Jass
přečtené 1192
Sochař
2016,
Scott McCloud
Na tuhle knížku jsem si myslela celkem dlouho a možná právě proto jsem trochu zklamaná... Ve zkratce se jedná o další faustovský příběh převedený do současnosti, který ale bohužel nepřináší nic moc nového. Líbila se mi myšlenka, že ani superschopnosti samy o sobě nestačí k dosažení úspěchu a slávy. Ostatně jak píše Kadinsky; "Umělec musí mít co říci, protože jeho posláním není formu zvládnout, ale přizpůsobit ji obsahu." Určitým paradoxem zůstává, že David má co říci, když začne svoje díla vysvělovat, trochu jsem je vzala na milost, ale celkově... pořád na mě působila dost prázdně. Můj problém je vlastně docela jednoduchý, faustovské příběhy ve mně vždycky vyvolávají určitý pocit marnosti a zbytečnosti - proč by pro krista někdo chtěl uzavírat smlouvu s ďáblem/smrtí? (To jsem ale mohla tak nějak očekávat... je to to, co se píše na obalu XD) Vlastně mě docela překvapuje většinové velmi pozitivní hodnocení grafické stránky, která... ne, že by byla špatná, ale vizuálně patří spíše mezi slabší věci, které jsem poslední dobou četla. (Samozřejmě subjektivně!) Sám autor přiznává (v poděkování), že figurální kresba nepatří mezi jeho silné stránky a to je bezpochyby pravda... podívejte se na Megina... ňadra hned na první a na třetí stránce... co to má být? XD Já prostě nemám slov... řekla bych, že celkově se autor postupem knihy zlepšuje, ale ten začátek už si u mě zkrátka nevyžehlil... Celkově mě celé to zakončení až tolik nenadchlo ALE poslední... dejme tomu dvě stránky jsou geniální (co vlastně myslím je, že ten úplně poslední obrázek je geniální, ale ta předchozí stránka k tomu tak nějak patří...).... celý text
Mořská modlitba
2018,
Khaled Hosseini
"Ale také pořád slyším tvou mámu, jak mi v burácení přílivu šeptá do ucha: "Miláčku můj, kdyby to viděli. Stačila by půlka toho, cos viděl ty. Kdyby to viděli, hned by byli milejší." Proč ze mě každá kniha napsaná optimistou dělá ještě většího cynika? Upřímně po všem tom hnoji, co jsem slyšela lidi říct na téma uprchlické krize... mám dojem, že některé lidi by nepřesvědčilo nic o tom, že uprchlíci jsou jen obyčejní lidé, civilisté, kteří mají právo na bezpečí. Po všech těch válkách by člověk očekával, že většina lidí chápe, že spousta lidí bojovat nechce/nemůže. Jasně, že vyřešit ten problém u zdroje by bylo super, ale jak toho má asi obyčejný člověk, který v životě nebojoval, dosáhnout? No dobrá, přesouvám se k samotné knize, to jen některé zdejší komentáře mě trochu... to nic. "Všichni netrpělivě čekáme na východ slunce, všichni se ho bojíme. Všichni hledáme domov." Nejprve je třeba říct, že ilustrace v téhle knize jsou nádherné. Vážně, výborná spolupráce ilustrátora se spisovatelem. Text a obrázky se vzájemně skvěle doplňují a tvoří kompaktní celek. Druhá složka díky které je celá tahle kraťoučká kniha tak silná je skutečnost, že ji podpírá skutečný příběh. Marwán je sice fiktivní postava a Khaled Hosseini je sice afgánská emigrant, který ale emigroval v době před uprchlickou krizí. Jenže zároveň je v pozadí příběh Alana Shenu (/Kurdího). A zatímco Marwánův příběh končí naloděním a otcovou zoufalou modlitbou... My celou dobu víme, jak skončil Alanův příběh, který sám sebe tudíž přirozeně situuje do závěru onoho otevřeného konce knihy. Hosseinimu můžu jen tleskat, zvládnul to bravurně - k tomuhle příběhu nepatří happyend, ale nepatří k němu ani tragický konec, patří k němu ten zoufalý strach modlícího se rodiče, jehož jediným cílem je udržet svého synka naživu... "Jak já se modlím, aby to moře vědělo."... celý text
