pye over at Avonlea, and I knew it was time to be stirring, if anything were to be done. If it had been Jane Miranda I don't know that I'd have bothred; but Lizzie Pye wouldn't have done for a stepmother for Althea's boys at all.
Můj hlavní problém asi byl, že mi jak taťka, tak mamka Sloanovi nebyli moc sympatiční. Taťka Sloane je pošuk a mamka se to snaží vyvažovat tím, že je extra rozumná, takže ve výsleku jsou nesnesitelní oba... Jak to všechno skončí bylo asi jasné od začátku, přesto to bylo milé a pěkně napsané, ostatně jako vždycky. Nicméně povídka rozhodně patří mezi mé méně oblíbené kousky.
The bidding on the various poor articles of household gear put up for sale was not brisk, but had an element of resigned determination. Carmody people knew that these things had to be sold to pay the debts, and they could not be sold unless they were bought. Still, it was a very tame affair.
P.S. Když nad tím tak přemýšlím, tak mým hlavním problémem by asi mělo být kupování novorozeňat na dražbě... Celkově mi asi ta situace nepřišla tak vtipná, jak autorka zamýšlela...
"The more I saw of men, the more I liked cats."
Tahle povídka měla asi nejhorší začátek v celé sbírce. Angelina Peter MacPherson dostane nabídku učit v nedělní škole, může si vybrat mezi třídou chlapců a dívek. A tohle je její odpověď:
"Then I shall take the boys," I say decidedly. I am noted for my decision. "Sice they have to grow up to be men it's well to train them properly betimes. Nuisances they are bound to becom under any circumstances; but if they are taken in hand young enough they may not grow up to be such a nuisances as they otherwise would and that will be some unfortunate woman's gain."
Představa, že taková osoba učí... byla pro mě osobně dost stresující a zkrátka jsem kvůli tomu musela odebrat hvězdičku, i když se nakonec ukázalo, že celá povídka je úplně o něčem jiném a ten zbytek je vlastně asi můj nejmilejší z celé sbírky...
V podstatě se to totiž čte jako fanfikce - máte dva lidi, co se nemůžou vystát, kteří spolu jsou nuceni strávit určitý čas... co se asi tak může stát? (Vážně, objektivně jsou v téhle sbírce asi lepší povídky, ale... zřejmě je mi to fuk.)
"Shall I scream, William Adolphus?" I demanded of that intelligent animal. William Adolphus shook his head. This is a fact. And I agreed with him.
(William Adolphus je její kocour XD) No a druhá výtka, kterou mám je k závěru, asi je vám jasné, jak to celé končí, ale stejně... SPOILERy Co se stane s těmi ostatními kočkami? Chudinky... ztratila u mě body... Chápu, že to má být děsně romantický - a částečně i je - ale k těm zvířatům to není fér!
Tahle povídka byla... fajn, ale nic moc víc. Příjemným osvěžením je, že je vypravovaná z perspektivy malé holčičky, což celému příběhu dodává určitou rozvernost (poslouchání za dveřmi atd.). Na začátku jsem byla nadšená, že máme hrdinku s OCD - jenomže v okamžiku kdy se na příběh začnete dívat touhle moderní optikou je celý příběh zkrátka neuspokojivý (tyhle tendence vytvoří konflikt, ale pak prostě... vyšumí). Mám ráda Maudin styl, takže jsem si to pořád užila, ale celkově nic, co bychom už u ní neviděli.
Presently, Mr. Malcolm MacPherson held her back at arm's lenght in his big paws and looked her over. I saw Aunt Olivia's eyes roam over his arm to the inverted table and the litter of asters and goldenrod. Her sleek crimps were all ruffled up, and her lace fichu twisted half around her neck. She looked distressed.
Povídky tedy zatím mají vážně sestupný charakter, tahle se mi zatím líbila nejméně. Maud obvykle svoje postavy vytváří až s napřirozenou lehkostí a živostí a tady jako by si na ně najednou vzala zbíječku. Vztah otec-dcera na mě byl snad až příliš intenzivní (je tohle vůbec možné?) ani jeden z nich mi nebyl nijak zvlášť k srdci nepřirostl, no a pak je tu protivná sousedka... Napsané je to opět krásně, ale za mě jednoznačně slabé...
"He learned the rare secret that you must take happiness when you find it - that there is no use in marking the place and coming back to it at a more convenient season, because it will not be there then."
