Jass
komentáře u částí děl
Vybírala jsem si audioknihu k zavařování gdoulí a je jen dobře, že jsem se už na to chtěla vrhnout, protože jinak bych dost možná knihu po první minutě vyměnila. Hlas ač mi nebyl vyloženě nepříjemný nebyl ani sympatický a začátek byl trochu pomalejší. Nicméně... povídka si mě brzy naprosto získala. Glorie jako její hlavní protagonistka je velmi nečekaná volba, ale za mě velmi sympatická a za nikoho jiného bych ji rozhodně nevyměnila. Konec mě dostal... wow... přesně na tohle si potrpím na ležérní sdělení faktu, jehož důsledky už si musím domyslet sama...
SPOILER: ať žijí zdánlivé happyendingy...
Po prvním Křesadle byla tohle úžasná změna.
Císař byl velmi dojat a prohlásil, že má slavík dostat jeho zlatý pantofel a že jej má nosit zavěšený okolo krku. To bylo největší vyznamenání, jaké císař mohl udělit. Ale slavík poděkoval za tuto poctu a řekl, že se mu dostalo již odměny.
"Viděl jsem slzy v očích císařových a vím, že císař bude nyní ještě laskavější k utlačovaným a trpícím."
Vážně nádherná pohádka o síle hudby a svobodě.
Gaskellová nezklamala, tohle bylo neskutečně fajn. Pokud ovšem neočekáváte hloubku jejích pozdějších sociálních románů... Ne, je to gotický horror, což je žánr na který rozhodně nejsem expert a obvykle ho nevyhledávám. Nicméně tohle bylo krásně napsané (co jiného taky od Gaskell čekat) a překvapivě taky nádherně přeložené.
Konzumovala jsem ve formě audioknihy (audiopovídky?) a i když by téhle knize logicky seděl ženský hlas, ten mužský mi byl tak příjemný, že si ani nestěžuju... (Dá se najít na uložto.)
Vtipná povídka s poměrně závažným podtextem. Představuje skvělé vedlejší postavy (osobně jsem si vybudovala slabost pro Eycka z Denesle a Yarpena Zigrina). Moc se mi líbila (i když mám ve sbírce větší oblíbence).
Tahle povídka ve mně vyvolává neodbytné nutkání vykřikovat, "já to věděla! Já jsem to věděla!" (Kdo je Ciri myslím...) Tahle povídka byla neuvěřitelně krásná a smutná. V něčem trochu připomínala Tolkienovy elfí lesy, ale v pozadí byl nový příběh. Příběh zbytečného kácení stromů, příběh zbytečné nenávisti a lidské chamtivosti, příběh strachu z odlišného. Za mě naprostá krása - melancholický příběh s legračními vstupy Ciri ("Udělala jsem to jako ten kocour'"). Konec zasáhne...
Tuhle povídku jsem četla ze sbírky jako první (protože jsem blbá a četla jsem jen druhou polovinu... to jsem samozřejmě rychle napravila) a moc se mi líbila, upřímně si i myslím, že samotná druhá polovina knihy tvoří daleko kompaktnější celek a tohle by byl slušný začátek... (byl by to přesně ten kriprický Sapkowski, kterého známe z Posledního přání, ale což... vědět některé věci od začátku má také svoje kouzlo). Tohle pojetí malé mořské víly si mě naprosto získalo a zaklínač v oceánu... Zkrátka skvělé. Vlastně... čím víc nad tím přemýšlím, tím krásněji je to narativně položené, máme tu malou mořskou vílu Sh'eenaz, ale máme tu taky malou mořskou vílu Essi Očko, jejíž láska ke Geraltovi je neopětovaná a ona se souží. A máme tu taky malou mořskou vílu Geralta... Zkrátka je to mistrovsky promyšlené.
Za mě nejslabší povídka ve sbírce. Ne, že by byla špatná, ale místy se mi zdá zbytečně natahovaná, za mě bylo vcelku jasné, co se stane (což se mi u Sapkowského obvykle nestává), a pak už jsem jen čekala až k tomu dojde... Samozřejmě pořád velmi slušný výkon.
Rozumím tomu, proč je tahle povídka ze sbírky hodnocena nejslaběji (u mě toto místo náleží Věčnému ohni), celkově tu totiž není téměř žádná akce. Je to "vztahová" kapitola, která se od zbytku povídek dost liší... Nicméně mi několikrát v jejím průběhu vhrkly do očí slzy, takže... očividně dobře odvedená práce.
Vzhledem k tomu, že moc neznám pravidla amerického fotbalu bylo pro mě občas trochu složité sledovat děj, když jsem ji četla, vlastně mě ani nijak extrémně nebavila, ale na druhou stranu, myšlenka byla naprosto unikátní a vůbec nechápu, jak někoho mohlo vůbec napadnout něco takového napsat. Z úplné blbosti udělal naprosto geniální povídku.
Tohle byla jedna z nejdokonalejších povídek, jakou jsem kdy četla. Do hlavního hrdiny jsem se dokázala naprosto vžít, chápala jsem důvody jeho chování, naprosto jsem se do něj vcítila, identifikovala se s ním... a pak ten závěr, to byla vážně bomba