Poutník, čarodějnice a červ
2019,
Christopher Paolini
Nešla jsem do toho s velkými očekáváními, ale stejně mě knížka zvládla zklamat... Paolinimu malý prostor očividně nesedí. Dozvěděli jsme se o světě něco, co jsme předtím nevěděli? Spíš ne... O některé postavě? Ani ne... Co byla pointa? To by si možná autor měl srovnat v hlavě... Zdá se mi, že se celkem ukazuje, že jednotlivé části vznikly samostatně a dohromady byly propojené uměle. A nakladatelství nevěnovalo editorské práci moc času, protože vědělo, že s Paoliniho jménem to bude každopádně úspěch... Nejvíc se mi líbil asi Červ, který nám ukázal zase kousek z urgalské kultury, ale celkově to bylo trošku příliš mravokárné a natahované... Celkem jsem si ale oblíbila Ilgru, takže... Stejně tak se mi líbila holčička z první povídky, ale... bylo to prostě o ničem. Kousek o Angele se snažil být záhadný aniž by věděl, jak se taková věc dělá... V nakladatelství to měli Paolinimu otřískat o hlavu, protože rozhodně umí psát daleko líp. Tohle je materiál, za který by fanoušci byli šťastní, kdyby ho například sdílel na svém blogu (jako to dělá třeba Ilona Andrews), nebo tak něco, ale... tohle je prostě... ostuda. Obsah je téměř nula a ani napsané to není hezky, Paolini umí o moc líp... Těším se na Spát v moři hvězd, doufám, že si spravím chuť... Podrobnější komentáře u jednotlivých povídek.... celý text
Má mě rád, nemá mě rád
2017,
Sally Thorne
Možná, že kdybych těsně předtím nečetla téměr perfektní "The Love Hypothesis", tak bych hodnotila výš, ale takhle... Nechápejte mě špatně, byla to příjemná oddechovka, nic co by mi nějak zvlášť vadilo - i když tam byly určité situace trochu příliš blízko podvádění na můj vkus, ale... to samo o sobě, by mi knihu nezkazilo, kdyby tam bylo něco, do čeho bych se mohla zamilovat... to se ale nestalo. K hlavní hrdince jsem měla až agresivně neutrální pocity (navíc, Šmoulové? Proč?!) a Josh... nevím, jestli toho chlapa mám litovat, nebo šoupnout do blázince. A nic dalšího tam nebylo... nic. Pozitivně hodnotím (téměř úplnou) absenci závěrečného dramatu. Celkově jsem trochu zklamaná, protože tahle kniha si získala tolik pozornost a pro mě tomu úplně nedostála... na druhou stranu to bylo fajn čtení, i když znovu se ke knize už asi nevrátím...... celý text
Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci
2012,
Martin C. Putna
Trochu netradičně začnu svůj komentář reakcí na komentáře předchozí, protože se mi zdá, že se tu začínají šířit určité dezinformace. A to zrovna ohledně tématu, které mě na celé publikaci zajímalo asi nejvíc (kapitola o biblistice). Rozhodně bych netvrdila, že Putna prohlašuje, že "takzvaná homosexualita byla ještě za dob Ježíšových normální", ale úplně stejné nepochopení textu ukazuje komentář, který na to reaguje (domnívám se, že uživatel knihu vůbec nečetl...). Existuje mnoho způsobů, kterými můžeme interpretovat jednotlivé texty (v tomto případě Bibli). A ano, určitý extrémní interpretační směr by na základě (např.) četby Janova evangelia mohl dospět k tomu, že Ježíš byl gay. ALE jen velmi málo interpretů by tomuto závěru připisovalo hodnotu historického faktu nebo jediného možného čtení. Tady vůbec nejde