Tahle povídka byla vcelku milá a samozřejmě že opět krásně poeticky napsaná, ale to je bohužel asi tak všechno. Přiznávám, že už mě trochu unavuje číst o párech, které se už přes deset let milují, ale nejsou schopní to vykomunikovat. Tyhle dva to alespoň zvládly dát dohromady bez vnější pomoci (nebo alespoň bez záměrné vnější pomoci). Celkově pěkné čtení, ale bylo to už krapet absurdní a navíc opakující se. Annino cameo ale bylo pěkné :D
"Dear me, Aunty Nan, this is really childish," said Mrs. William, whisking her bowful of berries into the pantry. "You must let other folks be the judge of what is best for you now."
Tahle povídka byla neskutečně smutná, předně proto, že Montgomery tu zvládla bravurně vystihnout bezmocnost stáří. Kdy na přáních starého člověka přestává záležet a je rozhodováno za něj. Jako bych četla o svojí milované prababičce, která před pár lety zemřela. Celkově je příběh jednoduchý a pěkný, místy mi přišlo, že autorka možná zase trochu příliš tlačí na pilu, ale... je to pořád krásné.
V komentářích musíme označovat spoilery a tady si ten největší klidně strčí rovnou do popisku, no mě snad...
"...He wants me to be a minister. Ministers are good things to be, but I'm afraid I can't be a minister."
"Not a pulpit minister. There's a different kinds of ministers, and each must talk to men in his own tongue if he's going to do 'em any real good," said old Abel meditatively. "Your tongue is music."
Už v minulé povídce jsem tak trochu tenhle problém měla, ale tady se to dotáhlo ještě o kus dál. O čem mluvím? O přílišné dramatičnosti. Závěrečné drama je totiž vždycky masivní, osobně se mi zdá, že až příliš. Tohle jsou drobné a kouzelné příběhy, jak jsme u Montgomery zvyklí, ale ke konci vždycky musí přijít smrtelná krize (netýká se první povídky). Vážně doufám, že tenhle trend trochu zvolní. To samozřejmě neznamená, že je povídka špatná, je zase nádherná, s krásným poselstvím a myšlenkou - kterou ale právě dramatičnost závěru trochu zastiňuje.
"She had nothing to love, and that is about as unwholesome a condition as is possible to anyone."
Tak tohle byl vážně doják. Po většinu doby v dobrém slova smyslu, i když přiznávám že na konci už to na mě bylo trochu moc. Jako vždy nádherně napsané a... zkrátka krásné, pokud se vám líbily knihy o Anně tak doporučuju nevynechávat. (V téhle konkrétní povídce se Anna neukazuje.)
"His daughter! And she might have been my daughter," murmured the Old Lady.
No tak tohle bylo jednoduše skvělé, vůbec nechápu, jak si mě Montgomery dokáže tak získat pro nové postavy v tak málo slovech. Epizody kde si Anne hraje na dohazovačku patří mezi mé nejoblíbenější, takže se mi nutně musela líbit i tahle povídka. Pravda je celkem jednoduchá a nepřináší nic, co už bychom neviděli v románech, přesto to byl moc příjemný návrat do... Graftonu.
"If Ludovic could be hurried up, I'm not the one to do it. I'm too shy. It sounds ridiculous to hear a woman of my age and inches say that, but it is true. Of course, I know it's the only way any Speed ever did make out to get married. For instance, there's a cousin of mine married to Ludovic's brother. I don't say she proposed to him out and out, but, mind you, Anne, it wasn't far from it. I coudn't do anything like that. I did try once. When I realized that I was getting sere and mellow, and all the girls of my generation were going off on either hand, I tried to give Ludovic a hint. But it stuck in my throat. And now I don't mind. If I don't change Dix to Speed until I take the initiative, it will be Dix to the end of life. Ludovic doesn't realize that we are growing old, you know. He thinks we are giddy young folks yet, with plenty time before us. That's the Speed failing. They never find out they're alive until they're dead."
Povídku jsem poslouchala jako audioknihu k zavařování borůvkové marmelády a k tomuto účelu posloužila výborně. Tak akorát dlouhé, temné jako ty borůvky a nepříliš hluboké, takže se člověk nemusí bát, že mu nějaká klíčová informace unikne. Celkově to bylo fajn, nicméně pokud už jste četli nějaký ten gotický román nebo film nebo... Zkrátka z dnešního pohledu nic nového pod sluncem, historicky snad ano, nevím s hanbou přiznávám, že Poeovi jsem se zatím nijak hlouběji nevěnovala. Osobně mi to strašidelné nepřišlo vpodstatě vůbec, zato jsme se u toho s mámou úžasně nachechtaly. Od plánované četby souboru Poeových povídek mě to ale spíše odradilo... Hmmm, tak nevím.
(Za tuhle snůšku zmatených a rozporuplných pocitů se omlouvám...)
Tahle povídka mi přišla hodně zvláštní. Vypráví paní Ivimeyová skutečně o svém pradědečkovi? O čem to mělo být? A záleží na tom?