o to, jestli daná postava byla homosexuální, jde o to, aby jednotliví čtenáři/věřící mohli v textu najít sami sebe. A faktem je, že ta gay čtení možná jsou a v rámci textu dávají smysl - například příběh centuriona z Matoušova a Lukášova evangelia: "Jiný příběh, vykládaný u Hornera, Jenningse či Helminiaka "gay utvrzujícím" způsobem, je příběh římského centuriona, jehož sluhu Ježíš uzdravuje (Mt 8,5-13 a L 7,1-10). Nové čtení vychází z možnosti, že řecké slovo "pais" neznamená jen "sluha", ale také "chlapec", a to i ve významu "milenec". Pak by nabylo jiného odstínu i slovo "entimos", "drahý". Centurion tedy neprosí za sluhu, který ho stál mnoho peněz - ale za svého milence, který je drahý jeho srdci." Bok po boku tu tedy stojí dvě možné a rovnocenné interpretace, u kterých se každý musí rozhodnout, které dává přednost. (Osobně mi to moc ani jako volba nepřijde, protože jedna z možností je daleko krásnější, než ta druhá...) V tomto případě jsou argumenty i poměrně dost silné. Další věcí jsou pak čtení, která autor téměř jistě nezamýšlel, ale přesto tam jisté motivy můžeme vidět. To ale neznamená, že je méně hodnotné, textu to dodává další možnou vrstvu a obohacuje ho to (viz Lazarův "coming out"). Co se týče Mojžíšova zákona... předpokládám, že je tu řeč o Lv 18,22, kterému se autor věnuje hned na dvou místech, v tom prvním poměrně jasným (i když z mého hlediska malinko nedostatečným argumentem - nevyvracuje to onen zákaz pro židy) kdy říká, že Ježíš přece v NZ (především teda v Markovi, pokud se nepletu) židovské zákony přepisuje a zneplatňuje (křesťané například nemusí dodržovat košér stravu...). Ten druhý se mi osobně líbí hrozně moc a vychází z podrobné analýzy hebrejského originálu: "dochází k závěru, že se jedná o zákaz anální penetrace jakožto projevu násilí a ponížení - nikoliv jakožto sexuální aktivity, která vychází z pozitivního citového vztahu. V tomto pravém smyslu, jakožto odsouzení sexuálního násilí, jde ovšem o zákaz všeobecně a nadčasově platný." Co se týká závěru daného komentáře, tak v Bibli/Novém zákoně není nikdy nic vyjádřeno přímým způsobem. Omlouvám se, ale kdokoli je schopen něco takového napsat, tak asi nečetl pořádně. Jednou jsem někde slyšela, že jakýkoliv názor člověk v Bibli najde, na jiném místě najde názor přesně opačný... V Novém zákoně se navíc o homosexualitě negativně vyjadřuje jen Pavel... a upřímně, ten mi nestojí za to, abych se ho snažila nějak vyvrátit. "Ti, kdo se chovají nepřátelsky a agresivně k homosexuálům pro jejich "jinakost", se chovají jako muži se Sodomy. Ne tedy homosexuálové - ale homofobové jsou "sodomité"." Celkově se mi knížka moc líbila a dozvěděla jsem se mnoho nového. Mám nějaké osobní výtky, ale víceméně myslím, že je autorovi nemůžu úplně vyčítat... Tato kniha je zkrátka především o mužské homosexualitě, lesbictví řeší jen okrajově, bisexualitu téměř vůbec, používá pojem transsexualita a jemně se vymezuje proti pojmu queer. Naprosto rozumím tomu, proč to tak je. Ta kniha vznikla v roce 2011, takže společenská situace byla malinko jiná a navíc se zcela zřejmě jedná o knihu řešící identitu autora. Je očividné, že je to téma pro Putnu velmi osobní, a že si tu buduje svůj duchovní prostor. Navíc většinu z toho sám v úvodu adresuje - je pochopitelné, proč se rozhodl si práci nekomlikovat a pojmout homosexualitu jako neměnný sklon/identitu, ale zároveň v některých místech se objevují argumenty, které... nejsou přímo bifobní, ale ospravedlňují homosexualitu způsobem, který nedělá totéž pro bisexualitu, což... místy mi to bylo malinko nepříjemné. Taky si nejsem jistá, proč autor používá slovo transsexualita (které ma negativní konotace), když slovo "transgender" očividně zná... Každopádně... některé pasáže mě zaujaly více, jiné méně. Literát se ve mě nezapře, protože biblistika mi připadala s přehledem nejzajímavější, ale celkově to bylo fascinující a zase jsem si rozšířila TBR... "Rétorika, jakou jsou na přelomu 20. a 21. století homosexuálové označováni za hlavní nepřátele křesťanstva a za viníky morální zkázy lidstva, se nápadně podobá rétorice, jaká byla dříve v antisemitské publicistice používána na adresu Židů."... celý text
Hrobka nemrtvých
2020,
Rick Riordan
Komentář obsahuje spoilery k předchozím dílům.. Vážně musím přestat Riordana podceňovat, on totiž ví jak věci napsat, aby vás dostaly. Respektive, mojí opakující se stížností nedávné doby je, že autoři neumějí zabíjet postavy správně. Buď se toho bojí, je zřejmé, že to je celé nafingované anebo z toho zkrátka neumí vytěžit maximum. Riordan se ale ničeho z toho nedopouští, pokud mě Jasonův odchod v druhé knize zničil, tak tady to všechno bylo ještě horší - nebudu zabíhat do podrobností, abych nespoilerovala. Jedině snad by se mi líbilo, kdyby trochu větší důraz byl na "jeho původní partu" - je jasné, že to je Apollónovým pohledem, který není zrovna empatický, ale... "Kdy už lidem dojde, že i když jsem bůh proroctví, neznamená to, že proroctvím rozumím? Taky jsem býval bůh básnictví. A chápu snad metafory v Pustině T.S Elliota? Ani nápad." A kdo by taky rozuměl Pustině... Na scénu se vrací zase další várka našich oblíbených hrdinů. Tentokrát je to hlavně Frank s Hazel, což... ano prosím! A taky Reyna, která... jejíž osud dostaně trochu nečekaný vývoj, o kterém si úplně nejsem jistá, co si myslím. No a pak je tu nová postava Lavinie, která je tak riordanovskou postavou, že si ji snad nejde zamilovat... Možná se mi to jen zdá, ale tohle je asi nejtemnější kniha, kterou jsem od Riordana četla... takže, se na to připravte... "Před pár měsíci bych Franka s radostí nechal, aby se toho beznadějného boje ujal sám, zatímco já bych si sedl, pojedl chlazené hrozny a zkontroloval si zprávy. Ale ne teď, potom, co se stalo s Jasonem Gracem. Podíval jsem se na chudáky zmrzačené pegasy připoutané k vozu imperátorů a usoudil jsem, že bych nemohl žít ve světě, kde by jen tak prošla taková krutost."... celý text
Pohyblivé obrázky
1996,
Terry Pratchett
Jsem trošku na vážkách, jak tenhle díl hodnotit. Předně, začátek je slabší. Nevadí mi pomalé začátky, ale jsou pro mě důležité postavy a když se nemám koho chytnout... Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se do příběhu ponořila. Pak se na scéně objevil Viktor, kterého si tak trochu musí zamilovat snad každý student. Můj problém ale je, že bych si dost možná radši přečetla knihu o tom, jak studuje na univerzitě a usilovně se snaží nestat se mágem, než o tom, jak se snaží stát hercem... Nechápejte mě špatně, prostředí Holly Woodu bylo skvělé, ale tak nějak... moje srdce v tom asi tak úplně nebylo. (Asi taky nepomáhal fakt, že jsem neustále myslela na to, jak mi schází Magráta a Lady Berenkinová...) Co se humoru a vážnějších komentářů týče, bylo to samozřejmě opět skvělé. Plusové body také za využití plného Kolíkova potenciálu. Hrdinou knihy je ale samozřejmě Gaspoda (s Laddiem). Posloucháno jako audiokniha - namluvil Arminius (dostupné na YouTube), moc doporučuji!... celý text