"On byl sám," dodala. "Byl krásný letní den. V červnu. Jeden z těch nádherných letních dnů, kdy všechno jakoby v žáru znehybní. Na dvorku zobala kuřata; ve stáji podupával starý kůň; starý pán klímal nad sklenící. Žena v kuchyni drhla hrnce. Z věže možná spadl kámen. Zdálo se, že ten den nikdy neskončí. A on si neměl s kým povídat - neměl vůbec nic na práci. Rozkládal se před ním celý svět. Vřesoviště se zvedalo a opět klesalo; dotýkalo se oblohy; zelená a modrá, zelená a modrá, donekonečna."
Stejně jako u "Spojeni a odloučeni" mě tahle povídka spíše nenadchla. Je krásně napsaná, ale nepřináší nic, co bychom už neviděli. To samozřejmě není autorčina chyba. Většina jejích povídek je spíš studiemi pro psaní jejích rozsáhlejších děl a proto jí opakování témat nemůžeme zazlívat. Celkově mě ale jiné povídky zaujaly víc.
"Čerstvý vzduch a pocit, že je venku, omámily Sašu Lathamovou, vysokou, půvabnou, poněkud netečně vyhlížející dámu, která působila tak majestátně, že jí nikdo nevěřil, že si připadá naprosto neschopná a neobratná, když má na večírku s někým promluvit. Ale bylo tomu tak; a nyní byla šťastná, že je s Bertramem, na něhož se mohla spolehnout, že dokonce i venku bude bez přestávky mluvit sám. Napsáno by to, co říkal, vypadalo neuvěřitelně - nejen že každý výrok sám o sobě postrádal smysl, ale mezi jednotlivými větami dokonce ani nebyla souvislost. Opravdu, kdyby člověk vzal tužku a zapsal přesně jeho slova - a jeden jeho večerní proslov by zaplnil celou knihu - nikdo by nemohl při jejich čtení pochybovat, že ten ubožák je ducha mdlého. V jeho případě však nebylo nic vzdálenější pravdě, protože pan Pritchard byl váženým úředníkem a rytířem Bathského řádu; a ještě podivnější bylo, že byl téměř bez vyjímek všude oblíben."
P.S. Možná, že by mě povídky týkající se Paní Dallowayové bavily víc, kdych měla přečtenou Paní Dallowayovou...
Celkově mi závěr celé sbírky připadne trochu slabší, možná je to jen tím, že nepřinášejí už nic moc nového. Ale možná je to jen tím, že jsem zrovna tuhle četla před spaním, což u Woolfové vážně nedoporučuji. Celkově stále platí, že Woolfová měla neuvěřitelný talent na vykreslení jemných nuancí interakcí mezi lidmi a krásný styl, ale celkově mi tahle povídka přišla trochu slabší...
"Ze všech věcí není nic tak podivuhodné jako lidský vztah, pomyslela si, se všemi proměnami, neobyčejnou iracionalitou; v té chvíli se její odpor téměř vyrovnal té nejupřímnější a nejvášnivější lásce, jakmile ji však napadlo slovo "láska", okamžitě je zavrhla a znovu si pomyslela, jak je ta lidská mysl záhadná, když vystačí s pouhými několika slovy pro všechny ty úchvatné představy, střídavé stavy bolesti a radosti."
Nechápu, jak to ta Woolfová dělá. Jak dokáže tak přesně zprostředkovat tak jemné nuance pocitů, pro které ani nemáme jména. V tomhle mi připomíná japonská haiku, nebo čínskou poezii (konkrétně mám na mysli autorku Li Čching-čao od níž teď podruhé čtu její Jizvy rosy a... mám pocit, že k sobě tyhle dvě úžasné spisovatelky tak nějak patří). Jedno z velkých témat Woolfové je míjení lidí a to je něco, čeho si sama v životě hodně všímám. Ten pocit, že něco řeknu a vidím, že ten druhý vůbec nepochopil, jak to myslím. Dvě postavy této povídky spojuje určitý společný pocit, nicméně to ani jeden z nich nepozná a... asi zase spoileruju XD Zkrátka, krásná pocitová povídka, doporučuji.
"Možná," řekla slečna O'Keefalová, "vás krása nezajímá." (Přiznal se, že neviděl Bouři; nečetl žádnou knihu; vypadal zanedbaně, nebylo na něm vidět nic než velký knír, brada a stříbrný řetěz od hodinek.) V duchu si říkala, že za tohle přece nemusí nikdo nic platit; v muzeích i v Národní galerii je vstup zdarma; i na venkově do přírody. Pochopitelně si byla vědoma námitek - co praní, vaření, děti; ale v jádru, a to se všichni bojí říci, je štěstí laciné až hanba. Člověk je může mít docela zadarmo. Krásu.