Erik
1996,
Terry Pratchett
Čtyři hvězdičky jen proto, že jsem zrovna zapnula kriticku část svého mozku, která tvrdí, že nemůžu každé knize dávat pět hvězdiček. Je to samozřejmě opět skvělé, ale oproti jiným Prachettovým knihám se u mě řadí spíše mezi ty slabší. Ukazuje se tu totiž moje potřeba postavy, ke které můžu přilnout a ta mi tu trochu chybí... K Mrakoplašovi mám neutrální vztah, Erik je postava spíše vytáčecí a fandit vrcholnému byrokratovi by byl čirý masochismus. Nakonec jsem tedy v zoufalém pokusu přilnula k papouškovi, jen aby v zápětí zmizel ze scény... Myšlenka celé knihy je ve své podstatě velmi jednoduchá a sama se s ní ztotožňuji - je lepší si nic nepřát, protože když si člověk něco přeje, vesmír to překroutí do osmičky a pak to člověku splní ranou mezi oči. Humor je to samozřejmě opět prvotřídní - Prachett se znovu vrací k Homérovi, představuje nám Stvořitele a provádí nás tím nejhrůznějším peklem... démonů mi bylo celkem líto. Celkově samozřejmě super jako vždycky - poslouchala jsem jako audioknihu na youtube, namluvil Arminius, můžu jen doporučit!... celý text
Pod nekonečnou oblohou
2012,
Veronica Rossi
Tahle knížka patří mezi ty, ke kterým se pravidelně vracím, když potřebuju vypnout a odpočinout si. Částečně je to určitě tím, že ji mám doma (tuším, že to byla výhodná koupě z Levných knih), ale částečně taky tím, že je jednoduše a pěkně napsaná, příběh je relativně přímočarý, ale prostředí je natolik zajímavé, že si udrží vaši pozornost (i když se taky nejedná o něco extra originálního, ale co...). Zajímavé je, že i když jsem první díl četla nespočněkrát, druhý a třetí jsem tuším četla jen jednou - trochu mě to láká, přečíst si i je znovu, ale vím, že se mi nelíbili tolik jako díl první a celkově je příliš mnoho jiných knih, co si nutně potřebuju přečíst :D Tenhle komentář je jeden velký bordel, tak to zkusím ještě jednou... víc než cokoli jiného je tohle asi romance, romantická linka je tu vážně silná a za mě moc pěkně napsaná, i když v jedné chvíli je tam možná trochu skok... na druhou stranu, zážitky blízké smrti skutečně upevňují vazby mezi lidmi XD Celý příběh je za mě moc příjemně napsaný, všechna dramata působí přirozeně a ne vykonstruovaně. Prostředí se mi taky moc líbilo - souhlasím s přirovnáním k Ptačímu zpěvu od Megan Spooner, i když mě se osobně tahle série líbí víc. Všechno je to napsáno jednoduše a čtivě, já bych asi někde ocenila trochu hlubší vhled, ale chápu, že je to pro mladší ročníky... Mezi zajímavé otázky, co se tu objevují je otázka "domluveného manželství" nebo respektive spíš obchodu s rodinými příslušníky... V tomhle ohledu pro nás může být zajímavé, že s provdáním sestry proti její vůli protagonista souhlasí, zatímco s darováním synovce na výzkumné účely ne (přičemž synovci to vlastně zachrání život)... Celkově mi ale nepřijde, že by kniha vzbuzovala mnoho "filosofických a etických dilemat", jak se nás snaží přesvědčit anotace... Jinak zajímavé pozadí této sérii dodávají i dvě doplňující povídky, které pokud se nepletu v češtině nevyšly (leda by vyšly jako součást některé knihy, případně mě opravte...). Pro tuhle knihu je to hlavně "Liv and Roar", která nám dává pozadí nejen ke vztahu Liv a Roara, ale ukazuje nám z nového úhlu i Perryho. A pak je to novelka, která se věnuje Brooke - která mi nepřišla až tak dobrá, ale ráda jsem s ní těch padesát stránek strávila...... celý text
Ďábelské zrcadlo
2015,
Bernd Perplies
Tahle série byla moc milá. Já už jsem na ni moc stará, takže ji nedokážu plně docenit, ale pro čtenáře, který hledá něco o trochu náročnějšího než První čtení je to myslím ideální... Co se týče konkrétně tohoto dílu... přiznám se, že to bylo docela strašidelný - tak akorát strašidelný, protože tady si můžete být jistí, že nikdo nedojde úhoně a nakonec všechno dobře dopadne, ale přesto vám z toho co se děje tak trochu běhá mráz po zádech. (Dobře, jsem trochu citlivá, co se týče horrorových zrcadel, ale kdo ne?) "U Hranatého stolu," opravil ho Questrik. "No, dokážete si asi představit, jak se rytíři Hranatého stolu tenkrát styděli, že v boji proti Achnatonovi selhali. Proto se nabídli, že mi s hlídáním zrcadla pomůžou. Původně jsem to nechtěl, ale řekni skupině silných a zkušených mužů, kteří se na tebe dívají jako smutná štěňata, že jejich pomoc nepotřebuješ?" Překlad tu místy trochu pokulhává, nejsem si jistá, jestli to nebylo třeba menší přehledností originálu (nebo vyloženě chybami autorů), ale někdy jsou tam drobné kiksy - někdo mluví zevnitř, aby vzápětí vešel a párkrát je něco prostě jen řečeno neelegantně, případně je rozklížená větná vazba, ale... jsou to celkově spíš drobnosti a myslím, že spousta lidí si toho vůbec nevšimne... Taky až teď jsem si všimla, že autoři pojmenovali démona Achnaton... to je trochu zvláštní... zvlášť proto, že žádná reálná vazba na skutečného Achnatona tam není... No, ale ostatně co... Pro mírně pokročilé čtenáře rozhodně doporučuji, překvapuje mě, že knížky nejsou známnější...... celý text
Stráže! Stráže!
1995,
Terry Pratchett
(Bylo usouzeno, že komentář obsahuje spoilery... osobně žádný nevidím, ale samozřejmě čtěte na vlastní nebezpečí :-)) Dobrá, tak už chápu, proč tolik lidí radí začít se Zeměplochou tady. Ono totiž tahle kniha je celkem "normální" - má propracovanou zápletku, kterou můžeme sledovat (což u Prachetta není samo sebou), má sympatické postavy (Což taky není samo sebou, že Mrakoplaši? Ne, že bych proti Mrakoplašovi něco měla, ale přiznejte... většinu času je na zabití.), ale zároveň si zvládá udržet svůj humor, i když možná v trochu zkrocené verzi (oproti naprosto nespoutané absurdnosti prvních dvou dílů...). Takže ano, uznávám odůvodněnost tohoto doporučení, ale osobně jsem ráda, že jsem četla chronologicky (kdybych byla o něco méně tvrdohlavá, tak by to ale dost možná nevyšlo...). Co víc napsat? Naprosto jsem se zamilovala do lady Berankinové (od rvačky o Elánia se radši budu držet dál). Asi nejzajímavěji napsanou postavou je ale pro mě v tuhle chvíli Karotka. Adopce je zkrátka jedno z mých témat a tady je to skvěle provázáno s problematikou identity a kultury. Neskutečně obdivuji způsob, kterým Prachett do vtipného příběhu zvládne vetkat tolik náročných témat a dodá mu tak hloubku, kterou by nikdo neočekával. Posloucháno jako audiokniha. P.S. Kdybych nebyla líná, tak bych Velmistra odhalila daleko dřív, protože jsem byla na správné stopě... Ale už se mi to nechtělo víc promýšlet... Celkově si myslím, že je zápletka dost solidní. (Minimálně na Prachetta :P)... celý text